V kvartě benešovského gymnázia beznadějně propadl hned z několika předmětů a středoškolská studia nakonec s potížemi dokončil v Praze. Vladislav Vančura se Benešovu ovšem pomstil – ve svém románě Pekař Jan Marhoul jej popsal velmi nechvalně. Přestože tohoto velikána naší literatury celý život opakovaně čtu s dychtivým potěšením, v hodnocení města Benešov s ním nesouhlasím. (ČÁST 1.)

Město Benešov se prvně připomíná k r. 1219, i když tu stálo s největší pravděpodobností už v 11. století (za Vratislava II. nebo dokonce už za jeho otce Břetislava I.). Když si tu minorité založili svůj klášter (v lokalitě zvané Karlov), město přeneslo své tržiště níže, do míst dnešního Masarykova náměstí. To už je vlastnil legendární pražský biskup Tobiáš z Benešova (jinde psaný z Bechyně), který obětavě vydobyl mladého Václava II. z rukou zlotřilého Oty Braniborského a poblíž města založil hrad Konopiště.

01Po vymření Benešoviců přešlo město do rukou Šternberků, jejichž osmicípou hvězdu vidíme v městském znaku dodnes. Jeho prosperita, stejně jako existence kláštera minoritů, trvala až do r. 1420, kdy sem zaskočil cestou do Prahy na nezvanou „návštěvu“ Jan Žižka: z kláštera zbyly pouhé dva oblouky chrámové lodi, které stojí dodnes (1). Desítky let se město vzpamatovávalo i z podobné „vizitace“ Švédů v r. 1648, lepší časy tu zavládly teprve v r. 1703 založením piaristické koleje a hlavně pak v 19. století, kdy sem byla přivedena železnice.

Smutné časy ale zdejší zažili za německé okupace, neboť si tady, v etnicky čistě českém prostředí, založili esesáci cvičiště Waffen-SS Beneschau a v r. 1943 vystěhovali lidi takřka ze čtvrtiny města. Jejich záměrem bylo dokonce vybudovat vzorný SS-Stadt Böhmen z celého Benešova, naštěstí to už ale nestihli.

Pak je tu ovšem Konopiště (2), které mě vždycky naplní vzpomínkou na dvě významné postavy českých dějin: Zdeňka Konopišťského ze Šternberka (sám katolík navrhl utrakvistu Jiřího z Poděbrad na českého krále, aby se ním později na smrt rozkmotřil) a Františka Ferdinanda d’Este (následníka trůnu, zabitého v Sarajevu). Mají tu také půvabné náměstí, jemuž majestátně vévodí na jižní straně Alliprandiho kostel sv. Anny s piaristickou kolejí, ale – ať se na mě nikdo nehněvá – já dávám přednost kostelu sv. Mikuláše na Karlově s tzv. Horní zvonicí, který je nejstarší dochovanou stavbou města (3). Narodil se tu například architekt Otakar Novotný (1880–1959), jehož knihu O architektuře pokládám dodnes za nepřekonanou. Spisovatel Karel Nový (1890–1980) se mi zapsal v dětství do srdce knihou Rybaříci na Modré zátoce, stejně jako Jan Noha (1908–1966) svými básničkami.

Předehra na Sedlčansku

Obhlídku domů zrozených po sametovém převratu na Benešovsku ale startuji ráno už v Sedlčanech. Mířím tudy na Benešov a můj zrak padne na novou zástavbu hned vedle silnice, kdo by mohl odolat? Co na tom, že do Benešova je to ještě dobrých 25 kilometrů... Moc se těším, co pěkného tu postavili.

Jsem ale hned na počátku hodně zklamán, ocitnuv se v jakémsi zakletém království nevkusu a kýče. Stavění v duchu podnikatelského baroka se v Sedlčanech pořád nosí, v této části města dokonce majoritně. Například tento dům – do zámku má daleko, ale, ach, tolik by chtěl! Tvarově je to sice obyčejná chalupa s polovalbou, žádné Sanssouci ani Hrádek u Nechanic, ale těch obloučků a baluster tu věru není o mnoho méně (4). A ostatní domy kolem na tom lépe rozhodně nejsou (5).

Příkladů podnikatelského baroka je v Sedlčanech bezpočet, mnohdy i v podobě podstatně méně nákladové, méně oduševnělé, takřka hrubě chasnické (6), (7). Nakonec však jeden vcelku příjemný domek přece objevím (8). Aleluja!

08

Místní částí Sedlčan je Červený Hrádek. Také tady jsem nenašel nic pozoruhodného, snad jen dům v tak šíleném barevném provedení, že by to možná mohlo zavdat příčinu k přejmenování obce. Navrhuji to tady nazývat Brčálová pod Hluchou (9).

Vracím se přes město na svou původní trasu a na západním svahu zaznamenám mezi střechami konečně něco zajímavého. Stojí tu už trochu opatinovaná dřevostavba (10), dobrá, měl bych pro čtenáře z Nového Jičína dnešní druhý záběr dobré stavby.

Vyrážím dál, do vesničky se zajímavým jménem Sestrouň, která je administrativní součástí Sedlčan. Až sem zasahovalo ono neblahé cvičiště zbraní SS Benešov, obyvatelé se odsud museli v r. 1943 vystěhovat. Klesám po silničce k říčce Mastník, na jejím druhém břehu stojí v překrásné expozici v sousedství mlýna tahle stavbička (11). Škoda, že její kompozici nebyla věnována péče, jakou by si tahle unikátní půvabná poloha zasloužila. Oblouček nad vstupními dveřmi a dokonce nad garážovými vraty, rozházená okna různých formátů, příliš mnoho schodů před vchodem.

Ve vsi pak potkávám krásně upravenou původní chalupu, vysloveně se kochám (12).

12

Osečany jsou už víska skoro čtyřikrát větší (asi 270 obyvatel), také odtud ovšem nemůžu posloužit příkladem nějaké zdařilé architektury rodinného bydlení. Takovéhle příklady baroka (13) u nás najdete, bohužel, všude. Tady navíc v solitérní poloze na kopci nad vsí a s nebojácným barevným řešením.

Další korálek, navlečený na šňůře silnice na Benešov, se jmenuje Velběhy. Odsud přináším dvě krásně, s citem opravené chalupy, nechť se laskavý čtenář potěší (14), (15).

15

Pláč nad podnikatelským barokem

Jak rád bych už tohoto kopání do mrtvoly podnikatelského baroku nechal! Už se mi hodně protiví, jenže se bohužel rozšířilo tak masivně a vševládně, že se to pominout nedá. Český venkov pořád tímto způsobem sní, uvažuje a staví ostošest... Napsal mi čtenář z Nového Jičína: „Proč pořád ty lidi urážíte? Umíte si představit, co to pro ně znamená, když se takhle otřete o jejich životní ambice, jejich domy, které se jim líbí? Proč nefotografujete jen domy podle Vás dobré? Musíte být poškozený, když si vybíráte právě takové!“ Odpověděl jsem mu, že mě to nesmírně tíží, rád bych s tím přestal, skákaje radostí. Není to opravdu pro mé osobní ustrojení nic příjemného, moje babička dávno říkávala „nemůžeš-li pochválit, mlč“. A měla pravdu. Jenže kdybych chtěl fotit jen domy zdařilé, deformoval bych obraz toho, co se u nás v posledních létech postavilo a pořád staví. 90% této produkce nestojí za nic. Z celodenní snahy vyfotit něco opravdu pěkného by mnohdy nezbyla jediná fotografie. A tak, potlačuje osobní nechuť, si pořád říkám, že to snad smysl má...

Pokračování článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.