Region, město, čtvrť, ulice a zahrada, to vše jsou stejné superstar v biografu života jako postel, vana, tapeta na schodišti nebo velký jídelní stůl v hale. Francis Bacon už začátkem 17. století napsal: „Bez (zahrady) nejsou domy a paláce nic než hrubé dílo lidských rukou.“ A co dokáže dobře vypadající ulice udělat pro pohodu žití i společenský status svých obyvatel? Inu, málo platné, kdysi ironizovaný výraz „bydlení na dobré adrese“ nabyl za posledních deset či patnáct let na důležitosti a téměř přišel o své uvozovky. Pojďme si tedy o okolí rodinného domu a jeho vlivu na kvalitu bydlení dnes něco povědět.

Život globální, bydlení lokální

Nejvzdálenějším okolím, které snad stojí za to zmínit, je region, ve kterém dům „zapustil svůj základ“. Není to tak dávno, co se na nejrůznějších odborných fórech o bydlení přetřásal pojem regionalismu v architektuře rodinného domu: existuje vůbec ještě, nebo byl semlet na prach ataky globálního světa a vhozen do větru na rozptylové louce univerzality? Sdílel jsem, dvacet let zpátky, zaujatou vášeň pro lokální odlišnosti, které po pádu socialismu v této zemi mizely jak bubliny ze zteplalé sodovky. Životní způsob, podpořený rozvojem informačních technologií, posléze změnil vše. Dnes mi připadají až zábavné tehdejší obavy z toho, že naši zemi zaplaví tyrolské vily s roztaženou střechou nebo montované skandinávské dřevostavby: zaplavilo ji tsunami nevkusu a kýče, trefně pojmenované podnikatelské baroko. Jeho zdroje, jakkoli pokrouceně interpretované a bezmyšlenkovitě aplikované, patří ovšem v křesťanském světě k univerzální paměti lidstva, tedy i k paměti tuzemské.

Nejrozšířenější rodinný typ českého domku současnosti: ani chalupa, ani vila, dekorativní dozvuky podnikatelského baroka a polovalba jak z vánočních pohlednic Josefa Lady.

Region bez významu

Přesto existují lokality, kde ctít regionální znaky rodinných domů dobrý smysl dává. Jsou to dnes především zbylé výstavbové parcely v jádrových zónách našich vesnic a všechny lokality, kde s těmito zónami existuje vizuální kontakt. To, co tu bolestně úpí za tichých letních nocí do kuňkání žab v místním návesním „kačáku“, je duch místa, genius loci. Většina našich vesnic je dnes zmrzačena ve svém obrazu velmi zásadně a dopracovala se k opravdu vysokému stupni ošklivosti. Ale o tom snad někdy příště, genius loci si zaslouží obšírnější pozornost. Shrňme to tedy: region je v dnešní architektuře rodinného domu takřka úplně bez významu (na rozdíl od dob do poloviny 20. stol.). Nic jako jihočeský styl, frýdecko-místecký sloh či hanácký způsob stavění rodinných domů neexistuje. Odhlížím samozřejmě od historizujících replik a také expandujících srubů po tatranském způsobu.

Tady je to "zglajchšaltované" až příliš. Prostředí, které nudí (Horšovskotýnsko)

Krajina bez otisku

Stejně tak je to i s krajinou v okolí domu. Ty tam jsou doby, kdy chudé horské stavení vyhlíželo zcela jinak než statek ze žírné nížiny. Způsob života obyvatel rodinných domů se natolik nivelizoval, že – snad kromě banálního problému odlišného založení domu ve svahu a na rovině – krajina přímý otisk nezanechává. Koneckonců v poslední době jsem si nejvíce mořil hlavu při vymýšlení domu na svahu v Kolíně, který, jak známo, „stojí v pěkné rovině“... Ze svých cest do Švýcarska vzpomínám na dům ve Wallisu, nedaleko města Sion. Rozložil se tu na vinici na pozadí ohromné vrásy v mohutné skalní stěně a jeho základním tvarem je šikmo stoupající hranol, rovnoběžný se sklonem onoho geologického útvaru: omračující krása, jako by tu sama příroda domu přitakala. Škoda jen, že takových parcel je i v této nádherné alpské zemi nedostatek, natož v našich satelitech.

Nebylo by lepší při tvorbě územně plánovací koncepce zapojit trochu rozumu a citu pro krásu? Jenže právě tím úředníci operovat nesmějí... (Blansko)

Regulace, nebo svoboda?

Město či vesnice jako okolí rodinného domu, to je kapitola zásadní důležitosti. Svůj vliv na podobu rodinného stavění se sídlo jako takové snaží sice uplatňovat hodně slyšitelně, má to ale svá úskalí. Namísto toho, aby úřad zaměstnal zkušeného architekta s pravomocí jednotlivé projekty rodinných domů posuzovat, obklopí se hradbou regulačních plánů. Pro venkov to znamená třeba sedlovou střechu o sklonu 40–45° s přesahem 90 cm a basta! Jako kdyby splnění těchto požadavků vylučovalo hloupou architekturu! Či dokonce generovalo dobrou. Potíž je v tom, že sedlová střecha sama o sobě venkovský dům nedělá. K tomu potřebujete ještě protáhlý půdorys, dvůr, obklopený po obvodu hospodářskými staveními, vynechat vikýře atd. atd. A mimochodem: většina stoletých českých chalup žádný přesah střechy nemá, jen se na ně pořádně podívejte... Výjimku z regulativů ovšem udělit nelze.

V zemi, kde si dnes bez všemožných (a všemocných) regulativů už nikdo ani nekýchne, takovéhle výsledky územně plánovací koncepce překvapí.

Právo na experiment, rezignace na rozum 

Obecně platí, že ve městě, tím spíše v jeho rozvojové čtvrti, satelitu, existuje přirozené právo na tvarový experiment. Velmi často tu však lze vysledovat dva trendy. Prvním z nich bývá rezignace na toto právo ze strany stavebníků a masová výstavba rozvalených, plytkých ani chalup, ani vil, s polovalbou vpravdě ladovského střihu. Druhým je pak rezignace na jakékoli rozumné uspořádání, každý si staví, co ho napadne. Výsledkem bývá ovšem dosti tristní změť, na které je poznat, že tu bylo z rozhodování vyloučeno lidské srdce i cit. A také mozek, ovšem. Bude-li okolí vašeho domu poznamenáno takovým přístupem, jděte raději bydlet jinam: tady z toho nikdy dobrá adresa nevzejde.

Druhou a závěrečnou část článku najdete zde.

Text a foto: Ing. arch. Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem