Italský designér Patrick Rampelotto, žák Bořka Šípka, žije ve Vídni a má rád Prahu. Byl také jedním z hostů mezinárodní přehlídky Designblok 2017. Při této příležitosti jsme se ho zeptali, kde bere inspiraci a jak vidí současné trendy v designu. 

Zabýváte se jak uměleckými projekty, tak průmyslovým designem. Jak umělecká zkušenost pomáhá navrhovat předměty, které používáme každý den? Kde berete inspiraci?

Autorská svítidla – lustry, stojací i nástěnné lampy Patrick Rampelotto navrhuje a vyrábí z trofejí. Při zběžném pohledu na sošné kreace nejrůznějších tvarů by jen málokoho napadlo, že jde o kompozici vytvořenou z lyžařských či jiných soutěžních pohárů.Umělecká činnost je mnohem svobodnější, nejsem ničím omezen při navrhování objektů. Někdy to pomáhá podívat se na věci jiným pohledem, vidět v nich něco jiného. Já se například dlouhá léta zabývám vytvářením objektů ze sportovních trofejí, které kupuji od soukromých osob, na trhu nebo v obchodech. Dívám se na stříbrný pohár a vidím v něm něco jiného, tak vznikají lampy, svítidla a další věci.

Inspirace se nachází kolem nás, v každodenním životě. Pokud máte v hlavě nějaký projekt a díváte se dobře kolem, je všude. Můžete jít třeba na kávu, podívat se na židli v kavárně a najednou vidíte řešení. Záleží jen na vaší schopnosti vnímat.

Kulturní antropolog a filozof Claude Lévi-Strauss napsal velmi zajímavou knihu The Savage Mind (1962), kde uvádí a vysvětluje termín „bricolage“. Tento princip sloužil mnoha společnostem a kulturám při hledání nových řešení, a to v oblasti náboženské, kulturní, sociální a mnohých dalších. Je to patrné třeba v mytologii, ve výtvarném umění i v hudbě. Jednoduše řečeno, můžete využívat prvky ze svého okolí, které vytvořil někdo jiný, a tvůrčím způsobem je kombinovat. Způsob, jak to uděláte, je váš osobní vklad, odlišný od všech ostatních, vyjadřuje vaši osobnost, vaši originalitu.

Když navrhujete například židli, pohovku nebo skříň, které nejdůležitější faktory musíte vzít v úvahu?

Samozřejmě funkčnost, ergonomie, ekologie, materiál a cena jsou ta základní kritéria. Velmi záleží i na tom, zda se jedná o masový produkt, malosériovou výrobu, nebo jen o jediný kus. Je to jako v lyžování – můžete dělat mnoho disciplín – slalom, superobří slalom, sjezd, biatlon, a stále je to lyžování. Když mě nějaká společnost požádá o návrh, musím samozřejmě vyhovět jejím požadavkům, musím také vzít v úvahu její historii, její postavení na trhu, její výrobní možnosti a cenovou relaci.

Design v minulosti znamenal něco luxusního, jedinečného, drahého, byl vyhrazen jen bohatým. Jak je tomu dnes? 

Myslím, že v minulosti design byl nezbytný. Když architekti navrhovali stavby, museli je navrhnout tak, aby se lidem líbily, aby byly krásné. Pak vývoj pokračoval směrem k luxusnímu designu, designéři se stali slavnými hvězdami, na druhé straně tu byla i sériová průmyslová produkce, spíše účelová. A v devadesátých letech se mnoho změnilo. Vznikl nový trend, designéři založili vlastní dílny a studia a začali vyrábět své věci sami, v malých kolekcích, bez velkých výrobců.

Dnes máme designérů mnohem víc, než je potřeba, je velká konkurence a toto hnutí je proto velmi silné. Je to skvělá příležitost pro mladé začínající designéry. Přináší řadu výhod, hlavně bohatou nabídku, velkou rozmanitost na trhu, stále něco nového. Malé studio nemůže nabízet tutéž židli deset let. Design se tak může opět stát originálním a uměleckým, jako tomu bylo před průmyslovou revolucí, předtím než se nábytek začal masově vyrábět ve velkém.

Naši rodiče a prarodiče si pořizovali nábytek na celý život, někdy i na generace. Dnes se stal konzumním zbožím a také záležitostí módy, vybavení bytu se mění spolu s módními trendy. To ale není zrovna ekologické. Jak se díváte na tento životní styl? 

Ano, ekologický aspekt je opravdu problém. Podle mě je to otázka velké konkurence. Uvedu příklad: čínská společnost okopíruje nějaký výrobek. Nekritizuji tím kopírování – mají jinou kulturu, jiné tradice. Ale důsledek je takovýto: zatímco evropský výrobce prodává židli za 120 eur, čínská společnost ji nabídne za 80 eur. A pak se objeví další čínská společnost a prodává ji za 75 eur a další za 70 eur. A tak to jde dál. Přitom se řetězově snižuje kvalita.

Vidím to nejen u nábytku a jiných výrobků, ale dlouhodobě obecně ve všem – srovnejte například kvalitu hudby v šedesátých letech a dnes! Když sleduji například Ikeu, říkám si, jak je možné prodávat takovou židli za pár eur? Přitom jejich design je kvalitní, je to spíše otázka masové produkce, logistiky a také kvality materiálů, kvality detailů… A přináší to ten ekologický důsledek, který jsme zmínili na začátku – levné věci nám není líto vyhodit a nahradit něčím jiným. Zvláště pokud se brzo opotřebují, protože nejsou kvalitní, nemá cenu je opravovat a snažit se je zachovat. Jen kvalitní věci jsou v souladu s udržitelným rozvojem.

Spojením zdánlivě nekompatibilních materiálů vzniká nová kvalita. Jako například u kolekce židlí Pilot s dubovýma nohama, ergonomickým plastovým sedákem a kovovou trnoží. Barovou židli si můžete snadno složit sami.

V produkci nábytku a interiérového vybavení vládnou dva základní trendy: výroba na míru na zakázku a průmyslová produkce. Může i sériově vyráběný nábytek nabídnout určitou individualitu, může být osobitý?

Myslím, že v určité míře ano. Například pokud si objednáte židli, můžete si zvolit vysoké opěradlo nebo nízké, provedení s područkami nebo bez nebo jen s jednou područkou, vybrat různé barvy, čalounění… Za pár let se podíváme na webovou stránku výrobce a židli nebo postel si složíme z jednotlivých komponentů, vlastně si sami navrhneme design. Podobné, jako je tomu již dnes u automobilů, kdy si vybíráte typ motoru, barvu, různou výbavu atd.

Další velkou inovací jsou 3D tiskárny, které umožní pořídit si potřebný software a vyrábět si nábytek i jiné předměty sami. Individualita představuje také určitý sociální status. Vždy tu budou lidé, kteří se budou chtít odlišit od průměru, budou hledat jiné vybavení svého bytu, než mají ostatní, a proto bude nadále trvat i poptávka po tom, co se vyrábí jen v malých sériích nebo na míru. Této pohovky bylo vyrobeno jenom 7 kusů, a jeden z nich mám já!

Pracoval jste na experimentálním projektu s polypropylenovou pěnou. Proč jste si vybral tento materiál? 

Tento projekt jsem vytvořil pro muzeum užitých umění ve Vídni. Zastavil jsem se s klientem náhodou cestou po Rakousku na oběd ve společnosti Hammerschmidt Maschinenbau, která vyrábí roboty, různá technologická zařízení, zabývá se pilotními projekty pro automobilový průmysl a vyvinula také speciální sendvičový materiál z pěny a plastu, velmi pevný, vysoce odolný a přitom lehký, vhodný pro konstrukci elektromobilů. Materiál mě nadchl a navrhl jsem židli – první projekt. Pak mi vídeňské muzeum užitých umění nabídlo vytvořit projekt pro speciální výstavu a rozhodl jsem se volně pracovat s tímto materiálem. Snažím se používat vyspělou technologii pro průmyslovou výrobu, ale i vrátit se ke kořenům – vytvářet objekty vlastníma rukama.

Trendy v designu se mění a vyvíjejí v určitých časových obdobích, měli jsme éru plastů, období high-tech, teď se, jak se zdá, zase vracejí přírodní materiály jako dřevo a kámen. Jaká je podle vás budoucnost materiálů?

Myslím, že výrobci budou stále vyvíjet nové materiály. Navštívil jsem německou společnost BASF a ukázali mi například plast, který zůstává i při zahřívání na vysokou teplotu stále chladný, nebo materiál, který může kdykoliv snadno změnit tvar, a budou se určitě dít další neuvěřitelné věci. Mnozí se dnes brání chemii, ale bez plastů bychom nemohli ani jet autem. A dobrá plastová židle vydrží až 15 let.

Dnes se plastové výrobky vyrábějí ve velkých sériích, aby se vrátily náklady na výrobní technologie, plast je symbolem něčeho levného a méně kvalitního, ale myslím, že by to tak nemělo být. Navrhl jsem židli s plastovým sedákem a dřevěnýma nohama, kombinace s přírodním materiálem vytváří novou kvalitu. Myslím, že v budoucnu se trend změní, budeme používat kvalitní plasty, které nebudou levné. Věřím v kontinuální vývoj, v použití 3D tiskáren a stále nové technologie a materiály.

Patrick Rampelotto (1978)

Narodil se v severní Itálii. Vystudoval design u profesora Bořka Šípka a Ross Lovegrove na Univerzitě užitých umění ve Vídni, kde žije. Pracoval pro studio EOOS, od r. 2009 je samostatným designérem. Věnuje se umělecké tvorbě, experimentálnímu i průmyslovému designu, je spoluzakladatelem designérské skupiny Die ganz neue Gruppe. Jeho dílo můžete vidět například ve vídeňské galerii Rauminhalt nebo v pražské galerii Křehký.

Kontakt: www.patrickrampelotto.com

Text: Jitka Pálková, Foto: Archiv

logo MessengerPoslat Messengerem