Architekt Jan Rampich pokračuje ve své pouti po Českokrumlovsku. Tentokrát má před sebou Markvartice, Žaltice, Chabičovice a Kájov.  

První část článku najdete zde.

Zpět do Krumlova

Vracím se do Krumlova přes Markvartice, Žaltice a Chabičovice. Markvartice reprezentuje srub mimo zástavbu obce (19). Proč ne? Jen mi vadí ta „vilková“ valba a sloup na nároží z betonových tvárnic, to chtělo sloup dřevěný. V maličkých Žalticích fotím pro potěchu oka pěkně zrekonstruovaný statek (20) a jeden z oněch „obyčejných“ domů, kterým to tady na vesnici náramně sluší (21).

21

Chabičovice je rovněž hnízdo takřka nepatrné, žije tu jen 71 obyvatel. Obec je dosti těžce zasažena průtahem komunikace II/157. Dva domy, které upoutají pozornost, se svým hlavním průčelím na tuto silnici dívají, jako by právě odsud mělo přijít uznání či vykoupení. Výrazně natřená zdobná vilka s rizalitem vyniká širokým balkonem, okuželkovaným jak sen opilého šampiona v bowlingu (22). V kontextu se skladištěm kdečeho kolem plotu je to opravdu působivé.

22

Druhý dům, stojící takřka u samé silnice, ovšem musí mít neodolatelný rizalit také (23). Obě okenní kompozice, ve štítu i ta ke komunikaci, přestože dosud jen naznačené, dávají tušit prohru.

23

Kájov: zmařený potenciál 

Mou poslední štací je dnes výjimečná vesnice Kájov (něm. Gojau), asi 4 km západně od Českého Krumlova. Věží svého gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie už z dálky upozorňuje, že býval významným mariánským poutním místem. V historii ovšem měl Kájov smůlu, zdejší obyvatelstvo, převážně české, v roce 1611 kompletně vyvraždili pasovští žoldnéři, pozvaní k ochraně svého trůnu bláznivým Rudolfem II. Dnes je Kájov, soudě podle množství nově postavených domů, i jakýmsi útulkem Českého Krumlova.

Vilu s dosud nenatřenou fasádou nabízím hned ze dvou pohledů (24, 25), sám nevím, který je ošklivější. Nehodlám kritizovat stále tytéž věci, nehledě na pocity člověka, který jistě s nadějí a svatými úmysly tento dům vybudoval, raději ta selhání, chyby a nedomyšlenosti ani nebudu popisovat. Ostatně – pravidelný čtenář našeho časopisu ty prohřešky jistě nahlíží také.

24

Z desítek dalších domů v nové zástavbě Kájova, kde líbivost, načinčanost a snaha po zdobnosti je druhým jménem drtivé většiny stavebníků (jako takřka v Česku všude), jsem zkusil vybrat něco jako průměrný dům (26). Excentrický, roztažený štít a k němu přilepené dva přístavky: „obyčejnější“ garážový (a proto pravoúhlý) a „noblesnější“, patrně pro jídelní stůl (a proto ve tvaru poloviny šestiúhelníku se střechou podivně jehlanovitou s odbytým oplechováním). Malá okna musí zákonitě z takové jídelny uvnitř udělat kantýnu ve III. nápravné skupině.

26

Tvarově to také nefunguje: dům je velké jablko, garáž malé jablko. To se dá pochopit. Ale ten rizalitek? To je buď propisovací tužka, zubní protéza Emy Destinové, nebo jmelí. K jablkům se rozhodně nehodí ani náhodou. À propos – prohlédněte si také ten plot. Beton se tu nutí vystupovat v roli kamene, navíc v nereálné skladbě, vhodné snad pro obklad, ne pro zeď tloušťky několika cm. Rozhodně trestuhodné!

Náhle zpozorním. V okrajové ulici tu stojí dům opravdu speciální (27, 28 - hlavní foto článku). Při pohledu z chodníku vnímám jen dvě základní hmoty, vyšší kamennou s pergolou pro automobil a nižší, betonovou, připomínající takřka můstek pro skok na lyžích. Krásně (protože pečlivě) provedené obezdění kamenem vlevo a vegetační střecha, krytá plazivým skalníkem vpravo.

27

Dodávám si odvahu a dům složitě obcházím i ze zahradní strany, abych ho vyfotografoval i odsud. Horská louka, rohové okno a dřevěná pergola s venkovním krbem (ten jediný se mi nelíbí), to jsou tři první vjemy. Tento dům chtěl odvahu a lépe by se vyjímal někde o samotě než v satelitu. Ale i tak: klobouk dolů.

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem