Při pohledu z protějšího kopce si domu vystavěného ve strmém svahu ani nevšimnete. Tak dokonale zapadá moderní stavba ze dřeva a kamene se zelenou střechou do okolní krajiny. „Přesně tak jsme to chtěli,“ shodují se manželé, kteří si tenhle dům kdysi vysnili a už desátým rokem tu spokojeně bydlí.

Před patnácti lety řešila Štěpánka Štrougalová se svým manželem zásadní dilema – jak naložit se starým domem po prarodičích, který sice stál na překrásném místě, ale v ničem nevyhovoval představám o moderním bydlení v 21. století. Jedno ovšem věděl mladý pár jistě – že právě sem, na dohled od Českého ráje, by se chtěl v budoucnu natrvalo přemístit z hektické Prahy a vybudovat si tu příjemné rodinné hnízdo pro sebe a své 4 děti – Marinu (13), dvojčata Otakara a Theodora (11) a Bartoloměje (8).

Stan se dvěma vchody

Dům tvoří kombinace zděné a dřevěné části. Nad masivní zděnou spodní stavbou, kde jsou umístěny tři pokoje, se nachází travnatá terasa a ustupující přízemí s kombinovanou zděnou a dřevěnou konstrukcí. Obsahuje samostatnou ložnici rodičů a společnou obývací část s řadou francouzských a střešních oken. Podkroví je dřevěné, garáž stojí samostatně mimo hlavní obytný dům.Původní dům z roku 1942 byl ve špatném technickém stavu, navíc se kvůli nevhodným dispozicím nedal vytopit, chyběly rozvody vody atd. Štěpánka s Ondřejem nakonec došli k závěru, že jednodušší než dům opravovat bude ho zbourat a na jeho místě postavit nový.

Plány, jak by měla budoucí stavba vypadat, vznikaly poměrně dlouho. Manželé, tehdy ještě bezdětní, hýřili nápady a byli rozhodnuti splnit si svůj sen. Tím byl dům, který by dokonale zapadal do okolní přírody a zároveň poskytoval pohodlné a moderní bydlení. Přáli si, aby byl průchozí, dal se celý otevřít, podobně jako stan se dvěma vchody naproti sobě. Pro paní Štěpánku bylo navíc prioritou velkorysé prosklení, které by propustilo do interiéru maximum denního světla. Ondřej si zase přál otevřené ohniště v obývací místnosti, u něhož by se mohla scházet celá rodina.

Dnes jsou podobná řešení u novostaveb běžná, ale tehdy se psal rok 2003 a podobné požadavky zněly stavebním firmám trochu jako science fiction…

Od snů se neustupuje

„Třeba gabiony, které se teď staví celkem běžně, tehdy nikdo neznal a bylo jen pár firem, které by dokázaly splnit naše zadání. Ale my byli přesvědčení, že se do okolního skalnatého prostředí budou dokonale hodit, stejně jako zelená střecha, s níž tu taky neměl skoro nikdo žádné zkušenosti. Uznávám, že naše představy byly hodně ambiciózní, a ještě složitější bylo takový projekt prosadit. Měli jsme ale štěstí. Poznali jsme dvojici mladých architektů, Radka Liznu a jeho ženu Terezu, kteří se pro vizi našeho netradičního domu upřímně nadchli,“ vzpomíná Štěpánka.

Velkou výhodou bylo, že architekti bydleli jen kousek odtud. Proto dobře znali místo a zákonitosti zdejší přírody. Například dobře věděli, že tu umí být opravdová zima…

„My to tehdy ještě neznali, jezdili jsme sem jen od jara do podzimu. Teď už víme, že tu často napadnou doslova tuny sněhu. I proto je krov našeho domu prošpikovaný železem, silnými tyčemi schovanými do dřeva, aby střecha tu tíhu udržela. Tahle část byla technologicky hodně složitá, ale naši architekti se s ní, a potažmo s celou stavbou, úspěšně vypořádali. Dům byl stavebně docela komplikovaný. Ale my jsme si ho takhle vysnili a od svých plánů a představ jsme neustoupili prakticky v ničem,“ doplňuje Ondřej. Navíc se podařilo to, co je v případě stavby domu ideální – investor s architektem si dobře rozuměli, vzájemně se doplňovali a časem se z nich stali i přátelé.

Sekvence trámů připomíná prvorepublikové nádraží v Klánovicích, kde bylo dlouhé nástupiště kryté střechou, kterou podpíraly litinové sloupy. Uprostřed celého nástupiště byly hodiny. Nádražní hodiny z bazaru a celkový dojem z obývacího pokoje záměrně evokuje právě toto nádraží.

Když se daří nad plán

Postýlka nad dveřmi – tu děti milují. „Chtěli jsme k ní dát žebřík, ale než jsme to stihli, už nebude potřeba. Lezou tam samy, nebo je Ondra vyhazuje a sundává.“Když Štěpánka s Ondrou začínali před patnácti lety svůj dům rozmýšlet, byli ještě bezdětní. Během pěti let se „rozrostli“ ve velkou rodinu a nové situaci museli přizpůsobit mimo jiné i dům. V podkroví měl mít Ondřej původně velkou pracovnu s knihovnou, dnes tu mají pracovní místa všechny čtyři děti a na hlavu rodiny zbyl jen malý koutek.

Zajímavým nápadem architektů, který se hodně osvědčil, jsou atypické průzory ve stěně. Štěpánka má z kuchyně stále přehled, co se kde děje, a je se všemi v kontaktu. Oba manželé se pak shodují, že jejich čtyři děti považují od začátku celý dům za jednu velkou tělocvičnu. Proto hodně používali starší nábytek, gauče dětem sloužily jako trampolíny a cvičební nářadí.

„Teď už jsou děti o něco starší, trampolínu mají venku, tak jsme si troufli koupit normální nové sedačky. Ale chvíli trvalo, než jsme našli ty správné. Máme tu totiž otevřené ohniště, u kterého máme ‚rodinné porady‘, a potřebovali jsme pohodlné sedačky, s nimiž se jednoduše manipuluje, abychom si je mohli natočit k ohni.“

Všechno je jinak

Dům byl komplikovaný i tím, že se stavěl ve svahu, takže se musela vybudovat příjezdová komunikace. Původně tudy vedla jen pěšinka a vše se dělalo ručně. Proto bylo dost složité najít firmu, která by si troufla dům postavit. Přestože to bylo tak náročné, stavba je provedená velmi kvalitně.

Dům měl být původně vytápěn tepelným čerpadlem z vrtu, ale vrt nebyl povolen, takže si manželé pořídili kotel na palety. „Jsme s ním moc spokojeni, přikládá si sám, týden si ho nemusíme všímat.“ Podlahové topení je v obytné místnosti, předsíni a v koupelnách, v dalších místnostech jsou radiátory. Ve spodním patře, kde je ložnice rodičů a dětské pokoje, se ale skoro vůbec topit nemusí – od kotle je tu příjemně teplo. To platí i o technické místnosti. Výhodou je, že vyprané prádlo tu vždycky rychle uschne.

V dubnu/květnu se také zavírají vnitřní koupelny a všichni se myjí venku, kde je sprcha a umyvadlo s teplou vodou. Děti totiž většinu času žijí opravdu v přírodě, neustále běhají bosky, a tak je mnohem lepší se umýt rovnou venku. Kdo by to měl také po nich neustále doma uklízet :-)

„Ještě dnes mě straší ve snech babiččin stůl s leštěnou deskou,“ vzpomíná Ondřej. „To byl průšvih, když jsem tam postavil skleničku a na stole zůstal otisk. Proto jsem chtěl domů stůl, do kterého budu moct klidně bodat nožem a stavět si na něj, co budu chtít. Zalíbil se nám stůl, který jsme viděli u podlahářů, kteří si ho ale udělali jen pro sebe. Přesvědčili jsme je, aby udělali ještě jeden pro nás.“

Bazén? Kdepak...

Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, nikde u domu nevidím žádný bazén. U Štěpánky Štrougalové, bývalé závodní plavkyně, která v roce 1988 založila dětské centrum Baby Club Juklík, stala se u nás průkopnicí kojeneckého plavání a v Praze provozuje dva bazény, mě to překvapuje… „S vodou jsem opravdu bytostně spjatá, trávíme v ní i s dětmi hodně času a myslím si, že naučit děti co nejdříve dobře plavat, je zásadní nejen z hlediska bezpečnosti, ale je to důležité i pro jejich celkový zdravý vývoj. Ale bazén jsme si sem rozhodně pořizovat nechtěli – ani dovnitř, ani na zahradu. Jeho údržba zabírá spoustu času, využití je jen po velmi krátkou část roku a navíc – děti se u bazénu opravdu nesmí spustit z očí. Shodly jsme se s kamarádkami, že je lepší udělat si čas a jít společně s dětmi k vodě. Máme to odsud čtvrt hodiny na Jabloneckou přehradu, pár minutek k Jizeře, zaplavu si, odpočinu si a mám děti pod dohledem.“

Ve stínu plachty

„Lidi často mluví o tom, jak se jim dobře žije v domku, že mají zahradu atd. Já ale ještě musím zdůraznit, že se mi líbí žít v celé vesnici a celém přilehlém okolí. I když jsme ‚přistěhovalci‘, se všemi dobře vycházíme a máme tu pocit bezpečí. Dobré sousedské vztahy jsou pro mě nepostradatelné. Pozemek není oplocený, takže když děti vyběhnou, pohybují se po celé vesnici. Tady lidi mají ploty jen proto, aby jim zvěř neokusovala stromky a zeleninu, ne proto, aby si mezi sebou vytvářeli bariéry,“ říká Štěpánka.

Při loučení se ještě zeptám, jak vznikl nápad s plachtou, která zastiňuje hlavní vchod. Funguje spolehlivě od jara do podzimu a navrhl a vyrobil ji zkušený výrobce opravdových plachet pro námořní lodě. Na domě také nenajdete jediný okap. Voda stéká rovnou na dřevo. „Dneska pršelo celou noc, tak je dům černý. Když bude dvě hodiny svítit slunce, bude bílý. Je to dokonalý chameleon, který mění barvu podle okolností. Natírání neplánujeme. Životnost dřeva je přibližně 50 let. Pak se ‚fasáda‘ udělá znovu,“ vysvětluje Ondřej. „Kdyby to bylo super nádherné, tak se domek do krajiny nehodí. Víte, že když stojíte támhle naproti, tak vůbec nevidíte, že tu nějaký dům je?

Zelená střecha – byla od začátku jasná volba, jinou jsme ani nechtěli. Je bezúdržbová, dobře přístupná, takže jsme tam dokonce dotáhli i zavlažování. Nejvíc se tam daří trávám, které rostou v okolí, ale i levanduli.“

„V létě tu bylo takové vedro, že se nedalo bosou nohou stoupnout na rozpálenou zem. Napadlo nás domluvit se s pánem, který žije ve vedlejší vesnici a šije plachty pro námořní lodě. Ten nám vymyslel tenhle tvar plachty, spočítal, že se neutrhne při prvním větru, vypočítal délku tyče. Funguje skvěle. Napínáme ji v půlce května a v polovině září zase sundáváme, protože slunce už je tak nízko, že ani plachta nepomůže,“ říká Štěpánka,

Text: Jana Vaňátková, Foto: Jiří Hurt

logo MessengerPoslat Messengerem