Ve druhé části článku o aktuálním stavu našich domů na Domažlicku se společně s architektem Janem Rampichem podíváme do Koutu na Šumavě, barevného Trhanova a legendárního Újezdu.

První část článku najdete zde.

Krásný Kout Šumavy?

Dál mě to táhne do Koutu na Šumavě (něm. Kauth). Před časem jsem pil v kterési hospodě zdejší pivo a den to byl, musím říci, velmi příjemný, ba nezapomenutelný.

Kromě pivovaru, existujícího tu od třicetileté války, je v Koutě doma asi 1 120 zdejších. V poslední době tu bylo postaveno asi 15 nových domů, ale bohužel, architekt neprojektoval žádný z nich (nebo jsem na žádný nenatrefil ani po průzkumu dosti podrobném).

Zajímavě zelený dům uvnitř vesnice je rozvalen nad přistavěnou garáží opravdu bizarním způsobem (15), druhý dům na kraji obce, jistě už nějaký čas rozestavěný (16), smutně zdarma poskytuje ukázky snad všech nectností a projekčních selhání, co jich dnešní rodinný dům může mít: malá okna s pseudozaklenutím v plastu, oddělení podlahy v přízemí od terénu, přílišná šířka a z ní rezultující nepěkný úhel střechy atd.

15

Trhanov hraje všemi barvami

Nevesele opouštím Kout na Šumavě a konečně mám v itineráři „pravou“ historickou chodskou vesnici, totiž Trhanov. (Až doma zjišťuji, že Trhanov do oné slavné jedenáctky nepatří. Spletl jsem si ho s Tlumačovem, čtenářům se omlouvám. Mají tu ale zámek, který svého času vystavěl onen neblaze proslulý nepřítel Chodů Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar.)

Trhanov tedy mezi chodské vesnice nepatřil, zato se tu v r. 1853 narodil slavný internista, diagnostik a profesor Univerzity Karlovy MUDr. Josef Thomayer. Za obcí nalézám malý obytný soubor z několika nových rodinných domů (17). I takovéhle ekonomické stavění si dokáži představit mnohem kultivovaněji a přitažlivěji, tady nudu zahánějí jen podivnou barevností, škoda, škoda.

18

Rozestavěný dům v ulici U Lenky (18) mě zarazí. Nepřehlédnutelné a ovšem funkčně zbytečné přesahy střechy jak ve štítové, tak okapové stěně, plasticky profilované tašky, strašlivé, a proto všeobecně oblíbené dělicí mřížky v oknech, rizalit ve štítě s apsidou pro jídelní stůl, který se tam však asi nevejde, protože tam projektant namaloval zároveň dveře... Milá paní Lenko, chtělo to fakt trochu víc popřemýšlet...

V obci pak uhlídám, že se barev nebojí také jiní stavitelé (19). Krvavě rudá na domě možná někomu připomene pohnuté osudy Domažlicka, kde bitva stíhala bitvu a oba horské průsmyky bývaly pro Němce velkým pokušením, ale na dům nepatří. Dům není rovněž dámská garderoba, čínská vlajka, toreadorova muleta ani komunistický průkaz o členství od r. 1921. Tady se zkrátka musí s barvou mnohem opatrněji.

19

Legendární Újezd

Stmívá se brzy, ale mám v plánu ještě Újezd, tentokrát už opravdovou chodskou vesnici a rodiště zdejší legendy, Jana Sladkého Koziny. Také jsem ještě neobjevil dům, který bych mohl označit za zdařilý.

Hned u vjezdu do vsi stojí nová řádka stavení, mezi nimiž objevuji konečně, co jsem hledal (20). Klidný, nevýrazně barevný, s pravidelnou kompozicí okenních otvorů, vikýřem s pultovým zastřešením, příjemným sklonem hlavní střechy prakticky bez přesahů, takřka plochou taškou, odvážným formátem oken v uličním průčelí – tohle je dům mé volby. Když si pomyslím, bez čeho všeho se ten dům obejde, jásám. Ani jedna zlatá mřížka v oknech. Ani jeden jediný oblouček. Ani jedna jediná jedinečná polovalbička.

20

Na návsi vesnice (dnes asi 415 obyvatel) fotím domovní frontu (21), kterou doba socialismu poznamenala opravdu nevybíravě: kdo má oči, vidí.

Zbývá ještě zastávka u rodného Kozinova domu. Zklamání je větší, než jsem čekal. Čtvercová plastová okna, tentokrát nedělená, a barevnost, kterou obvykle vídám na zateplovacím polystyrenu, to bych od rodného domku národního hrdiny nečekal (22). Ale jsem možná zbytečně sarkastický, vždyť ten dům je pro 90 % národa určitě v pořádku.

22: Kozinův rodný dům

Můj další újezdský dům, který tímto laskavému čtenáři představuji, je na první pohled jednoznačný (23). Komentář nechť si každý doplní dle vlastního uvážení sám. Na konci ulice se trochu uklidňuji a nahlížím do atria přízemního domku (24). Tady by se mi bydlet líbilo, jen bych strhal obkladovou, na plocho kladenou břidlici a přemaloval tu ordinérní rudou.

Text a foto: Jan Rampich

Fotografujte, komentujte a posílejte ...a staňte se MŮJ DŮM Agentem!Máte rádi architekturu a všímáte si zajímavých domů, staveb a jiných souvisejících počinů tam, kde žijete a pracujete?

Podělte se o své objevy s námi a ostatními čtenáři...

...a staňte se MŮJ DŮM Agentem! :-)



logo MessengerPoslat Messengerem