Volba materiálu, struktury, ale i barvy podlahové krytiny je poměrně zásadní záležitostí jak z hlediska estetického, tak i praktického. Ovlivňuje uživatelský komfort a dotváří celkový vzhled obytné místnosti. Navzdory velmi pestré nabídce trhu je výběr vhodné podlahové krytiny pro tu kterou část domu častým kamenem úrazu. 

V zásadě existují čtyři materiálové varianty podlahových krytin. Dřevo a komponenty na bázi dřeva, keramická dlažba, mazaniny a povlaky. Všechny uvedené suroviny mají své nesporné přednosti, opomenout však nelze ani dílčí nedostatky. Například dřevěné podlahy jsou sice teplé, pružné a vzhledově ohromně působivé, jejich určitou nevýhodou je ale odolnost a objemová nestálost. Vlivem měnících se teplot a také působením vlhkosti totiž materiál neustále pracuje, což se může projevit zejména ve styčných spárách podlahových prvků.

Dřevěné podlahy se vyskytují v různém provedení: jako palubové, vlysové, parketové, lamelové a panelové. V prvním případě se používají prkna nebo podlahové palubky z masivního dřeva šířky 100 až 150 mm a tl. až 22 mm, spojované na perodrážku. Mnohem rozšířenější jsou vlysy z tvrdého buku, dubu či jasanu s šířkou 30 až 80 mm v délce od 200 do 400 mm a tl. 16 až 22 mm. Lepí se na pevný podklad, nejčastěji ve skladbě „do stromečku“ nebo i jiným způsobem, zpravidla se nazývají parketové vlysy, někdy jen parkety.

Quick-Step nabízí řadu laminátových, vinylových a dřevěných podlahových designů. Na snímku varianta podlahy z exotického dřeva Merbau pocházejícího z Indonésie.

Vícevrstvé dřevěné podlahy tvoří dvou- či třívrstvá prkna (lamely), kde spodní vrstvou(y) je deska na bázi dřeva či překližka a povrchovou vrstvou dýha o tl. až 4 mm. Bývají široké až 30 cm a napohled mohou vypadat jako 1 široké prkno nebo skladba ze 2 až 4 úzkých prken. Vícevrstvá skladba, v níž se navzájem kříží směr vláken dřeva, zajišťuje větší pevnost a především tvarovou stálost lamel oproti masivním prknům.

Ve starších domech i komfortnějších novostavbách dnes „frčí“ repase nebo položení nových parketových podlah. Klasické parkety jsou čtvercové kazety 300 x 300 mm nebo i větších rozměrů, s dekorativní skladbou z malých vlysů. Lepí se na pevný podklad, stejně jako tzv. průmyslové mozaiky z malých vlysů na síťovině (tl. 9 až 22 mm).

Co se tváří jako dřevo

Nabízejí se především laminátové podlahy. Dílec tvoří desky povětšinou s jádrem z lisovaných pilin, povrch je syntetický materiál – lamino. Výrobci dnes dokáží dokonale napodobit přirozenou barvu i kresbu dřeva. Lamely šířky kolem 150 mm a délky do 2 metrů se spojují na perodrážku a lepí k podkladu, nebo se pokládají nasucho jako plovoucí. Skvěle imitovat dřevo „umí“ i vinyl a další syntetické materiály. Výhodou napodobenin je značná odolnost proti opotřebení i vlhkosti, jednoduchá údržba a výhodná cena.

Podlahová leporela

Zejména v tzv. mokrých provozech (koupelny, prádelny, venkovní terasy, balkony, lodžie) a v místech vystavených většímu provozu a namáhání (předsíně, kuchyně, chodby, technické místnosti, šatny) se na podlahu většinou klade keramická dlažba, dlažba z přírodního kamene nebo teracová dlažba, případně xylolit. Keramika a kámen jsou vysoce odolné, tvrdé a doslova „věčné“ a snadno se udržují.

V interiérech je keramická dlažba oblíbená zejména pro barevnou, tvarovou, rozměrovou, vzorovou a strukturální pestrost a rozmanitost, možnost dotváření tematických i dalších kombinací s keramickými obklady, sanitární keramikou i uspořádáním, šířku a barvou spár. Trendem jsou velké formáty – 60 x 60 cm, 60 x 120 cm apod. Na trhu jsou i speciální dlažby o rozměru až 1 x 3 m o tloušťce pouhých 5 mm, jejich pokládka je však velmi náročná a hodí se pro velké haly a veřejné prostory.

Prvky nejmenších formátů se používají k pokládání mozaikové dlažby. V reprezentačních prostorách (haly, přijímací salony), ale i v moderních interiérech kuchyní či koupelen se aplikují také podlahy z kamenných desek nebo kostek.

Nejčastěji z mramoru, kladeného do maltového lože, či ze žuly. Velkorozměrové mramorové desky jsou však velmi drahé, mramor je navíc poměrně choulostivý, a proto se nahrazují předem zhotovenými mozaikovými dlaždicemi nebo promyšleně uspořádanými „úlomky“ přírodního kamene.

Naproti tomu xylolitová dlažba (hmota vzniká stmelením dřevěných pilin tzv. sorelovým cementem) je realitně levná podlahovina z dlaždic s rozměry od 200 x 200 x 15 mm, která se klade do cementové malty.

Dřevěné mozaiky Mosaici d’Asolo (zde dřevina teak) slouží k obkládání kuchyňských linek či koupelen, vytváří se z nich dekorace a podlahy. Jsou příjemné na pohled i na dotek (KPP)

Monolitické vrstvy beze spár 

Toto pojmenování se vztahuje na betonové mazaniny a cementové potěry, které se nanášejí přímo v místě. Používají se např. v garážích (zde spíše drátkobeton, tedy litá hmota, vyztužená kovovými vlákny nebo ocelovými kari sítěmi různých průměrů), kotelnách nebo prádelnách a jiných „podružných“ místnostech, kde mohou sloužit i jako finální podlahová vrstva.

Rozhodující vlastností je zde kromě pevnosti hlavně otěruvzdornost. Plnohodnotnou náhražkou může být xylolitová mazanina, jednovrstvá podlaha o tloušťce 15 až 22 mm uložená na betonový podklad. Velikost plochy (30 m2) ovšem vyžaduje zhotovení dilatačních spár, zamezujících praskání povrchu v důsledku objemových změn, pnutí a namáhání podlahy. Uvedená mazanina se často používá i jako podkladová vrstva pro ostatní, zejména povlakové podlahoviny.

Plast, korek, pryž...

Mají malou tloušťku, hladký a celistvý povrch, lepí se k podkladu podobně jako kobercové povlaky, některé typy jsou opatřené z výroby tenkou textilní podložkou na spodní straně. Spojují se na sraz nebo svařením šňůrou ze stejného materiálu (v případě PVC), takže vznikne jednolitá povrchová vrstva. Patří sem linoleum, vinyl, korek a pryž v nejrůznějším barevném i vzorovém provedení.

Povlakové podlahy

Povlaky jsou tenké nášlapné vrstvy z podlahových krytin nebo lité vrstvy z různých hmot. Podlahové krytiny z linolea, pryže, PVC a z textilních vláken se povětšinou kladou na předem zhotovenou podkladní vrstvu nasucho, nebo se lepí.

Lité podlahoviny se nanášejí jako tenké vrstvy, které se roztírají stěrkou (tzv. stěrkové podlahy). V moderních interiérech architekti s oblibou používají cementové stěrky, vytvářející „betonový“ vzhled, na trhu jsou i stěrky polyuretanové či pryskyřičné, mohou mít různé barevné odstíny. Výhodou je dokonale rovný hladký kompaktní povrch, který má dlouhou životnost a snadno se udržuje. Za zdánlivou jednoduchostí bývá skryta velká náročnost provedení i nároky na kvalitu podkladu (stěrky někdy časem praskají).

Textilní povlaky jsou zhotoveny z různých typů kobercových materiálů. Předností těchto krytin je nízká odnímatelnost tepla, výrazné zlepšení kročejové neprůzvučnosti a zanedbatelný není ani optický efekt. Koberce výrazně esteticky dotvářejí interiér, ovšem na druhé straně jsou poměrně náročné na údržbu a ze zdravotního hlediska pak mohou být a (jsou) zdrojem alergenů. Aplikují se lepením přímo nebo přes pružnou tenkou podložku, lze je položit i nasucho s vypnutím okrajovými lištami.

Text: Petr Saulich, Foto: Archiv firem a redakce

logo MessengerPoslat Messengerem