Jednoduchý střih sluší venkovským stavením, která vycházejí z prastarého archetypu jasných účelných dispozic, poctivých materiálů a pevných stabilních forem. Právě takový je dlouhý přízemní dům zasazený do vesnice v úrodném Polabí. Protáhlý tvar se sedlovou střechou typický pro místní zástavbu se architektům Davidu Krausovi a Zdeňku Dohnálkovi stal nosnou inspirací a v detailu dokázali nahmátnout moderní dobu.

Původní vesnické domy jsou podle architekta Davida Krause většinou upřímné, neokázalé a pravdivé. „Upřímnost sledujeme v užití poctivých a solidních materiálů. Neokázalost je rovnováhou mezi moderním vzhledem a tradičními hodnotami. Pravdivost je pak schopností rozpoznat vnitřní uspořádání zvenku a naopak,“ popisuje. „Navržené domy fungují tak jednoduše, jak vypadají, nemají a nechtějí nic skrývat, chtějí být obývány a žity.“

Základní hodnoty nerušené moderním žonglováním s prostorem a hmotou odkazují k tradičnímu pojetí života a následně i architektury, v níž se má každodenní život tradiční rodiny odehrávat. Investor následoval i v průběhu realizace stavby principy starosvětského utilitárního a zároveň intimního aktu, jímž stavba rodinného sídla je – pomalé tempo, osobní přístup ke každé stavební položce, pečlivé hledání jedinců, jejichž řemeslná práce zásadně utvářela vzhled i konstrukci zděného objektu. Právě v tom tkví kouzlo domu, na který se nespěchá.

Přesně navržený a precizně provedený obklad z dalmatského vápence je znamením trvanlivosti, ušlechtilého vzhledu a nadčasové kvality stavby. Nese rukopis jediného kameníka.

Čas na osobní přístup

„Dům se zdá jednoduchý, ale obsahuje spoustu detailů, které jsou při realizaci velmi obtížné. Vyžadují preciznost, přesnost. Za v podstatě triviálním zjevem najdeme složitý příběh,“ říká D. Kraus.

Dominantním prvkem je střecha. Zvedá se směrem k uličnímu traktu a pozvolna klesá k divoké volně rostoucí zahradě. Propisuje tak vnitřní cestu od společenské místnosti s otevřeným krovem k soukromé zóně hlavní ložnice s uzavřeným podkrovím. Každý nosník má jinou dimenzi, je spojen pod jiným úhlem, sériová výroba je tedy vyloučena. Každý z nich prošel rukama jediného truhláře.

Stejně se vedlo i obkladu z dalmatského vápence. Veškerý objem stavby včetně třístupňové otevřené verandy obložil stejný muž. Řemeslo tak získalo osobní charakter, punc ruční práce jediného autora. Samotný příběh výběru kamenného obkladu vydal za léta studií: „V mnohém jsme se poučili o kameni, jeho vlastnostech. Jako materiál je nedocenitelně stabilní, dům s ním získal na síle a důstojnosti,“ vyprávějí architekti.

Jednoduché principy stavby se odrážejí také v provázanosti vnějšího a vnitřního prostoru, důsledně propojeného v rastru průchodů mezi dvěma podélnými liniemi ohraničujícími obsah domu z jihu a ze severu.

Paralelní linky

Při vnějším pohledu na rodinný dům okamžitě zaujme venkovní zastřešená terasa po celé jeho délce. „Veranda poskytuje jak ochranu před nepříznivými povětrnostními vlivy za každého počasí pro všechny obytné místnosti, tak ochranu před ostrým jižním sluncem. Vyvýšení o tři stupně je lavicí položenou v zahradě,“ říká David Kraus a nezapomíná dodat, že se zde odehrává život rodiny od jara do podzimu.

Pohled na vnitřní dispozici stavby odhalí paralelu k verandě v podobě podélné chodby spojující při severní stěně společenskou zónu s ložnicí rodičů. „Když procházejí chodbou, míjejí dětský svět a hostinský pokoj, každý s vlastním zázemím. Okna umístěná naproti dveřím do pokojů vytvářejí jakási miniatria, i v tak dlouhém prostoru tím vzniká pocit soukromí, který probouzí potřebu schoulit se, posedět či poležet na měkkých lavicích,“ doplňuje Zdeněk Dohnálek.

Po pravých stranách mezi pokoji totiž ozvláštňují prostor odpočívárny, zatímco po levé straně nahrazuje velké množství úložných skříní chybějící sklep i půdu.

Severní nepřímé světlo nasvěcuje soukromou galerii na stěnách a odhaluje zálibu investora v umění. Jak vnější, tak vnitřní osu rodinného života provázejí artefakty jeho oblíbených umělců. Chodba je zázemím, do kterého ústí život zvenku a naopak – obě paralely mezi sebou objímají prostorné pokoje velkorysé stavby. Každá obytná místnost má tedy přístup jak z chodby, tak z terasy a domem lze procházet podélně i napříč.

Pravidelný rytmus prosklených ploch naznačuje lineární řazení obytných místností, z nichž každá je krásně osvětlená a má přímý kontakt se zahradou.

Přístav, který přetrvá

Stavba usazená v zahradě při severní hraně pozemku má výrazné atributy a dokáže sebevědomě fungovat samostatně. Její pojetí však naplno vyzní ve chvíli, kdy se stane součástí plánovaného komplexu: „Na pozemku je v současné době ještě jeden zakonzervovaný objekt, který odděluje zahradu od uličního traktu. V návrhu spolu oba domy živě komunikují,“ popisují architekti.

Zvedající se střecha obytné „zahradní“ stavby nachází pokračování ve dvou křídlech krovu budovy „uliční“. Zde se počítá s doplňkovou funkcí, která rozšíří život rodiny o další generační a společenské kruhy – pod křídla se zde schová bezbariérový výminek pro maminku, technické zázemí i prostor pro velké společenské akce s přáteli.

Provázanost objektů podporuje společná příjezdová cesta s prostranstvím upraveným k pořádání vesnických akcí a natočení obou objektů do tvaru písmene L tak, aby se obytné části navzájem neztratily z dohledu.

Zatím ještě neosázené stromořadí kolem spojovací příchozí cesty pak bezpečně dovede členy rodiny do soukromého přístavu, kde mohou vystoupat na kamenné molo bytelného a poctivého domu, který bude stejně kvalitní i za třicet let.

Půdorys domu

Slovo architekta

„Jednoduchost tvaru střechy vyvažuje účelný prostor – venkovní i vnitřní zároveň – klasická veranda je zároveň molem, které provede člověka od veřejné, převážně pouze zatravněné, přehledné zahrady přes polosoukromou, osázenou ovocnými stromy v pravidelném rastru, až po divočejší svět zadní volně rostoucí louky.“

Text: Daniela Rígrová, Foto: Filip Šlapal

logo MessengerPoslat Messengerem