Na hranici České Sibiře kousek od Blaníku jsou zimy poetické a tvrdé. Nejen krajina, ale i zahrada pod pohádkovou bílou peřinou dostane úplně jiné kouzlo než bez sněhu. Tím, že se zakryjí detaily, vyniknou siluety.

Zima neznamená jen odhrnování sněhu, ale i shazování měkoučkých peřin ze stromů, když se větve začnou ohýbat.Zpočátku měli manželé stavení jako rekreační objekt, ale časem jim přirostlo k srdci. Proběhla proto další rekonstrukce, aby se tu dalo trvale bydlet. Paní domu tu žije už sedm let, drsné podmínky ji baví a zdatně s nimi bojuje. Když udeří mrazy a fujavice, k zahradě na samotě se musíte prokousat obrovskými jazyky. Stane se, že vítr zafouká jedinou příjezdovou cestu, a majitelé jsou od zbytku světa odříznutí sněhovou duchnou. Nezbude než čekat, až někdo cestu protáhne.

celý článek