Elegantní luxus bouřliváka Loose

Brněnský rodák, vyznavač architektonického purismu, autor Raumplanu i inspirativního traktátu Ornament a zločin, svéhlavá osobnost a zároveň jedna z nejvlivnějších postav vídeňské tvůrčí společnosti první dekády 20. století – to je jen kusá charakteristika Adolfa Loose, jehož realizace inspirují dodnes laickou i odbornou veřejnost.

Práce Adolfa Loose jsou považovány za přímý předstupeň moderní architektury, a jak už to u lidí, kteří neplují v dobovém proudu, bývá, byl stejnou měrou obdivován i zatracován. Vídeňskou kavárnu Café Museum například přejmenovali kvůli Loosovu strohému interiéru na Café Nihilismus a holá fasáda obchodnímu domu Goldman & Salatsch, jenž stojí na Michaelerplatz přímo proti honosnému vchodu do honosného Hofburgu, si vysloužila posměšnou přezdívku „obilní silo“ či „dekl od kanálu“.

Nezvladatelný mladík s touhou po řádu

Narodil se jako syn kameníka a zažil ještě poslední desetiletí multikulturního a multilingvního Rakouska-Uherska. Neměl jednoduché dětství, obecnou školu vychodil v Brně, poté vystřídal několik gymnázií a matka se všemožně snažila usměrnit jeho obtížně zvladatelnou povahu, když se to nepodařilo ani benediktinským mnichům na gymnaziálních studiích v Melku.

Adolf Loos nakonec absolvoval stavební obor na vynikající c. a k. Státní průmyslové škole v Liberci a odbornou přípravu dokončil v Brně. Z vysokoškolských studií v Drážďanech zběhl v roce 1893, což byl patrně také jeden z důvodů jeho neshod s matkou. Tehdy třiadvacetiletý Loos se konflikt rozhodl vyřešit odchodem do Ameriky, kde nakonec zůstal tři roky a vystřídal řadu krátkodobých zaměstnání – od myče nádobí až po novináře.

Bojovník proti ornamentu

Po návratu do Vídně se stal Adolf Loos hlasatelem nové pravdy a zároveň kritikem tehdejší kontinentální Evropy (s výjimkou pokrokové průmyslové Velké Británie), v níž se historizující vlivy obrátily proti všemu praktickému a modernímu. Kritice podrobil povrchní ornament, lživou estetiku, dvojí morálku i naprosté základy praktických oblastí života, jež zahrnovaly kulturu odívání, obuv, nábytek i stavební materiály.

Proti povrchnímu ornamentu coby nepříteli pravdy bojoval Loos stejně zavile jako jeho blízký přítel literát Karl Kraus proti frázi coby ornamentu ducha. Loos navíc provokoval a mátl tím, že jako člověk lnul k umělecké avantgardě, ovšem jako architekt zdůrazňoval tradiční hodnoty klasicismu. Jak je zřejmé z jeho nejslavnějšího článku „Ornament a zločin“, považoval ornament za znak primitivní kultury a odmítal jej i z ekonomického hlediska, neboť pro něj představoval plýtvání pracovní silou.

Raumplan aneb konstrukce v nové dimenzi

Jednou z nejcharakterističtějších vlastností Loosovy architektury je vědomě odlišné pojednání interiéru domu a fasády. U Loose je primární a určující vnitřní prostor. Raumplan – místnosti umístěné v různých výškových úrovních podle své funkce, které nejsou vázány žádným průběžným poschodím – představoval skutečnou revoluci v uspořádání interiéru. Místnosti jsou podle svého účelu a významu různě velké i různě vysoké. Vzniká tak osobitá kompozice spojující jednotlivé prostory do jednoho harmonického a funkčního celku, přičemž materiál i obestavěný prostor se využijí do posledního kousku.

V článku o domácím umění z roku 1914 Loos napsal: „Zvenku nemá dům nic prozrazovat, uvnitř však nechť vyjeví celé své bohatství.“ Ono vědomé rozlišování interiéru a exteriéru lze sledovat v celém architektově třicetiletém díle – důkazem jsou nejen vily, jež postavil pro dadaistu Tristana Tzaru v Paříži, manžele Mollerovy ve Vídni či Františka a Miladu Müllerovy v Praze, ale též řada sociálních bytů na vídeňských sídlištích.

Revoluční změna kultury bydlení

Americký a posléze i anglický pobyt měly pro Loose naprosto zásadní význam – angloamerická kultura a životní styl moderní civilizace v něm zanechaly velice silný a trvalý dojem, který se odrážel v jeho literárněkritické tvorbě, a především v architektonické práci. Důkazem je mimo jiné i Loosova pozdější pozice hlavního architekta Úřadu města Vídně pro stavbu sídlišť, kterou zastával v letech 1921–24 a v níž se plně projevila sociální angažovanost opírající se o americkou zkušenost s bydlením v řadových domech coby podstatný aspekt jeho architektonického názoru.

Stejně jako se Loos zasazoval o uměleckou avantgardu, horoval též pro revoluční změnu kultury bydlení spočívající v nahrazení zvyklostí „staré Evropy“ reprezentované společným vodovodem a toaletou na patře kulturou hygieny „mladé Ameriky“ zosobněné samostatnou koupelnou se splachovacím záchodem. Dbal na oddělené obývání a vaření v přízemí od spaní v patře. Ve svém programovém článku „Učit se bydlet!“ k tomu napsal: „Člověk ve vlastním domě bydlí ve dvou podlažích. Navzájem přísně dělí svůj život na dvě části. Na život ve dne a život v noci, totiž na bydlení a spaní...“

Loosovy české realizace

V roce 1924 Adolf Loos rezignoval na pozici hlavního architekta Úřadu města Vídně pro stavbu sídlišť a přestěhoval se do Francie. Se svou druhou ženou podnikl cesty do Rakouska, Německa a Československa, kde na přelomu 20. a 30. let realizoval řadu jedinečných staveb, především Brummelův rodinný dům v Plzni a vilu stavebního podnikatele Františka Müllera v pražských Střešovicích.

V tomto mistrovském díle o zhruba 600 m2 obytné plochy Loos pomocí Raumplanu a druhého schodiště dosáhl oddělení prostor pro rodinu a pro služebnictvo. Salon, jídelna, dámský pokoj, knihovna a ložnice byly spojeny různými schodišti, aniž soukromí rodiny jakkoli narušoval pohyb služebnictva po domě.

Materiály, jež architekt využil v interiéru, zdůrazňují čistotu a ušlechtilost prostředí i společenský status majitele: travertinový kámen u vchodu, zelenkavé dlaždice ve vstupní hale, žilkovaný mramor cipollino v salonu, mahagon v jídelně, delftské kachle v knihovně a citronové dřevo v dámském pokoji.

Výrazný Loosův rukopis odhaluje též dům Jana a Jany Brummelových v Husově ulici v Plzni. Loos navrhl přístavbu k původnímu jednoposchoďovému domu z 80. let 19. století, sjednotil fasádu v jednolitý objekt a vnitřek zadaptoval na moderní účelné bydlení. Dům s částí původního mobiliáře patří k nejkrásnějším Loosovým realizacím v Plzni. Dvougenerační apartmán manželů Brummelových a Janiny maminky Hedviky Liebsteinové v sobě skrývá hned pět pokojů, z nichž čtyři tvoří průhledem skrze otevřené dveře skvostnou enfiládu podobně jako na zámcích.

Kromě Brummelova domu lze v Plzni nalézt více než desítku prací zhotovených podle Loosova návrhu. Za zmínku stojí zejména nádherný salon a jídelna s protilehlými zrcadlovými stěnami, které vytvářejí dojem nekonečného prostoru, v bývalém bytě rodiny Krausových v Bendově ulici. Místnosti obložené tmavě zeleným žilkovaným mramorem cipollino působí až magickým dojmem. V prakticky zařízené ložnici objevíme původní vestavěné skříně a toaletní stolek. Na Klatovské třídě se pak do dnešní doby dochovaly dvě nejreprezentativnější místnosti v bytě dětského lékaře Josefa Vogla, a sice salon s jídelnou, vybavené přepychovým vestavěným nábytkem a dřevěnými a travertinovými obklady stěn.

Jedinečné prostorové řešení vilového domu Oskara a Jany Semlerových na Klatovské třídě je rozpracováno podle Raumplanu, jejž Loos do té doby použil v Čechách pouze v novostavbě Müllerovy vily. V Plzni však měl ještě obtížnější úlohu – vestavět výškově různě řešené místnosti umístěné v šesti úrovních do prostoru původně třípatrového činžovního domu, který zakoupil továrník Oskar Semler v roce 1932. Kvůli Loosově postupující nemoci pak samotný interiér, jehož podoba byla kompletně přebudována, dotvořil Loosův žák, spolupracovník a první životopisec Heinrich Kulka.

Text: Šárka Kociánová, Vlastimil Růžička, Foto: Archiv NPÚ

Poslat Messengerem

08.01.2018 | Další tipy