Havlíčkův Brod je největší město na Sázavě. Překvapila mě jeho zachovalá krása: na náměstí nenajdete jediný zdevastovaný dům. Jako každé druhé české město si zažil i Havlíčkův Brod nejméně dvě brutální dobytí a s nimi spojené násilí, jedno od Žižky, druhé za třicetileté války od Švédů. Z těchto návštěv se ale díky značné apetenci svých obyvatel dobře vzpamatovalo. (1. ČÁST)

02Dnes má město, původně Smilův Brod a od r. 1308 až do konce II. světové války Německý Brod, asi 23,5 tisíce obyvatel.

Domníval jsem se, že tady asi žilo hodně Židů, jako skoro ve všech městech na Vysočině, vždyť tu mají dokonce hned dva židovské hřbitovy. Možná to mělo i vliv na zdejšího měšťana Karla Havlíčka Borovského, o kterém se traduje, že jeho vztah k Židům příliš vřelý nebyl. Jenže jsem zjistil, že opak je pravdou, dokonce tu měli židé 400 let zakázaný pobyt.

Zaujaly mě zvláště dvě stavby: kostel Nanebevzetí Panny Marie s pozoruhodně umístěným ciferníkem hodin (1) a také obligatorně Havlíčkův dům s nárožním arkýřem, odkud byl jeho majitel odvezen do Brixenu (2). Z tak krásného domu by se mi také nikam harcovat nechtělo...

Věž Skála nabízí pestrou podívanou 

Kdykoli jedu po silnici č. 34 mezi Humpolcem a Havlíčkovým Brodem, upoutá mě vesnice, která má na tabuli s názvem obce nápis Věž Skála. Zní mi to hodně tolkienovsky, vždycky se rozhlížím, nespatřím-li tu někde Gandalfa či Bilba. Je to pozůstatek ze závěrečných socialistických časů, kdy neznalec místních poměrů jen těžko poznal, ocitl-li se ve Věži, nebo ve Skále.

Procházím vesnici (v navigaci jsem se ubezpečil, že správný název je Skála) a nacházím jediný novější domek nahoře na kopci (3). Typický český „bungalovík“ s valbovou střechou s velkými přesahy a bohatě profilovanou krytinou, jako by si chtěl jeho stavitel pořídit dům rozumných rozměrů a současně toužil po historizující vile. Nerozumím ani těm několika zbytečným schodům před vstupem, ach jo...

03

Věž je výstavná obec s téměř devíti stovkami obyvatel, řada z nich tu žije v domově důchodců v prostorách někdejšího barokního zámku s krásným parkem, který byl přestavěn rokokově, poté klasicistně, pak ještě empírově (4).

04

Zatáčím do uličky relativně nových domů a tu spatřuji těžko popsatelnou stavbu (5). Umím si představit, co takovéto sousedství může udělat s pohodou bydlení v ulici, a skoro bych si dovolil požádat zastupitele obce, aby tuto černou skládku u domu i v jeho okolí „pořešili“.

05

Na návsi pak fotografuji dvakrát. Nejdříve mne zaujalo do daleka se ohlašující sousedství domu v barvě opařeného prasátka a jeho stodoly, pojednané jásavou zelení. Dům má navíc kýčovité průčelí s oříznutými okny ve štítě a meziokenní dělicí příčky, tolik typické pro tenhle způsob pokleslé estetiky (6). Inu, kdo chce zářit na návsi, měl by na svůj vkus mít větší nároky než majitel „šediváku“ v zastrčené uličce u hřbitova.

06

Hned v sousedství mě zaujme další štít, tentokráte ještě nový, neomítnutý (7). Jeho stavitelé se jistě už moc těší, až se tento rozestavěný dům promění v jejich utěšený domov. Ze srdce jim přeji, aby dům byl jejich radostnou potěchou a klidným přístavem po dlouhá léta. Jenže: vedle téhle mizerné nesouměrné okenní kompozice budou chodit několikrát denně, týden co týden, rok co rok. Snad by za to ještě stálo ta okna upravit, přiblížit je k sobě a ta dvě vrchní udělat stejná, osově souměrná...

07

Krásná Hora klame názvem 

Další vesnice se jmenuje opravdu mnohoslibně: Krásná Hora. Bývala to proslulá Zieglerova továrna na dýmky, kuřácké náčiní a hole, založená v roce 1900. Bryerové dřevo se sem dováželo až z Korsiky, vyráběly se tu nádherné čibuky a špičky na cigarety. Myslím, že pro nějakého nikotinového „srdcaře“ by obnova této továrny mohla být ideální investiční příležitostí.

Střed obce s kostelem Sv. Jana Křtitele na kopci vypadá bohužel neutěšeně (8). Je ale třeba si uvědomit, že tohle romantické nábřeží nad čistým Perlovým potokem skýtá velkou šanci: až bude jednou dané do pořádku, nebudou mít nic tak pěkného ani v Praze, ani v Budějovicích…

08

V ohbí potoka, na krásné parcele lemované olšemi, narážím na klidný dům (9, hlavní foto článku). Směrem na Kojkovice pak konečně objevuji lokalitu nové výstavby. Jenže – i ten nejlepší dům tady nevykazuje kromě rudofialové barvy nátěru dřeva nic moc zajímavého, a už vůbec ne moderního, historizující dekor vítězí. Kéž by alespoň barevnost, až bude dům dokončen, nebyla – jak to říci decentně? – inu, upřílišněná (10).

10

Všímám si tu také starší stavby na svahu, zřejmě ještě z let zahnívajícího socialismu. Kompozice oken je hodně divoká, celkově však dům, připomínající nejspíše nějaký chalet ve francouzských Alpách, své současné sousedy architektonicky dosti převyšuje (11). Touhu doplnit si tu zásoby brynzy potlačuji a mířím k další vesnici.

11

Druhou část článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem