Krajina Českomoravské vrchoviny jen málokoho nechá chladným. Její magický půvab uchvátil i rodinu výtvarnice Pavlíny Lipkové. Do rekonstrukce bývalé zemědělské usedlosti se s manželem pustili naplno již v roce 2000 a vlastním srdcem i vlastníma rukama jí vdechli jedinečnou poezii. 

V malé osadě, kde jsou dnes již jen tři trvale obývané domy, ve středověku stávalo vodní tvrziště obklopené 8 rybníky. V r. 1240 přešlo pod správu Tišnovského opatství, první zmínky v Zemských knihách jsou z roku 1365. Dnešní podoba zemědělské usedlosti má svůj původ v 19. století, od roku 1964 však stavení nebylo obývané. Rybníky byly ve druhé polovině minulého století zasypány a přeměněny v pole, výhled na nádhernou krajinu však zůstal.

„Měli jsme chalupu na špatném místě, chtěli jsme přesadit rodinu do přírody. Zarostlé polorozbořené stavení u cesty jsme objevili náhodou díky našemu psovi a hned nás vzalo za srdce,“ vypráví Pavlína Lipková. „Splňovalo řadu podmínek, které jsme si při hledání vytyčili. Nejdůležitější bylo krásné místo, zdravá příroda, klid, hezký výhled, blízkost vody, tři příjezdové cesty, kamenný dům, zahrada orientovaná na západ... to všechno jsme tu našli. Dcera posledního majitele dům řadu let nechtěla ani nemohla prodat, ale nakonec se to podařilo. Dům prostě čekal na nás.“

Kombinace cihel, lomového kamene z místního lomu a opuky, zděná jako suchá zídka, zdobí jak fasádu, tak interiér domu. Je originálním mistrovským dílem řemeslníků.

Fortel a moudrost předků 

Usedlost se skládala z obytného stavení a hospodářské budovy, v níž byly stáje a stodola. Oba objekty měly tradiční tvar – obdélníkové domy se sedlovou střechou, malými okny, zděné ze smíšeného zdiva. „Obdivovali jsme důmysl našich předků a také jsme jej využili,“ říká pán domu. „Staré zdi jsou z kamene z místního lomu, provázaného s cihlami. Aby ve stájích bylo teplo, mají uvnitř větranou dutinu, která sloužila jako izolace. Samotné obytné stavení tak důmyslně postavené nebylo, což dokládá, jak byl pro statkáře dobytek životně důležitý.“

Po rekonstrukci jsou oba objekty propojeny novým spojovacím krčkem, v němž se nachází vstup do domu a pracovna. Bývalé stáje byly přeměněny na společný obývací prostor s kuchyní, zázemím a úložnými prostory, ze západní strany byla přistavěna krytá terasa. Původní obytné stavení slouží jako soukromé – jsou zde ložnice, koupelna, zázemí a v půdním prostoru velký ateliér. Velkou proměnou postupně prošla i zahrada. Hlavním magnetem je nově vybudované jezírko s cirkulací vody a dřevěným molem.

Krytá terasa byla nově přistavěna, kamenné sloupky a dlažby pojednali řemeslníci v autentickém duchu.

Stavba jako výtvarné dílo

„Stavbu jsme pojali jako budování společného díla, které nás spojuje,“ vyznává se Pavlína Lipková. Mozaiky, které zde vytvořila z odpadu z keramických dlaždic, prozrazují, že je milovnicí a následovnicí Antonia Gaudího a Friedensreicha Hundertwassera. Jsou přítomné v celém domě, jejich jižní temperament a symbolické motivy vnášejí zvláštní smysl do každého místa od obývacího pokoje přes kuchyň, halu až po koupelnu. Například velké zobrazení hada na dlažbě v obývacím pokoji v podobě levotočivé spirály vytahuje ze země energii. Originalitu a optimismus vyjadřují také vitráže v oknech a zcela zvláštní atmosféru má podkrovní ateliér pod noční oblohou, s tmavě modrým stropem plným zářících hvězd.

Bývalá stáj se po rekonstrukci proměnila v hlavní obytnou světnici otevřenou do vstupní části (vlevo). Staré trámy většinou nejsou původní, byly přivezeny z bouraček. Krásnou cotto dlažbu zdobí symbolická mozaika s motivem hada ve tvaru levotočivé spirály. Pavlína Lipková ji zde vytvořila, aby čerpala ze země energii.

Ekologie z nouze 

Rekonstrukce statku i zahrady byla společným výtvarným a duchovním dílem Pavlíny Lipkové a její rodiny. Každý kout v domě je svědectvím kusu života a nese stopy její ruky.Kromě přístavby jsou samozřejmě nové veškeré instalace, dřevěná okna s izolačními dvojskly, tašková střešní krytina, měděné okapy. Přístavba je omítnutá, původní budovy mají „odhalenou tvář“ – na fasádách se mísí struktura starého lomového kamene s „vysprávkami“ z režných cihel a opuky. Kamenné zdivo a oblouková tabulková okna lehce připomínají ducha jižní Francie, ale s ohledem na místní podmínky.

„Před lety jsme začínali s minimem peněz a spoustou dřiny. Pokračovali jsme velmi pomalu, vlastníma rukama, s pomocí přátel a šikovných řemeslníků, kteří byli ochotni pracovat za rozumný peníz a přinesli i vlastní nápady a dovednost. Hodně materiálu jsme dovezli z bouraček z Brna i z jiných míst – staré trámy, cihly, dveře, dlaždice i kámen. Všechno jsme pečlivě renovovali a recyklovali. Vzniklo to vlastně z nouze, ale myslíme si, že to bylo správné. Takhle stavěli i naši předkové. Využili jsme vše, co se ještě využít dalo, ušetřili a dům má díky tomu v sobě zakódováno mnoho příběhů a kus historie,“ uzavírá pán domu.

Text: Jitka Pálková, Foto: Jiří Hurt

logo MessengerPoslat Messengerem