Není nic objevného na zjištění, že pro pohodu domova a velkou většinu všech vjemů, snů, přání, a mnohdy jen efemérních závanů dychtivě očekávaného domácího štěstí je okolí domů stejně důležité jako jeho vnitřek. Přinášíme vám druhý díl článku architekta Jana Rampicha, v němž se věnuje dobrým i méně dobrým místům pro život.

První část článku najdete zde.

I ulice v obytném satelitu může působit vlídně

Život začíná na ulici...

Rozhodující vliv na vnímání „dobrého místa“ má podoba ulice, obslužné komunikace vlastních rodinných domů. Skličuje mne, jak často se v tak důležitém prostoru ocitá jen šedá nebo bordová betonová dlažba, plná skvrn od zašlapaných žvýkaček a olejových úkapů, nikde žádný strom, stromek ani stromeček. Bída takového veřejného prostoru svědčí o nedbalé projektové přípravě a vyprahlosti developerské duše. Cyklisté, invalidé na vozíku, maminky s kočárky i krásné jezdkyně na kolečkových bruslích by tu, v okolí svého domu, asi raději viděli hladký asfalt, všichni bez výjimky pak nějaký ten strom, poskytující lidem i autům chlácholivý stín. A těm, kdo jsou takové věci schopni vnímat, i působivý estetický vjem, vůni lipových květů…

Ulice v obytném satelitu ve stejném městě, jako ulice se stromořadím výše

Někde však vidíme jen nastavěná auta, jedno za druhým, strom veškerý žádný. Alej v ulici je přitom něco tak útěšného, tak emočně silného a architektonicky důležitého, že běžná potřeba parkování našich aut i aut našich návštěv by se měla odbýt na vlastním pozemku úplně samozřejmě a stání na veřejné komunikaci tak zcela minimalizovat. Potíž je v tom, že rozmanití inženýři a inženýrky na našich stavebních úřadech a všelijací zelení mudrcové pokládají zpevněnou plochu jednoduše za zastavěnou. Tohle mechanické přepisování koeficientů zastavěnosti stavební parcely z nějakého regulačního plánu pak vede k tomu, že musíme zmenšit třeba počet dětských pokojů v domě, chceme-li zřídit dvě návštěvnická stání na vlastním pozemku a přesto se vejít do zdeúředně stanovené např. 20% zastavěnosti.

… a pokračuje za plotem

Dostáváme se k plotu, v okolí domu vlastně první skutečnosti, za kterou máme do značné míry osobní odpovědnost. Přesto je drtivá většina našich plotů funkčně i esteticky mizerná. Jako by tu neplatilo ono klasické „čím jednodušší, tím lepší“. Řada stavebníků se dokonce touží plotem reprezentovat, jenže neví jak. A tak se kolem domu soudobých tvarů ocitne hradba z umělecké litiny 19. století, obloučkové výkovky zdejšího zámečníka na soklu ze štípaných betonových kvádříků, usilovně imitujících pískovec, nebo umné dřevořezby východních inspirací, které by mohla závidět nejedna baba Jaga z chaloupky na muří noze.

Poznenáhlu se ocitáme na zahradě. Má-li člověk k dispozici dva hektary někde pod lesem na břehu říčky, bude zahrada výrazně jiná než na pozemku o 450 m2 v satelitu. Chybí-li vazba na okolní přírodu a krajinu, můžeme si tu vysázet meditační zahradu v japonském stylu, stříhané rokokové ornamenty ze zimostrázu či třeba přehlídku největších exotů à la botanická zahrada, je to jen na nás. I tak by člověk měl cítit jistou odpovědnost, vždyť strom je živý tvor. („Jsi zodpovědný za svou růži,“ pravila liška malému princi, však to znáte.)

Život začíná na ulici a pokračuje za plotem

Do zahrady dvouhektarové by okolní příroda (např. les či louka) měla ale pronikat co možná nejpřirozeněji, bez tvrdých a násilných přeryvů. Vysazovat tu bambusové háje či kokosové palmy je nevkusná pošetilost: v sousedním lese pod buky vyrýpneme semenáček jedna radost a také ta skupinka jedlí v rohu zahrady bude zanedlouho vypadat nádherně. Krajina tak pocítí, že je u nás vítána, že jsme se tu neusadili, abychom s ní bojovali. To teprve v bezprostředním sousedství domu a v rozsahu, který budeme schopni nejen udržovat, ale i dotovat vodou, si můžeme dopřát rafinovanější druhovou skladbu s jemnějším detailem.

Poslední čtvrtstoletí generálně změnilo vztah nás, Čechů, k zahradám. Už to zdaleka není jen ten někdejší boj o nějaký vitamin na talíři, brambory na zahradě rodinného domu dnes už asi neuvidíte ani někde v Zadní Černé. Zato se tu začalo žít – a to je moc dobře. 

Text a foto: Ing. arch. Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem