Je parné léto a já mířím na jižní Moravu. Do času burčáku zbývají sice ještě alespoň dva měsíce, ale hrozny v tomto požehnaném vinorodém kraji se na vinicích už začínají pěkně nalévat. Přede mnou leží Hodonín, okresní metropole na samé hranici se Slovenskem. Má přes 25 000 obyvatel a vypadá velmi živě. (ČÁST 1.)

1Založil je už Břetislav I., český Achilles, který tak chtěl posílit moravskou hranici proti Uhrům. S nimi to Přemyslovci věru neměli lehké: dodnes se vzpomíná, jak Václav II. sem do Hodonína slavně přivedl svého vyjukaného nedospělého synka Václava III., aby jej tu předal uherské šlechtě, jež si ho zvolila svým králem. Netrvalo dlouho a byl rád, když synka dostal nazpět živého.

Své trable s Uhry měl i Jiří z Poděbrad, který daroval Hodonín svému oddanému příbuznému Janu Kunovi z Kunštátu. V roce 1470 přitáhli dobýt Hodonín vojáci Matyáše Korvína a podle pěkného uherského zvyku nedostávali žold, nýbrž dukát za každou hlavu, kterou uřízli místním. 585 takových hlav pak stříleli obrovskými luky přes hodonínské hradby do ležení obránců. Město však nedobyli.

Své si Hodonín zažil i za napoleonských válek. V r. 1805 se tu po bitvě u Slavkova nejprve zastavil čerstvě poražený ruský car Alexandr I., hned po něm vítěz Napoleon. Mašírující Francouzi sotva tušili, že na ně z morového sloupu kouká jejich morem zubožený krajan sv. Roch, rodák z Montpellier (1), i s pejskem, jenž mu právě nese svačinku.

27. 3. 1850 v Hodoníně spatřil světlo (a také bídu) světa Tomáš Masaryk. Jak píše Zdeněk Mahler, krajina, která se mu vtiskla do duše, „byla většinou rovinatá, pokrytá kukuřičnými nebo slunečnicovými lány a listnatými lesy. Zalévalo ji horké slunce, někdy působila až jako vyprahlá step. A byl pro ni charakteristický pomalý tok řeky. Po celý život pak Masaryk vyznával rovinu – v horách se cítil stísněn, a měl rád slunce a klidnou vodní pláň.“ A do těchto končin se vydávám.

Ještě ale krátké rozhlédnutí po příjemném Masarykově (jak jinak?) náměstí, jemuž kromě kostela sv. Vavřince, momentálně skrytého pod lešením a plachtami, vévodí mohutná a optimistická pseudorenesančně-secesní radnice (2) z r. 1904. O chvíli později potkávám i ponurou Obchodní akademii z r. 1919 a dlouze obdivuji tento zhmotnělý soumrak monarchie (3). Překvapí mne, že obě tyto budovy přivedl na svět týž architekt, vídeňský Ernst von Gotthilf. Jaká změna architektonického názoru za 15 let!

Za Ždánickým lesem

Od severu Hodonínsko nepočíná rovinou, nýbrž Ždánickým lesem. Jeho největší vrchol se jmenuje U Slepice a vzpíná se do nijak nadoblačné výšky 438 m n. m. Jenže i to v okolní ploché krajině (Hodonín má nadmořskou výšku 167 m) působí docela majestátně a neprostupně. Za války tu ostatně operoval partyzánský oddíl Olga o 130 duších. Jeho kontroverznímu veliteli se na jaře 1945 podařil husarský kousek – zajal německého generála Dietricha von Müllera a předal ho Rusům.

Pohoří se jmenuje podle městečka Ždánice, které procházím dosti zevrubně. Bydlí tu asi 2 600 lidí a statutem města se pyšní od r. 1990.

4

Záhy moji pozornost upoutá zvláštní sousedství rodinného domu se všemi pokleslostmi podnikatelského baroku (rizalit, ve kterém je na úrovni přízemí dokonce umístěna garáž, okna, dělená zlatými příčkami, obloučky, polovalba, balkonek a lodžie) a čehosi, snad – soudě podle znamení kříže nad vchodem – kaple či zvonice (4). Nároží, ozdobená kamennými kvádříky jak stehy na pochvě indiánského nože a pečlivě předstírané kvádříkové zaklenutí vstupu, dávají tušit, že tahle stavbička, opravená sice pečlivě, leč s naivní snahou o „starobylý“ vzhled, byla možná před časem něčím jiným. Co třeba trafostanice? Ale dost možná se mýlím.

Sedm otvorů ve vstupní fasádě, šest různých formátů oken. Však se podívejte, co si troufl ukočírovat tento ogar pleťové barvy! (5) K tomu dělení bílými plastovými příčkami, někde pěkně do čtverců, jinde do obdélníků nastojato a vedle zas naležato. Jak těžké je pochopit sny některých lidí...

5

V ulici Městečko stojí i tato přehlídka stavebních materiálů (6). Cihla plná, cihla děrovaná, cihla vápenopísková, cihla lícová, tvárnice pěnosilikátová, tvárnice škvárová, kamenné zdivo – nezapomněl jsem na něco?

6

Bungalov s valbovou střechou si tu zvolil obklad cihelnými pásky (7), už se nemůže dočkat, až se touto „duchnou“ zakryje celý a bude konečně vypadat jako vila. Myslí si, bláhový, že takový noblesní obklad nějak zakamufluje tu prachbídnou okenní kompozici. Naopak, obklad ji jen nemilosrdně podtrhne.

7

Oranžový zámeček knížete ze Zdobilů (von Schmücken) zastavuje nedaleko mé kroky (8). Vstupní fasádu je třeba pozorovat dosti soustředěně, aby jeden pochopil to trápení v pomerančové záři jejího ega.

8

Poutní místo hýří pestrostí 

Nedaleko od Ždánice mám zamluven nocleh v Žarošicích. Žije tady asi 1 000 obyvatel, ale ti se vždy druhou sobotu v září pravidelně zmnohonásobí poutníky z Moravy, Slezska, Čech, Slovenska, Polska i Rakouska, neboť tato vesnice je vyhlášeným mariánským poutním místem. Panna Marie, kroje, zvyky a tradice tu patří k životu obce jako její nepřehlédnutelné kulturní bohatství. Snad tady stavějí i pěkné domy, říkám si. Vikýř nepopsatelného tvaru (9) krátce zaujme moji pozornost, ale na konci nové obytného okrsku vesnice už zaznamenávám první kvalitnější rodinný domek (10). Nic zvláštního a tomu plechu na střeše by také zajisté víc slušelo, kdyby byl hladký a neimitoval prejzy, ale i tak.

10

Jdu rozestavěným souborem a trochu začínám propadat skepsi: co vedlo tvůrce tohoto nafialovělého domu (11) k prapodivné okenní kompozici, k těžké neohrabanosti stavby, průčelí příliš širokému na to, aby mohlo být elegantní, polovalbě na všechny strany a plastovým kazetovým vratům? Je mi líto, že si to stavebník nechal od projektanta vnutit, možná i nějakým obskurním násilím, protože vylučuji, že by se mu to mohlo líbit dobrovolně. Škoda, třikrát škoda.

11

Hned za touto rmutnou fialkou ale potkávám zcela jiný dům, který si vystačí s daleko prostším, klasickým tvarováním základní hmoty (12). Zveřejňuji jej sice nehotový, ale upřímně doufám, že dům bude dokončen ve stejném výtvarně svrchovaném způsobu, kterým byl načat. Hladká krytina, střecha bez přesahů a bez polovaleb, výborně prořezané otvory, proporce elegantního vesnického stavení, to vše dává velkou naději na dobrý výsledek.

12

Loučím se se Žarošicemi, ale přece mi to nedá, abych ještě neprošel novou ulicí. Celkem nic architektonicky pozoruhodného tu nevidím, ale pohleďte, prosím, na tu úpravu veřejného prostranství à la jižní Morava (13 - hlavní foto článku). Srovnám-li to s některými satelity v okolí Prahy, musím před lidmi zde hluboce smeknout.

14

Krásné úpravy před domy jsou běžné i v Archlebově, který je mou další zastávkou (14, 15). Občané si tu zkrátka na zkrášlení svého prostředí najdou víc času. Ty (většinou hodně neutrální) domky za tou pestrobarevnou krásou vlastně ani nevnímáte...

15

Druhou část článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich