Dům na Costa Esmeralda, pár kilometrů od argentinského města Piramar, na první pohled vypadá, jako by sem spadl z nebe nebo jako by jej ruka Stvořitele jednoduše posadila na písek mezi stromy. Ve skutečnosti žije syrová železobetonová konstrukce v symbióze se svým okolím. 

Pás piniového lesa, oddělený od Atlantického oceánu panenskými písečnými dunami, považují architekti Luciano Kruk a jeho přítelkyně Jekaterina Künzel za opravdový klenot. Poté, co v této lokalitě realizovali nevelký rezidenční projekt z pohledového betonu, rozhodli se postavit si tu v podobném stylu i dům pro sebe, pro rekreační využití, krátkodobé pobyty s přáteli, případně i k pronájmu. Pozemek zakrytý hebkými větvemi štíhlých pinií, v mírném svahu s výhledem na oceán, byl pro návrh domu zcela určující.

Dům na Costa Esmeralda, pár kilometrů od argentinského města Piramar, na první pohled vypadá, jako by sem spadl z nebe nebo jako by jej ruka Stvořitele jednoduše posadila na písek mezi stromy. Ve skutečnosti žije syrová železobetonová konstrukce v symbióze se svým okolím.

„Chtěli jsme navrhnout dům v harmonii s okolím, kde každý, kdo tu bude pobývat, bude cítit maximální sounáležitost s jedinečnou atmosférou místa,“ vysvětluje Luciano. „Proto jsme zvolili otevřený koncept a jako materiál pohledový beton. Na ostatních stavbách jsme si ověřili, že tento materiál vydrží dlouhodobě odolávat místním drsným podmínkám – vlhkosti, větru, mořské soli a slunci, a přitom nemění svůj vzhled. Jeho struktura také krásně zapadne mezi kmeny stromů, do stínu spodního patra lesa.“

Nohama pevně na zemi 

Dům je záměrně umístěn dále od pláže i příjezdové cesty, obklopen clonou borovic, aby bylo zachováno soukromí. Vzhledem k terénnímu převýšení přes dva metry architekti zvolili koncept jednoho obytného podlaží nad polozapuštěným suterénem, s plochou střechou, která je využita jako pobytová, protože zde si lze užít slunce, krásný výhled na oceán i soukromí.

Čtvercová dispozice je symetricky uspořádána, což přináší snadnou orientaci a pocit vnitřní harmonie. Do domu se vchází zespoda po centrálním schodišti. Příchozí symbolicky vystoupá z tmavého stinného lesního „podhoubí“ do velkého otevřeného společného prostoru, který tvoří společenskou část domu. Schodiště ji rozděluje na kuchyňskou část a relaxační zónu. Les díky dvěma plně protilehlým proskleným stěnám doslova prochází celým domem.

Bariéru mezi domem a lesem tvoří jen sklo a tenké hliníkové okenní profily. Přesahující betonový strop chrání terasu před deštěm a ložnice před přehříváním.

Po stranách jsou umístěny 4 ložnice vybavené vlastními koupelnami a šatnami. Díky rohové poloze má každá ložnice naprosté soukromí. Ústřední schodiště dále pokračuje na střechu s bazénem, dřevěnou palubou a sprchou.

Vybavení interiéru je minimalizováno, aby si hlavní pozornost získala příroda venku, a z velké části redukováno na betonové konstrukční prvky – stoly, pracovní desky, úložné prostory tvoří niky v betonových stěnách. Část vybavení architekti navrhli z přírodního dřeva. Dřevěná struktura zůstává v celém domě všudypřítomná a dominantní, v podobě otisků dřevěného bednění na betonových stěnách, schodišti i stropech.

Nástup do domu vede z lesa přímo „středem“ a v téže linii se vychází i nahoru na střechu. Schodiště tak slouží i jako světlovod.

Světla a stíny 

Světlo jako jeden z prvků, který ovlivňuje vnímání prostoru a vytváří vnitřní architekturu, nabývá na významu zejména v objektech s vnitřní členitostí nebo hlubokou dispozicí, jako je tomu zde. Kromě dvou plně prosklených stěn sem přichází také dvěma úzkými dlouhými horizontálními pásy na východní a západní fasádě. Protože prochází ložnicovými prostory, jsou umístěny na východní straně nad podlahou, na západě nahoře pod stropem. Tím je zajištěno dostatečné denní osvětlení i ochrana soukromí – na to, co se v domě děje, není zvenku odnikud vidět.

Dům sám o sobě architekti pojali v podstatě jako monolitní sochařské dílo. Proto v interiéru stačí jen pár zajímavých solitérů, například křesílka a stolek, který lze složit z kostek z tropického dřeva.

Ložnice s okny nahoře mají výhled na moře. Osvětlovacím tělesem je i vložený blok schodiště, který do středu dispozice, do společenské části domu i do spodního podlaží, přivádí světlo dopadající shora. Na vnitřních betonových površích pak sluneční paprsky v průběhu celého dne rozehrávají neustále se měnící a neopakovatelný sled světelných efektů s různým jasem a intenzitou. Podobně jako světlo v lese, které se prodírá mezi změtí větví a kmenů stromů.

Hlavní obytný prostor prochází napříč celým domem a je na dvě strany otevřený do lesa. Linie centrálního schodiště jej rozděluje na jídelní část a sezení. Sounáležitost s lesem symbolizují nejen přímé výhledy, ale i výrazná struktura prken na nosných konstrukcích.

Text: Jitka Pálková, Foto: Daniela Mac Adden

logo MessengerPoslat Messengerem