Kvetoucí keře na terasy a balkony

Jedovatou nádheru se vší opatrností

K nejznámějším krásně kvetoucím keřům patří oleandr (Nerium oleander). Ovšem jako úplně první fakt je nutné u této oblíbené a často pěstované rostliny zdůraznit její jedovatost – v Itálii se dříve běžně užíval jako jed na krysy. Pochází ze Středomoří a pěstuje se od nepaměti, jeho množením se ve svých spisech zabýval již Plinius. Barevné formy bílá a růžová se pěstovaly již ve 14. století.

Dnes si z květinářství nebo z dovolené přivezete rostliny jednoduše kvetoucí i plnokvěté, bílé, lososové, růžové, karmínové i žlutokvěté. Množení je snadné, nejvhodnější je asi zakořeňování řízků ve vodě. Nádoby musejí být dostatečně prostorné, na zeminu není oleandr nijak náročný. Přes léto keře vynášíme na balkony a do zahrady na plné slunce, v zimě je vhodná teplota mezi 10 a 15 °C a světlé místo u okna. Oleandr se velmi dobře kombinuje s ostatními balkonovými rostlinami, které potřebují dostatek sluníčka – s pelargoniemi, petúniemi, mnoha letničkami i s leckterými sukulenty.

Durmanové rituály

Do staršího domu se hodí další jedovatá nádhera – a to je durman. Roste v celém světě, zvlášť rozšířený je ale v horách tropické Ameriky. Olmekové znali jeho halucinogenní účinky již před 4 500 lety, přes 4 000 let jsou staré i petroglyfy z archeologického naleziště Pecos River v jižním Texasu, na nichž šamani provádějí durmanové rituály. Lakandonští Mayové měli tajné zahrádky, kde rostliny pěstovali, a peruánští indiáni jejich prostřednictvím komunikují s duchy zemřelých dodnes.

Durmany ovšem znali i obyvatelé Starého světa – zmínky najdeme v staročínských taoistických textech a jeho stylizovaný květ zdobívá diadémy Šivových soch. Nejznámější je asi působení skopolaminu a dalších durmanových alkaloidů – popis jejich účinků známe hlavně ze středověkých čarodějnických procesů. Pěstují se především keřovité andské druhy, dříve nazývané Brugmansia, s velkými vzpřímenými nebo převislými, většinou silně vonnými květy se zvonovitou korunou.

Pěstování je snadné, durman potřebuje hodně velkou nádobu, hlinitou půdu s bohatým obsahem živin a slunné místo chráněné před větrem, vhodné jsou balkony na východní straně domu nebo částečně zastíněné stromy. Velmi dobře roste v podhorských a horských oblastech, kde bývá vlhčí vzduch a častější déšť, jako doma v Andách. Na zimu stačí teploty kolem nuly a dostatek světla. Jedinou nevýhodou durmanů je to, že jsou neobyčejně přitažlivé pro molice.

Další exoti

Podobné nároky jako durman mají také jihoamerické keříky rodu mračňák (Abutilon), neobyčejně bohatě kvetoucí australský a novozélandský keř Leptospermum, liánovitá Mandevilla laxa nebo hlízovitá bylina Alstroemeria. Všechny jmenované rostliny mají raději vlhčí prostředí starých zahrad a dvorků, přezimování těsně nad nulou a místo chráněné před silným větrem. Především Leptospermum je v našich květinářstvích vítanou novinkou, jeho květy mají nezvyklý tvar a na rozdíl od mračňáku netrpí škůdci. Není jedovaté, řada druhů se využívá pro přípravu čajů a jako koření – Australané obecně rodu říkají Tea Tree, čajový strom.

Nebojte se jižního slunce

Pokud bydlíte ve městě, kde je vzduch spíše suchý, ulice v létě rozpálené a vlahého vánku se dočkáte zřídkakdy, vybírejte rostliny spíše mezi středomořskými, jihoafrickými nebo jihobrazilskými druhy. Kromě oleandru se výborně osvědčují keříky, které znáte spíše ze sáčků s kořením. Rozmarýn, myrta nebo vavřín (na pytlíku v supermarketu se píše bobkový list) snášejí sluneční výheň velmi dobře a kromě okrasy budete mít po ruce i čerstvé listy do kuchyně. Užitkový je i krásně kvetoucí keř granátovníku (Punica granatum), do nádob se však používá zakrslá miniaturní forma, která má bohužel zmenšená i jablíčka.

Atmosféra Středomoří se neobejde bez žhavě barevné liány Bougainvillea. Základem většiny pěstovaných forem je Bougainvillea x buttiana. Z tohoto křížence byly již ve čtyřicátých letech vybrány desítky kultivarů v bílých, růžových, fialových a šarlatových odstínech. Dalším šlechtěním přibyly formy s listeny žlutými, slámovými a oranžovými. Jihoafrických dřevin se pěstuje spousta a nelze vyjmenovat všechny. Jako superodolný keř se však osvědčil olověnec (Plumbago) s pomněnkově modrými květy na tenkých pružných větvích. Snese nejen prudké slunce, ale i dost silný vítr.

Výborně vypadá v sousedství velmi jemného brazilského bělokvětého lilku Solanum jasminoides, spolu jim to opravdu sluší. Z neobvykle exotických dřevin nelze vynechat argentinský druh Erythrina crista-galli. Veliké rudé květy mušličkovitého tvaru se objevují na nejmladších větvičkách, takže rostlině velmi prospívá každoroční razantní ořezání „na babku“. Keřík lze řezem udržet na metrové výšce a neomezit kvetení. Na zimu se můžou ořezat všechny větve až na kmen a ten umístit třeba v garáži nebo ve sklepě při minimální péči. Stačí malé okénko a teplota kolem nuly a nemusíte téměř zalévat.

Osvědčené rady pro pěstování

Po přezimování nebývají rostliny v dobré kondici a potřebují lepší péči, aby v létě nádherně vykvetly. Menší rostliny je dobré přesadit do kvalitní země s dostatkem živin. U starších keřů, které už mají nádobu hodně velkou, aspoň odhrábneme vrchní, většinou dost špatnou vrstvu země až na kořeny, přihnojíme a přisypeme půdu čerstvou. Jako hnojivo se osvědčily pomalu rozpustné granule (například Osmocote a jiné), které živiny uvolňují postupně po několik měsíců a rostlině dodávají živiny průběžně.

Prodávají se granule, které se rozpouštějí 4 měsíce, 6, 7, 9 a více měsíců, čím déle vydrží, tím je však hnojivo dražší. Rostliny vynášíme ven až po posledních mrazech, u nás tedy většinou po 15. květnu, v chladnějších letech i na začátku června. První dva týdny je raději chráníme před prudkým sluncem, než si zvyknou, buď je prozatím umístíme v polostínu, nebo přes ně přehodíme nějakou lehoučkou průhlednou tkaninu, aby se nepopálily listy.

text a foto: Romana Rybková