Že Český Krumlov je opravdu zážitek, to ví u nás snad každé malé dítě. Že tu však stovky korejských a japonských turistů budou projevovat své nadšení tak spontánně a nahlas, to jsem nečekal. Mnozí se dokonce vydrželi okouzleně koukat na zdejší hrad dobré tři vteřiny jen tak, neozbrojeným pohledem, než se otočili a mobilem „na štangli“ si udělali asi dvacet selfíček. To budou kámoši doma v Kwangdžu nebo v Kjótu zírat! Nádhera. (ČÁST 1.)

Jméno města pochází z německého Krumme Aue, křivý luh, a kdo viděl, jak se tady Vltava kroutí jak útočící mamba černá, názvu porozumí. Hrad (a s ním i první osídlení) tu vzniklo díky Vítkovi II. staršímu někdy mezi léty 1230–1239. Vítkovci, Páni z Krumlova, po nich Rožmberkové, Eggenberkové a nakonec Schwarzenberkové, opravdu slavné rody a slavné dějiny města.

Rožmberkové si tu vytvořili správní centrum svého dominia ve 14. a 15. století, Schwarzenberkové v 18. a 19. století. Odehrálo se tu mnoho dějinných událostí, pro připomenutí uvedu jednu historickou zajímavost: 1. a 2. října 1938 patřil Český Krumlov k těm nemnoha místům v Čechách, kde se česká armáda, ustupující ze svých hraničních pozic, střetla s Němci a trochu si zastřílela. 20. října 1938 vstoupil potom do města triumfující Adolf H., jehož pobyt tady však příliš velkolepý nebyl: tehdejší krumlovský pán JUDr. Adolf Schwarzenberg mu striktně zakázal vstup na krumlovský zámek. (Škoda, že Beneš Hitlera do svého Hradu v Praze tehdy pustil...)

2

V Českém Krumlově, zapsaném od r. 1992 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je opravdu na co koukat. Městu, hradu i zámku dominuje hradní věž ze 13. století s renesanční nástavbou a sgrafity z r. 1580 (1). Na Krumlov si člověk nemůže nechat jen den či dva, chtělo by to tu opravdu strávit alespoň pár týdnů: barokní divadlo, plášťový most, Horní hrad, ale i nádherné nábřeží podél čisté a voňavé Vltavy, jezuitská kolej, Latrán, Vlašský dvůr, náměstí Svornosti (2), kostely sv. Víta a sv. Jošta, uličky starého města (3).

3

Dolní Třebonín oko nepotěší 

Za polovinou cesty z Českých Budějovic, asi 8 km od Českého Krumlova na severovýchod, leží zvláštní obec Dolní Třebonín (4). Přes pole, dělící asi stometrovou cézurou okraj výstavby od silnice I. třídy, jsem asi před patnácti léty zahlédl značnou stavební aktivitu, sídliště rodinných domů. Typická tehdejší produkce s plastovými okny s dělicími příčkami. Teď však už zdálky spatřuji značné zahuštění výstavby a dokonce také zeleň. Zatímco v r. 2001 měla vesnice 665 obyvatel, dnes jich má dvakrát tolik, tedy přes 1 300. Tomu říkám rozvoj!

4

Domy jsou uspořádány do čtyř větších hnízd s několika odbočkami, jeho urbánní struktura je hodně nečitelná. Ale to by nevadilo, u rostlých vesnic to bývá stejné. Potkávám tu ale vesměs jen domy velmi neinvenční, mnohé se podbízejí líbivostí z architektonického suterénu. Jsou buď izolované (5), nebo řadové (6), najde se tu ale i hodně dvojdomů (7). Škoda jen, že jim nebyla věnována větší péče.

7

Opakuji-li mnohokrát třeba dvojdům, je práce zkušeného architekta na projektu pochopitelně mnohem urgentnější než u domu neopakovaného. Nejlépe z této přehlídky vycházejí snad poněkud sršaté řadovky... Milosrdným působením času a zeleně se však i plytké a nevzrušivé dvojdomky stávají řádem věcí, nenadchnou (škoda!), ale ani příliš neurazí (8).

Pospíchám dál a na kopci na kraji původní vesnice spatřuji tohle (9). Konec omezení rychlosti v obci je však naštěstí až za tímto opusem diaboli (kdybych tudy jel jen o trochu rychleji, nejspíš bych krutě havaroval).

9

Skřidla přinesla překvapení 

Další vískou na trase je Mojné, kde žije asi 225 obyvatel. První dům, který vidím na samém začátku, je „normální“. Sedlová střecha s nevelkými přesahy, malá okna, zvětšená šambránami, jakžtakž akceptovatelná barva, plot by mohl být docela pěkný, kdyby neměl plaňky z odpadního plastu, nýbrž ze dřeva. Od domu, který sem na vesnici celkem patří, nesmíme chtít příliš (10). Zato naproti stojí jinačí chlapík (11)! Připutoval sem z pětadvacet let starých snů začínajícího podnikání a teď tu trčí jak mamut v blátě uvázlý.

10

Z Mojného se dostávám do vesnice Skřidla, silnička mezi stodolou a živým plotem ke kapličce na návsi mě nadchla (12). Výtvarně tu překáží jen ty elektrické dráty, ale bez nich to u nás zatím nejde. Zeď stodoly (13) je nádhernou přehlídkou místního kamene, který sedlák navozil odněkud z polí či z lomečku za vsí. Dnes už to takto neumíme. Spěcháme, nejsme dosti pečliví. Na humnech tu stojí stavba, která překvapivě nemá k dokonalosti daleko (14). Archetypální tvar venkovského domu s pěkným detailem. Mám radost a i chuť pátrat dál.

14

První městečko na trase, Velešín, má asi 4 000 obyvatel a je co do velikosti 327. českým městem. Náměstí se tu jmenuje po slavném rodákovi, buditeli a básníkovi českém Josefu Vlastimilu Kamarýtovi (1797–1833).

V části obce zvané Velešín nádraží narážím na dům, který vnímám jako to, co v našem prostředí, nemajíc žádnou hodnotu výtvarnou a jen omezenou hodnotu uživatelskou, přežilo a ustálilo se do podoby takřka konstantní: černé profilované tašky, okna spíše malá, avšak i tak dělená vloženými příčkami, některá navíc tvarů poněkud bizarních, střecha s polovalbou a alespoň desetimetrová šířka půdorysné stopy (15).

15

Vedutu Velešína těžce poškozuje olbřímí komín Jihostroje (16). Také kostel sv. Filipa a Jakuba tu mají trochu speciální – copak jste už někdy viděli tohle (17)? Dvě třetiny hlavní lodi kostela totiž obec už v r. 1792 prodala soukromníkům, kteří si zde zřídili byty, po II. světové válce tu dokonce sídlil národní výbor. Dnes se tato unikátní a půvabná srostlice rekonstruuje pro potřeby města.

16

Žádný nový a krásný rodinný dům jsem tu nezahlédl. Snad jen kombinace lovecké chaty a zámku Versailles ve mně vyvolala úsměv (18). Ovšem hodně zoufalý.

18

Druhou část článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich