Geniální Otíkova hláška „Beroun!“ z filmu Vesničko má středisková asi napadne každého, kdo projíždí kolem cedule s názvem tohoto města ve Středočeském kraji. Zvláštní je, že jeho jméno, i když v něm slyšíme německý termín pro medvěda – Bär, kterého má ve znaku i na vlajce, je prý odvozeno od názvu severoitalského města Verona. (ČÁST 1.)

Beroun má dnes asi 19 tisíc obyvatel a podle telefonního seznamu se ani jeden nejmenuje Montek či Kapulet. Existovala tu prý osada na Berounce už r. 1088, býval to hlavní brod a přívoz na cestě z Plzně do Prahy. Královské město z ní udělal Václav I., neví se kdy přesně, ale v listině jeho syna, krále Přemysla Otakara II., datované k r. 1265, už Beroun figuruje.

Jenže pak to neslavně projel na Moravském poli, Braniboři řádili v Čechách jak pominutí, Beroun zpustl a za Václava II. musel být prakticky založen znovu. V 19. století se město díky těžbě vápence, železniční trati i rozvoji cementáren a železáren vylouplo z bezvýznamnosti a rychle sílilo.

4Dálnice a připojený Králův Dvůr (v r. 1980) vedly ve 20. stol. k dalšímu růstu počtu obyvatel, přestože se tu tehdy také drasticky zhoršilo životní prostředí. Komunistická čtyřicetiletka tu zlikvidovala řadu památek, bouralo se jak na běžícím pásu, aby se zakryly stopy bídného hospodaření a zanedbávání. A paneláky následně obklopily historické jádro, takže se tu Evženu Sokolovskému dobře natáčel seriál „Muž na radnici“. Věru smutné roky, město bylo tehdy opravdu ošklivé a zaprášené jak Marrakéš po písečné bouři.

Musím říci, že po listopadové revoluci Beroun opravdu rychle sundal svůj ušmudlaný kabát. Tovární výroba se přeorientovala na lehký a střední průmysl a ve městě je to poznat. Jeho centrální část příjemně rozkvetla, procházka mezi historickými branami Plzeňskou (1) a Pražskou (2) je turistickým zážitkem, náměstí radost pohledět (3). „Muž na radnici“ by koukal. À propos – radnice. Přestavěná v novobarokním stylu v r. 1903, po listopadu krásně opravená. Však se pokochejte (4).

V Berouně se také poprvé nadechla celá řada známých osobností. Například básník František Branislav nás jako děti těšil svými verši. Vladimír Leraus byl nejen známý herec, ale dostal se až do známého jazykolamu: Roli lorda Rolfa hrál... A Alois Herout, pedagog, vymyslel v r. 1921 český těsnopis, který se používá dodnes.

Zážitky U Máni 

Krásný den umožňuje se na výlet za rodinnými domy Berounska těšit. Ráno začínám v Hlásné Třebani, káva v restauraci U Máni, kterou zvěčnil svou písní Ivan Mládek, způsobila, že i já „...u Máni v Třebáni si prostě lebedím“. Ves je poprvé zmíněna už v r. 1000, je tedy hodně stará. V r. 1357 ji vykoupil císař Karel IV. a připojil k nedalekému hradu Karlštejn: Třebanští (správně je Třebaň, ne Třebáň) od té doby vykonávali strážní a hlásnou službu na hradbách – odtud tedy adjektivum Hlásná.

Poloha u krásné a romantické Berounky ve 20. století podnítila rozvoj obce, k rekreaci ji samozřejmě začali využívat hlavně lidé z Prahy. Dnes se tu údajně nachází 620 rekreačních objektů, což na obec s necelou tisícovkou obyvatel rozhodně není málo. Nové rodinné domy tu prorůstají do původní rekreační zástavby a vytvářejí tak poněkud zvláštní urbánní charakter obce (5).

Nejprve mne přitáhne dům, který s elegancí želvy sloní vejce právě kladoucí zalehává svůj pozemek (6). Polovalba, vikýřky, tupá okenní kompozice se zkosenými okny, vše zatěžkáno jaksepatří tmavou střechou.

A o kousek vedle zase žlutavý dům s fasádou, opatřenou velmi nevzhledně místo oken pouhými štěrbinami jak pro mince v parkovacím automatu (7). Počítám, že ta prázdná plocha vedle bude ještě doplněna nápisem coin se šipkou...

A teď se dobře podívejte na rozestavěnou novostavbu o kus dál. Vyfotografoval jsem ji tak, aby byly vidět dvě fasády s okny (zbylé dvě lepší rozhodně nejsou). Pokud doufáte, že nějaká dvě okna tu jsou nad sebou, mýlíte se, nejsou! To samozřejmě nemusí vadit vždy, ale u takovéto vily se soubojem štítů a garážovým stáním pod šikmým přesahem střechy to vadí věru tuze (8). Škoda, škoda, chtělo to zkrátka architekta...

Slunce svítí jak o závod a já nemám moc chutí příliš kritizovat: umiňuji si, že příští domky už budou raději jen zdařilé, pokud mi je Všemohoucí postaví před oči. A vida! Hned ve vedlejší ulici se mi začíná dařit. Elegantní dům jako dialog dvou hmot: plochostřeché přízemní podnože, která směrem k jihu vytváří markýzu nad velkými francouzskými okny, a vyšší, se sedlovou střechou, krytou plochými tmavošedými taškami (9).

9

A další příjemný „úlovek“ hned vedle: jednoduchá, až banální hmota dřevostavby, opět ploché tašky a velké zasklení směrem k jihu, tentokrát s textilní markýzou, žádnou zbytečnou ozdobu tu nehledejte (10 - hlavní foto článku).

Mořina plná optimismu

Mořina, asi 10 kilometrů od Berouna, je další štace v mém dnešním itineráři. Kdysi tu stával dvorec, který Karel IV. pronajímal na doživotí svým oblíbeným umělcům. Od r. 1367 tady např. hospodařil Mistr Theodorik.

Nejdříve tu hledám dům, postavený podle návrhu Ing. arch. Alexandra Skalického a spoluautorů už v r. 2003. Malý, ale stojí za prohlédnutí. Uvnitř se dá díky posuvným žaluziím z vlnitého sklolaminátu měnit atmosféra v průběhu dne. Jen mám strach, jak bude dřevostavba po dvanácti létech existence vypadat. Jeho stavem jsem ale mile překvapen. Pamatuji-li si dobře, dům byl od počátku koncipován jako nízkorozpočtový. Malý zázrak! (11).

11

V prudkém svahu na kraji vesnice stojí další pozoruhodná stavba, která se s poněkud už extrémní konfigurací terénu vyrovnává velmi brilantně, přestože je formována po svážnici a ne po vrstevnici, jak by se dalo čekat (12). Svrchu, z přístupové ulice, se dům jeví jako přízemní, odspodu, od venkovního bazénu, pak čteme celá tři podlaží. Prostřední úroveň je navázána na venkovní sezení na jakési mezipodestě a je zřejmě spojena s kuchyní a hlavním obytným prostorem uvnitř domu. Ochočit si takto takřka 6 metrů celkového převýšení pozemku je nesporně majstrštyk.

12

Ale s Mořinou se ještě neloučím. Také další dům, tentokrát zděný, má velmi lapidární formu, přesto rozhodně nepůsobí nudně či plytce. Dobře se tu pracovalo s okenními a dveřními otvory, z čehož lze názorně doložit, že fasáda nemusí být vždycky souměrná, aby byla krásná (13). Avšak musí se to umět, převažující nahodilá skrumáž oken a dveří je něco úplně jiného, viz obrázek (8).

Zdařilý je i pokus opticky snížit dům obkladem asi metrového pruhu fasády střešní krytinou, přes zachování plnohodnotného podkroví se dům nejeví převýšeně (14). S mým prstem nahoru tu může počítat i bílý dům s červenou střechou v půdorysném tvaru písmene L (15). Snad jen ta krytina nemusela být takto zvlněná, dal bych přednost hladším taškám.

15

Jet kolem bývalého vápencového lomu Velká Amerika a neukázat vám ho, to bych si, vážení čtenáři, neodpustil (16). Také tu někde na skále hledáte Old Shatterhanda?

Pokračování pro vás připravujeme na příští úterý.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.