Před 16 miliony let se 200 kilometrů na východ od afrických břehů zrodil z moře vulkanický ostrov Lanzarote a sopečná činnost formovala jeho podobu po tisíce let. O záchranu této unikátní krajiny, chráněné biosférické rezervace, se významným způsobem zasloužil místní rodák, architekt a výtvarný umělec César Manrique.

Narodil se a vyrostl na Lanzarote, vystudoval výtvarné umění a dlouhou dobu žil v Madridu, poté cestoval a vystavoval po celém světě, v šedesátých letech žil v New Yorku. Věnoval se abstraktnímu malířství, sochařství, architektuře, urbanistické činnosti. Byl součástí světové umělecké a kulturní elity, mezi jeho přátele patřili velikáni jako byl Pablo Picasso, Andy Warhole, Jackson Pollock, Josephina Baker,  řada světových umělců, politiků, a dalších celebrit.

V roce 1966 se vrátil na Lanzarote a významnou měrou se zasadil o zachování jeho kulturního a přírodního dědictví. V architektonické a urbanistické činnosti vždy prosazoval zásadu souladu výstavby s přírodou a s místními tradicemi. Byl průkopníkem trvale udržitelného rozvoje. Po omezení nekontrolovaného rozvoje dopravy a reklamy na ostrově se mu podařilo prosadit regulaci developerské výstavby a rozvoje masového komerčního turismu.

Navrhl urbanistická řešení letovisek a obcí tak, aby harmonicky zapadala do krajiny a ctila její původní ráz. Jeho zásluhou na Lanzarote nenajdete obří letoviska s betonovou džunglí hotelů, restaurací a obchodů, neomráčí vás žádná změť neidentifikovatelných stylů, ostrov zůstal převážně uchráněn od exploze komerce a nevkusu. Všechny nové budovy včetně hotelů jsou bílé, jednoduché, s plochými či nízkými sedlovými střechami, nanejvýš dvoupatrové. Nepotkáte tu nic rušivého ani křiklavého, dokonce i reklamní poutače jsou vkusné, přizpůsobené okolnímu prostředí.

K domu v Údolí tisíce palem se připojuje velká terasa s bazénem a fontánkou. (Casa-Museo César Manrique Haría, Fotógrafo: Raúl Mateos, © Fundación César Manrique)

Symbióza  nebe a pekla

Nejnázornější ukázkou Manriqova díla je jeho vlastní dům v Tahíche, dnes využívaný jako muzeum a hlavní sídlo nadace Fundación César Manrique, která pečuje o jeho odkaz, věnuje se pořádání řady kulturních akcí, přednášek a vzděláváních akcí v oblasti  ochrany přírody.

Nenápadná bílá moderní budova je usazena na lávovém poli v „zahradě“ mezi množstvím palem, sukulentů a dalších suchomilných rostlin. V horní nadzemní budově  se původně nacházela kuchyň, sezení, pracovna a pokoj pro hosty, dnes tu můžete obdivovat jeho obrazy, grafiku a plastiky a také část jeho soukromé sbírky, například grafiky Picassa, Miróa či Tapiése.

Obývacímu pokoji vévodí mohutný krb z basaltu s výstavou tradiční keramiky. Dřevěný strop s kulány je pro místní lidovou architekturu charakteristický. (Casa-Museo César Manrique Haría, Fotógrafo: Raúl Mateos, © Fundación César Manrique)

Výstavní prostory Mistrovy nadace se nacházejí v horní části domu, která je velkými okny působivě propojena s okolní krajinou a otvory v podlaze s obytnými bublinami v lávovém „podsvětí“. (1) (Fundación César Manrique, Tahíche, Fotógrafo: Raúl Mateos, © Fundación César Manrique)To nejzajímavější se ale skrývá v podzemí. V pěti velkých lávových vzduchových bublinách s propadlými stropy, navzájem spojených vytesanými chodbami, Manrique vytvořil prostory pro posezení a odpočinek, vybavené nábytkem a doplňky, které  sám navrhl. Krásně vynikají na pozadí černého basaltu, a shora přicházející světlo dotváří démonickou atmosféru. Podle zařízení je autor nazval Bílá, Červená, Černá a  Žlutá bublina  a Fontánka. Každý prostor je příjemně chráněn před neustálým větrem a horkem, největší „bublina“ je shora zcela otevřená, kromě sezení a venkovního krbu je tu i vodní pramen a malý bazének.

Lávové bubliny a lávové tunely Manrique využil v dalších dílech na ostrově, v rozsáhlých komplexech Jameo del Agua a Cueva de Los Verdes. Velké podzemní a polopodzemní jeskyně, vzniklé  sopečnou činností, proměnil v unikátní harmonické spojení přírody, umění, rekreace, zábavy a vzdělávání. Jsou zde přírodní i uměle vytvořené vodní plochy,  zahrady, restaurace, koncertní síň a muzeum s expozicí o historii vzniku ostrova a o vulkanické činnosti. Také unikátní Kaktusová zahrada v blízkosti městečka Arieta vznikla v bývalém  „jícnu pekelném“ – ve vyhaslém kráteru sopky.

Bílá bublina je největší z podzemních prostor domu v Tahíche. (Fundación César Manrique, Tahíche, Fotógrafo: Raúl Mateos, © Fundación César Manrique)

Oáza mezi tisícem palem

V posledních letech svého života umělec toužil v klidu malovat přírodu a v r. 1988 se přestěhoval do svého nového domu ve  vesničce Haría, v klidném, zdánlivě zapadlém Údolí tisíce palem. Vybudoval zde jednoduchou přízemní bílou stavbu s dřevěnými podlahami a stropy, přesně v duchu svých zásad - - dokonalou symbiózu lidského ducha, umění a přírody, tradičního stylu a moderní architektury s velkými okny a otevřenými prostory.  

Do expozice Fundación César Manrique vede vstup přes malebnou zahrádku s jezírkem a pergolami, kterou Mistr sám navrhl a vyzdobil malbami a plastikami. (Fundación César Manrique, Tahíche, Fotógrafo: Raúl Mateos, © Fundación César Manrique)

Do domu se vstupuje přes uzavřený dvorek na způsob španělského patia – tzv. Citrusový dvůr se sezením a malou fontánkou. Celý interiér zůstal v autentickém stavu včetně veškerého vybavení a osobních věcí. V rozlehlém centrálním obývacím pokoji s krbem, vybudovaným z lávového kamene, můžete vidět jak jeho výtvarná díla (např. charakteristická svítidla), tak knihy, fotografie, suvenýry z cest, vyznamenání a ocenění a další předměty vydávající svědectví o jeho životě a tvorbě.  

Prostorný ateliér dodnes zůstává v nedotčeném stavu. (César Manrique en el taller de su casa de Haría, c.1990, © Fundación César Manrique)

Celý dům včetně koupelen s velkými prosklenými stěnami byl navržen tak, aby se život uvnitř neustále prolínal s pobytem venku. Ze zadní strany k obývacímu pokoji přiléhá venkovní obytný prostor - velká krytá terasa, bazén a dvě pergoly pro nerušený odpočinek ve stínu palem a banánovníků. Stranou hlavní budovy pak stojí samostatný ateliér, který dodnes zůstává přesně tak, jak jej Mistr zanechal v poslední den svého života. 

César Manrique a jeho dílo (1919-1992)

Architekt a výtvarný umělec César Manrique, 1991 (Fotógrafo: Francisco Rojas Fariña, © Fundación César Manrique)Narodil se v Arrecife na ostrově Lanzarote. V letech 1945- 64 žil v Madridu, kde vystudoval akademii výtvarných umění San Fernando. Cestoval po celém světě, vystavoval v řadě předních světových galerií, jeho dílo je zastoupeno i v Guggenheimově muzeu v New Yorku.

Po velkém americkém turné a pobytu v New Yorku se v r. 1966 natrvalo usadil na Lanzarote.  Věnoval se abstraktnímu umění a formuloval novou estetickou  oncepci , kterou nazval Umění-příroda/příroda-umění. Byla založena na harmonii umění, lidské osobnosti a přírodního prostředí.

Mezi jeho nevýznamnější architektonická díla patří komplexy Jaméos del Agua a Cueva de Los Verdes, vyhlídková restaurace Mirador del Río, botanická zahrada Jardín de Cactus, muzeum zemědělství Monumento al Campesino.  

Jeho práce nejdete i na dalších ostrovech  - na Tenerife (Costa Martiánez, Puerto de la Cruz), na ostrově La Gomera (vyhlídková restaurace Mirador El Palmajero) a na El Hiero (Mirador de La Peňa), pracoval i mimo Kanárské ostrovy.

Kontakt: Fundación César Manrique

Text: Jitka Pálková, Foto: Fondación César Manrique