Geniální Otíkova hláška „Beroun!“ z filmu Vesničko má středisková asi napadne každého, kdo projíždí kolem cedule s názvem tohoto města ve Středočeském kraji. Zvláštní je, že jeho jméno, i když v něm slyšíme německý termín pro medvěda – Bär, kterého má ve znaku i na vlajce, je prý odvozeno od názvu severoitalského města Verona. (ČÁST 2.)

Předchozí část článku najdete zde.

Okna dělají dům

Ale to už se ocitáme v další obci, v Bubovicích. Tady bydlí necelých pět stovek usedlých, kteří možná ani nevědí, že jméno jejich vsi původně znamenalo ves lidí Bubových. Příjmení Buba vzniklo z citoslovce „bubu“, kterým se strašívají děti, jako napodobenina temného zvuku, který v češtině slyšíme např. i ve slovech buben či bubák.

Také v Bubovicích, v jejich nové zástavbě, se mi docela líbilo. Představte si tuhle ulici (17) dokončenou, vrostlou do zeleně. Dobré, ne? Žádné podnikatelskobarokní zoufalosti, jsme vůbec v Česku? Prohlížím tu přehlídku více či jen trochu méně podařených domů, však se také potěšte (18), (19). Znovu tu lze vidět, jak programově asymetrická průčelí přinášejí fasádám dynamiku a plaší jistou výrazovou nudu.

19

K tomu přidávám dům ze sousedství jako příklad opačný, příklad nehorázné nedbalosti a kompozičního neumětelství. Autor jistě doufal, že se to nepozná. Jenže opak je pravdou (20).

První zmínka o osadě Loděnice (ta Loděnice, nikoli ty Loděnice) pochází ze dne 23. ledna 1179, kdy zde dva Přemyslovci, Soběslav II. a Bedřich, svedli bitvu o český trůn, jak tehdy bývalo zvykem. S přehledem vyhrál Soběslav, jenže už čtyři dny nato v bitvě u Prahy, v místě, kde je dnes ulice Na Bojišti, vyhrál s přehledem zase Bedřich. Stovky mrtvých z Loděnice padly tedy zhola zbytečně. A tak to v Čechách chodilo za Přemyslovců skoro pořád.

Dnes tu bydlí asi 1800 duší a běžný Čech o Loděnici ví to, že zde existují Gramofonové závody a že se na zdejším nádraží natáčely Ostře sledované vlaky. První dům, který mě tu přitáhl, je půvabná dřevostavba s řadou nautických narážek (že by jméno městyse mělo opravdu něco společného s loďmi?). Kruhová okénka, dřevěná paluba a sušící se prádlo jak vlajky v lanoví zaoceánských parníků jen dokreslují, že dům je zřejmou aluzí hausbótu (21).

Potěšil jsem se, jistá dávka humorného odstupu každé architektuře jen prospívá. O kus dál nalézám dům s nízkou valbovou střechou, který se tváří mnohem seriózněji, avšak dost detailů jeho výraz hodně ničí. Sešikmené nároží s oknem v patře s předsazeným okapním svodem či nezvládnutá skladba velmi různých oken a okének v přízemí. Škoda (22).

Poslední vesnicí na mé dnešní cestě je Vráž v těsném sousedství Berouna, necelých 5 kilometrů. Ve Vráži žije asi tisícovka místních a nových domů tu příliš není. Z těch podařených fotografuji velmi zajímavý dům ve starém sadě s vertikálními okny přes dvě podlaží, což je motiv, který se zas tak často nevidí (23).

23

Z těch druhých pak ošklivou žlutou stavbu s přemnoženými valbami a apsidami, to aby si nikdo nemyslel, že ve Vráži podnikatelské baroko neexistuje. Bohužel je pořád dost vitální (24).

Na příští výlet zase někam jinam, na jiné hezké české chaloupky, se těší Ing. arch. Jan Rampich.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.

logo MessengerPoslat Messengerem