Manželé se dvěma odrůstajícími dětmi se rozhodli vyměnit bydlení ve městě za rodinný dům se zahradou. Zadáním bylo vytvořit spíše předměstskou formu bydlení – byt usazený do zahrady – a podkroví využít k prostoru pro bydlení dětí.

Majitelé bydleli v prostorném bytě v nedalekém městě. Původně plánovali stavbu domu na dobu, kdy jim ubudou pracovní povinnosti, nakonec ji ale zrealizovali dříve. Stavět se začalo na volné parcele v rozvojové části obce, která se nachází v chráněné krajinné oblasti.

„Zadání požadavků CHKO na stavbu domu sice evokovalo vzhled téměř jako v tradiční podhorské obci, realitou byla však práce v kontextu běžného nově budovaného předměstí s uliční hranou pozemku při jakémsi kruhovém poloobjezdu,“ říká Jan Klempíř, architekt, který koncept domu a zahrady navrhl. Základním omezením byl podle něj požadavek na zastřešení sedlovou střechou.

Ze štítu je patrný tradiční profil domu se sedlovou střechou. Ten prochází nad celým půdorysem, ale plynule se snižuje výška hřebene střechy. Do ulice se tak obrací dvoupodlažní dům, do zahrady přízemní domek. Kompaktní forma bez střešních přesahů odpovídá současnému modernímu pojetí venkovské zástavby.

„Výtvarnou koncepcí návrhu bylo formování zalamovaného objemu vytvořeného protažením tradičního profilu štítu domu se sedlovou střechou. Výsledný tvar domu je na dvakrát zalomený a poskládaný do šířky pozemku,“ popisuje návrh stavby architekt s tím, že hlavní hmota domu je položena souběžně s uliční hranicí pozemku, charakteristické štítové stěny se však nabízejí pohledům ze zahrady i ulice. „Zlomená hmota tak přidává soukromí venkovním prostorům při vstupu do domu a výstupu na zahradu.“

Dům je postaven z betonových tvarovek, vybaven hliníkovými okny s trojskly, vnějším systémovým zateplením a dřevěným krovem s falcovanou plechovou střešní krytinou. Řemeslně promyšlené je zvláště provedení krovu. Hřeben střechy i hrana okapu totiž plynule klesají od západu (od ulice) směrem k východu – do zahrady. Ze strany ulice jsou pod krovem umístěny dva pokoje. Klesající střecha je natolik vysoká, aby poskytla obývacímu pokoji příjemnou proporci a v zahradním křídle již není výšky třeba. Tradiční „domeček“ je protažen nad celým zalamovaným půdorysem – a v hlavních místnostech, které se rozkládají v prostoru mezi delšími fasádami, je symetrie tradiční sedlové střechy zřetelná i v interiéru.

Výhledy místo dekorací

„Srdcem domu je společný prostor o rozloze 50 m2, který zahrnuje kuchyň, jídelnu a obývací pokoj, v němž trávíme nejvíce času,“ vyprávějí manželé. Prosklenou stěnou a posuvnými dveřmi je propojen s terasou a průhledy na navazující zahradu vytvářejí krásné kulisy měnící se přírody. Místnost tak nepotřebuje žádné dekorace. Takřka jediným ozdobným prvkem jsou zde stěny imitující pomocí stěrky velké betonové desky, které pokračují i v ložnici.

Na toto těžiště života rodiny navazuje na východní straně ložnice rodičů s vlastní koupelnou a šatnou, na západní straně vstupní partie, zázemí a malá pracovna. V patře se nacházejí dva pokoje a koupelna pro dnes již dospělé dcery. Majitelé je občas využívají i jako hostinské pokoje. Kromě pokojů v patře je strop pod půdou i otevřený krov opatřen sádrokartonovým podhledem, který ovšem není záměrně zdůrazněn.

Velkorysý společný obývací prostor má vinylovou podlahu imitující nerez plech.

Střídmé, strohé a čisté

Interiér architekt navrhl v souladu s vkusem majitelů ve střídmém až strohém pojetí, s použitím převážně standardních, nepříliš nákladných stavebních a nábytkových materiálů v šedobílých odstínech. V domě není prakticky žádný kusový nábytek, kromě sedacího, dále jídelního stolu a dvou pracovních stolů. Vše ostatní bylo navrženo jako stavební součást domu.

„Architekta Jana Klempíře jsme zvolili na základě doporučení jiného architekta a doufali jsme v minimalistické ztvárnění našich představ, což se podařilo,“ popisují průběh událostí manželé. Jelikož se jim líbí průmyslový design, ustoupili jsme od původního návrhu dubových podlah a zvolili jsme vinylovou krytinu. V hlavním obytném prostoru je položena v dekoru rezavého plechu a v ložnicích v čistém a elegantním šedostříbrném odstínu, který působí jako protiváha technicistnímu stylu v obývací místnosti.

Kuchyň je začleněna do interiéru zcela nenásilně, vše je umístěno ve vysokých skříních včetně kávovaru, mikrovlnky apod. Dominantou zůstává pouze kuchyňský ostrůvek, který se lehce vznáší na ustupujícím nerezovém soklu.

„Nejsme příznivci okázalého nábytku, proto možná působí náš obytný prostor nezabydleně, my se tu ale cítíme volně a spokojeně,“ uvádějí majitelé. „Ani to minimum nábytku nejsou žádné vybrané designové kousky, jsme fanoušci praktičnosti a časté obměny podle konkrétních potřeb. Veškerý nábytek byl vybrán v běžných obchodních řetězcích. Při výběru jsme se snažili striktně dodržet pouze několik zvolených odstínů barev, které tvoří úžasný celek.“

Této koncepci odpovídají i úložné prostory, které jsou řešeny jako samostatné prostory opatřené posuvnými dveřmi. Za souvislou plochou podél nejdelší stěny ve vstupní chodbě se tak nachází komora, šatna, WC a prádelna s malou vaničkou pro umytí např. psa. Nevelká šatna přiléhá i k hlavní ložnici. Vše vyrobil truhlář na míru. Veškeré vybavení je tak zabudované, tvoří dokonalý celek působící čistě a elegantně a po uzavření jednotlivých dveří je uklizeno. Podobně funguje i kuchyň, opět vyrobená na míru.

Slovo architekta

„Návrh rodinného domu je vždy dlouhodobou spoluprací. Zde to bylo s nadmíru vlídnými investory, kteří nechtěli oslňovat drahými materiály či rozpoznatelnými designérskými doplňky. Přesto si však přáli vytvořit reprezentativní prostor a tomuto cíli věnovali nemalé úsilí, a to jak ve spolupráci se mnou, tak při realizaci stavby,“ říká architekt domu Jan Klempíř. „Z mé strany šlo o realizaci neobvyklých možností při práci se sedlovou střechou a zamyšlení nad posouváním formy tradičního domu. Podstatná byla i konfrontace s přístupem okolních stavebníků a developera k prostředí v podhorské obci a potřeba nevydělit se okázale, spíše nenápadně posunout kontext do pozitivnějšího vyznění.“

Zvlněný terén s malou nádrží

„Hned od počátku jsme se zamilovali do architektova návrhu zvlnit pozemek do mírných svahů a zbavit se tak nudné roviny,“ říkají svorně majitelé. Pozvolné, nyní již zatravněné kopečky s keříky, borovicemi a smrky jsou spíše vesnického rázu, žádná okázalost s anglickým trávníkem a kultivované rostliny. „Naše přání bylo jasné – nechceme být otroky zahrady se záhony, ovocnými stromy a opečovávaným trávníkem, ale spíše si v klidu užívat volného času a relaxovat obklopeni zelení, která je rok od roku bujnější a vytváří tak různá intimní zákoutí.“

Povrch terasy ze sibiřského modřínu nechali majitelé přirozeně zešednout. Případné „třískování“ dřeva vyřeší venkovní koberce. Součástí terasy je malý betonový bazének s vestavěnou lavičkou a atypickou sprchou v ohnuté trubce.

Některé věci se na zahradě nerealizovaly, jako například biotopické jezírko. Majitelé zatím nemají čas a možnost se mu věnovat. Jako náhradní řešení zvolili malou betonovou nádrž, jejíž součástí je zajímavě řešená sprcha vedená v „obyčejné“ ohnuté trubce.

„Nám to připadá krásné, na někoho to ale může působit omšele a nehezky, záleží na vkusu,“ říkají manželé. Součástí nádrže je vestavěná betonová lavička, která v létě chladí a může sloužit jako místo k relaxaci nebo k umytí čehokoli, plnění konve apod. Péče o vodu tak odpadá, stačí ji pomocí přenosného čerpadla odčerpat a vyměnit. „Toto řešení nám plně vyhovuje. Jsme si vědomi toho, že v luxusním bazénu pro nás dostupné velikosti si jen stěží zaplaveme, a začlenění bazénu do zahrady se nám prostě nelíbí.“

Ze zkušeností majitelů

„Dům funguje bez problémů, je čistý a lehce se udržuje. Některé věci se realizovaly až po našem přestěhování, což bylo nakonec ale přínosné, protože jsme si již vše ‚osahali‘ a věděli, co nám bude nejvíce vyhovovat,“ říkají manželé. „Vše jsme volili spíše pomalu a s důkladným rozmyslem a snažili jsme se maximálně dodržet předepsaný celkový kontext, ať už jde o barevné odstíny, realizaci terasy a jejího vybavení nebo stání pro auta, začlenění venkovních úložných prostor, včetně zdánlivých maličkostí, jako je například číselné označení domu. Vše zde spolu nějakým způsobem souvisí, souzní a vychází z pevně daného návrhu, od kterého jsme se snažili neuhýbat. Jediné, co bychom zpětně změnili, je přemístění pokojů z patra do přízemí kvůli větší pospolitosti.“

Text: Zdeňka Zienertová, Foto: Robert Žákovič