Kvalitu bydlení možná někdo posuzuje jen podle ušlechtilých materiálů nebo špičkového designu. Důležitější je ale dobré provozní řešení a soulad domu s okolím, využití vlastního pozemku, výhledů do krajiny a dalších výhod místa. 

Litomyšl se zapsala do nejnovější historie jako město architektury. V posledním desetiletí 20. století vyrostlo v Litomyšli několik kvalitních staveb, na projekty byly vypisovány architektonické soutěže, kterých se zúčastnili naši nejlepší architekti. Není divu, že se jejich díla podepsala také na myšlení soukromých investorů při stavbě vlastních rodinných domů.

Oslovit renomovaného architekta tu zřejmě není tak neobvyklé jako v jiných městech. Majitel nové stavby na samém konci zástavby rodinných domů se obrátil na projekční kancelář profesora Petra Keila, který za svého působení na pražské VŠUP vychoval celou řadu mladých architektů.

Pohled ze severozápadu naznačuje zapuštění stavby do zatravněného terénního valu a její otevření na jihozápadní stranu.

Soukromí i výhledy

Většina stavebníků, kteří řeší své bydlení hledáním vyhovujícího typového projektu, posuzuje dům hlavně podle poměru ceny a velikosti domu, na dispozici se dívá především z hlediska počtu místností podle potřeb své rodiny. Vybraný projekt pak firma za tučný příplatek „nějak“ umístí na parcelu. A výsledkem často bývá pozemek rozdrobený na špatně využitelné části, bez kousku soukromí.

Odhlédneme-li od kvalit či nedostatků typových domů, zásadní hodnotou individuálního bydlení je vzájemný vztah domu, pozemku a okolí. Schopný architekt dokáže pracovat nejen s dispozicí na míru a vhodnou orientací ke světovým stranám, ale také s terénem, umí si představit život v každé části domu i na zahradě, navrhne dům včetně interiéru tak, aby v daných možnostech poskytl rodině co nejvyšší komfort, intimitu i hezké výhledy do okolí. Výsledný vzhled je ještě určitým bonusem navíc.

Střecha garáže však přechází v zatravněný svah, který chrání pobytovou terasu na severovýchodní straně. Odsud – ze zářezu do vytvořeného svahu – se v naprostém soukromí (za letních podvečerů i v chladivém stínu) otevírá krásný výhled do krajiny se zalesněnými kopci na obzoru.

Právě osazení domu na pozemek a terénní úpravy jsou tím, co na domě architekta Keila zaujme především. Na ulici s poněkud nevýhodnou jihovýchodní orientací navazuje dům garáží a boční fasádou téměř bez oken, se vstupem do zádveří. Střecha garáže však přechází v zatravněný svah, který chrání pobytovou terasu na severovýchodní straně. Odsud – ze zářezu do vytvořeného svahu – se v naprostém soukromí (za letních podvečerů i v chladivém stínu) otevírá krásný výhled do krajiny se zalesněnými kopci na obzoru. Výhled, který přes plně prosklenou stěnu majitelé ocení i při stolování v jídelně.

Volně plynoucí obytný prostor s kuchyní a jídelnou je velkými okny otevřen také na opačnou jihozápadní stranu s výhledem na město, kde je propojen s další terasou, krytou pergolou. Hlavní společenská místnost v domě tak plně využívá všech výhod daného místa, má vizuální i přímý kontakt s celým pozemkem, aniž by obyvatelé ztráceli své soukromí.

Hlavní obytný prostor je volně otevřený s průhledy do obou částí zahrady. Subtilní schodiště z nerez oceli a skla jej rozděluje na jídelnu a obývací pokoj.

Do horního ložnicového podlaží se z obytného prostoru vychází po skleněných schodech, prostorná hala tu slouží jako herna pro děti a fitness pro rodiče. Kromě ložnice rodičů se šatnou a koupelnou jsou v patře umístěny dva dětské pokoje oddělené společnou šatnou a koupelnou, při jihovýchodní straně je umístěn ještě další menší pokoj.

Nejvyšší úroveň ve špičce střechy obsahuje výstup na zelenou střešní terasu, je propojen skleněnou lávkou s točitým schodištěm.

Bílá a šedivá fasáda

Složitější terénní úpravy kompenzuje poměrně jednoduchá hmota dvoupodlažního domu s jasným řádem okenních otvorů a balkonů. Pultová střecha je odskočená za střešní terasou a zvedá se jen nad polovinou půdorysu, takže v nejvýraznější jihozápadní fasádě se pohledově uplatňuje jen částečně, na pozadí oblohy téměř zaniká.

Nejvyšší úroveň domu ve špičce střechy umožňuje výstup na zelenou střešní terasu. Skleněná lávka se lehce vznáší v prostoru a navazuje na točité schodiště.Ze strany severovýchodní se dům jeví jako bílý hranol s nízkým pásem oken nad zeleným svahem se zapuštěnou terasou. Naopak dynamickou figuru dává stavbě střecha směrem do ulice, kde se prudce zvedá do výšky nad vedlejší přízemní garáží.

Fasáda je obložena bílými deskami Cembrit, na šedivou střechu barevně navazují rámy oken, balkony a další kovové konstrukce. Materiálově je celý dům sjednocený do kultivovaně strohého výrazu, jakákoliv „ozdoba“ by mu uškodila.

Navrhnout velkou rodinnou vilu pro náročného klienta není snadné, zodpovědný architekt cítí povinnost investora usměrňovat, aby se stavba neúměrně nerozrostla, pak by se i celý provoz v domě mohl zbytečně komplikovat a byl by rodině vlastně na obtíž. Také v tomto případě architekt Petr Keil prvotní návrh podle všech požadavků klienta redukoval, dokázal ho přesvědčit, že některé prostory jsou zbytečné. Výsledný dům je sice rozlehlý, poskytuje nadstandardní pohodlí, ale zůstal v měřítku rodinných domů.

Vysoký komfort bydlení zajišťuje také technické vybavení domu: tepelné čerpadlo pro vytápění objektu, solární elektrárna s panely na šikmé střeše nebo řízené větrání. Společně se zateplením řadí dům mezi velmi úsporné stavby.

Text: Věra Konečná, Foto: Robert Žákovič