Jako architekt velmi často čelím požadavkům klientů na ozvláštnění fasád jejich domů. Touží dům něčím ozdobit. „Proč?“ ptám se a argumentuji výrokem architekta Adolfa Loose: „Všecko, co je nápadné, platí v dobré společnosti za hrubé a nepřípustné.“ Nebo také: Váš dům tu zajisté nebude stát proto, aby se od svého okolí co nejvíce lišil. Fasáda není pro mnohé jen tváří domu, nýbrž spíše jeho mejkapem. 

Přirovnání fasády k tváři se mi docela líbí. Obě jsou vnějším obrazem vnitřních funkcí, konstrukční podstaty lidského těla či rodinného domu. Obličej (tvář) je rozhodující částí těla z hlediska libých či nelibých pocitů pozorovatele, říkejte si, co chcete.

A stejně tak fasáda je v zásadní míře odpovědná za přijetí či odmítnutí každé architektury veřejným míněním, které si ovšem převážně vytváří názor velmi povrchně, či spíše „povrchově“: kolik lidí vůbec vstoupilo do budovy, pochopilo její uspořádání, provozní smysl, výtvarný záměr, technologickou inovativnost a míru uspokojení investorských požadavků? Nepatrný zlomek z těch, kteří o stavbě vynesli svůj soud, to mi věřte.

Fasáda se tak stala jakýmsi zplnomocněným velvyslancem celé stavby ve světě lidských emocí. A u rodinného domku to platí dvojnásob. Kdo umí zaujmout uměřené kritické stanovisko k fasádě elektrárny, administrativního komplexu či soudní budovy? Běžný člověk nemívá ani potřebu se k něčemu podobnému vyjadřovat. Jenže u rodinného domku je to jinak: jak by měl vypadat (stejně jako sestava fotbalové reprezentace), ví přece každý, že?

Fasády s co nejširšími průběžnými pásovými okny bývají působivé. Le Corbusier to věděl. (3)

Forma versus obsah

Jsou fasády, které spíše než ke tváři můžeme přirovnat k mejkapu. K něčemu, co je naneseno víceméně volně na příliš „obyčejném“ základě, aby ho dílem potlačilo a ovšem i transformovalo.

Některá fasáda je tak ověšena tretami dekorů podnikatelského baroka a „zmalována“ nejrůznějšími pigmenty, že připomíná tvář papuánského lidožrouta nebo bulharského punkera. V obou případech nás přitom může zarazit disproporce mezi formou a obsahem: lidojed je třeba jinak vzorný otec, co se jen usilovně stará o přísun živočišných bílkovin do rodinné kuchyně, punker si doma tajně pouští koledy a jeho živobytí je striktně fruktariánské. A vnějškově přezdobený dům může být uvnitř až zarážejícím způsobem chudičký, hloupý, prostorově podstandardní...

Jen z jednoty lidského ducha a člověčí tváře, z vnitřní pravdy, povstává přímá a neodvozená lidská bytost. Totéž lze říci i o rodinném domě a jeho vnějším výrazu, fasádě. Faleš, koketérie, neupřímnost, devótnost, neurvalost, snobství, povýšenost, procovství, servilita, pompéznost atd. jsou všechno projevy nejednoty a disharmonie. To platí pro člověka i pro dům.

Slovy klasika

A mnozí prostí občané se domnívají, že tato plochost (fasády) je nějakým nedílným požadavkem moderní architektury, zatímco ve skutečnosti jde o schematičnost, která je s funkční architekturou v rozporu.

Karel Honzík, Tvorba životního slohu

Když spojím pásem kamenného či kámen imitujícího obkladu dvě okna ve fasádě, nanesl jsem právě takový mejkap. Z omítky se jako ostrov z rybníka vynoří krajina kamene, těžkého obkladu, jemuž je vlastní, aby počínal v zemi a ze země vyrůstal. Uplatním-li jej takto uprostřed omítky, znásilnil jsem tektoniku stavby. Konstrukční materiál jsem degradoval na něco, co má zdobit. Statného horníka převlékl do dívčí noční košile s krajkami – a tím jej ponížil. Modré oči mladé paní klientky však velmi často prozrazují zmatek: vždyť je ten kámen mezi okny (nebo třeba ve štítě od římsy nahoru), pane architekte, přece tak elegantní a tuze pěkný...

Musím tedy začít znovu: co je těžké, patří dolů, na zem. Kámen, cihla, hrubá omítka... Co je lehké, patří nahoru: obkladové desky, dřevěné palubky, jemná omítka. Chci-li kamenný obklad kolem oken v podkroví, musí „vyrůstat“ už ze země. Sklo je indiferentní, jeho velké plochy mohou být dole i nahoře, avšak vždy vyjadřují něco jiného: dole konstrukční troufalost, nahoře lehkost stavby.

Fasády s co nejširšími průběžnými pásovými okny bývají působivé. Le Corbusier to věděl. (2)

Pravda v architektuře

Nabízí se tedy otázka, v čem ona pravdivost vnější podoby rodinného domu vlastně spočívá, jak se odráží v jeho průčelí? Klasickým příkladem pravdivosti výrazu průčelí domu je řešení divadelních budov. Nad hledištěm divadla je většinou střecha, nad jevištěm ještě provaziště, které bývá vyšší než jeviště samo. Schovám-li obě tyhle části divadla pod jedinou střechu, tzn. bude-li vnější hmota budovy výškově zarovnána, není vlastně výraz takového průčelí pravdivý, neboť tu výtvarné ohledy zastřely logický profil stavby.

Také na fasády rodinného domu lze hledět prizmatem pravdivosti – nebo praktičnosti. Zatížená, tzn. nosná stěna nese kromě zatížení od stropů a střechy i svou vlastní váhu, takže její zátěž směrem dolů, k základům, stoupá. Různá tloušťka této stěny, dole silnější, nahoře slabší, by byla logickým vyjádřením průběhu sil v takovéto konstrukci. Není to tak dávno, co se např. činžovní domy zdily právě takto. Zřetele praktického rázu (např. užití zateplovacího systému) však v drtivé většině vedou k řešení právě opačnému: sokl bývá užší a hlavní plocha fasády před něj předstupuje.

Unavený projektant vyřezával okna do těchto průčelí v letargickém vytržení bez sebemenšího úsilí o harmonii a krásu: brrr! (3)

Poměr hmoty průčelní stěny a otvorů v ní „prořezaných“, totiž oken a dveří, bývá dominantním vjemem při vnímání obrazu budovy. Malé otvory jako by stavbu degradovaly, většina lidí ji bude posuzovat dokonce jako nízkorozpočtovou. Velké otvory se zdají prozrazovat stavitelskou odvahu i možnosti konstrukční (jak to, že to nespadne?) i provozní (topení musí stát majlant!), ale hlavně – dům pocitově odlehčují. Klasické cihelné zdivo však umožňuje okna rozměrů jen omezených, zatížená obvodová stěna má limitované možnosti z hlediska statického.

Le Corbusier a ostatní však už před takřka sto lety zavedli do architektury rodinného domu nosný skelet a oprostili jeho fasádu od konstrukční funkce. Okno tak najednou mohlo být doslova kolem celého domu. Od té doby „architekt stojí... před dvojí možností: buď vyjádřit tuto okolnost zřejmě různým tvarovým řešením stěny zatížené a nezatížené, nebo se zříci projevu konstrukční pravdivosti a pojmout všechny stěny jako jednotné, rovnocenné ohraničení prostoru, nerozlišované podle skutečných funkcí“ (Otakar Novotný, O architektuře).

Kromě zmiňované konstrukční úvahy zajišťují otvory ve fasádě samozřejmě i přívod denního osvětlení dovnitř domu, to je jejich vlastní raison d´être. Z uživatelské logiky tedy plyne, že větší místnosti by měly mít i větší okna. Pro uspokojivé osvětlení obytných místností uvádějí příručky typu „Architektem snadno a rychle“ plochu oken jako osminu až desetinu plochy podlahové. Na to se však, zdá se mi, hledí čím dál méně. Koupelnu či halu osvětluje celoprosklená stěna, zatímco třeba ložnice jsou opatřeny jen jakýmisi průzory à la bojové vozidlo pěchoty. Okenní kompozice tu tak přináší často velmi nekonvenční řešení, nesprávné sice z hlediska hygieny zraku, které nás však přesto osloví svou překvapivostí a výtvarnickou brilantností.

Italská vila jako učebnice tvarosloví i výstava stavebních materiálů. Výsledek je ovšem skvělý.

Zbytečné ozdoby 

Fasádním mejkapem pořád ještě často bývá i historizující dekor, v nedávno minulé (opravdu?) éře tzv. podnikatelského baroku zcela dominantně kralující domácí produkci rodinných domů. Římsy z močoviny či balustrády z umělého kamene, historizující tašky na střeše a obloučková okna – to jsou samé položky navíc, nad rámec funkčního a potřebného.

Spisovatel a filosof Bohumil Markalous (později zvolil pseudonym Jaromír John) počátkem dvacátých let napsal: „Statisíce rodin v Československu, jež patří střednímu, selskému i dělnickému stavu, je zadluženo a těžce splácí zařízení svého bytu, především ovšem ,nádhernou ložnici‘ a všechno druhé, z účelové a kvalitní stránky nesmyslný umělecko-průmyslový brak“. Když tohle čtu, nemohu si podobnosti obou situací, totiž té po první válce a té po sametové revoluci, nepovšimnout. Onen proud procovské zdobivosti si v obou případech našel jen trochu jiné koryto, inspirační zdroje byly a jsou stejné.

Kolik prostředků muselo být vynaloženo na zdobení tohoto dortíku – a výsledek je tristní.

Fasádní dekor v našich časech má s mejkapem společnou i další vlastnost, totiž tu, že má-li vést ke kýženému cíli, tzn. okrášlit, zjemnit a učinit stavbu přitažlivější, musí být užit se znalostí pravidel, střídmě a s rozvahou. Přitom vidíme až příliš často domy tak přezdobené, že se zdá, jako by byly postaveny jen proto, aby se dostalo vší té dekorativní veteši nějakého pozadí a aby ji bylo na co nalepit.

Ve snaze zvýšit životnost fasádního pláště a ovšem podpořit i jeho výtvarnou kvalitu, opatřují se nejrůznějšími obklady, inkrustacemi. Běžné cihly nebo tvárnice by se časem rozpadly, a proto se omítají. Je třeba zlepšit tepelné parametry stavby, a proto se její fasáda obloží tepelnou izolací a navrch třeba dřevěnými lamelami. Obyčejná omítka vyhlíží příliš obyčejně? Napraví to obklad kamennými deskami...

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem