Na Jindřichohradecko se vydávám s opravdovým těšením, je pro mne skutečnou trestí, výtažkem, macerátem, extraktem i esencí veškerého voňavého jihočešství. Bílé statky na březích rybníků, řeka Nežárka, její sestra Lužnice, lesy a lesíky v mírně zvlněné krajině, klid, pohoda, Česká Kanada a do Prahy daleko – co víc si může člověk přát?

2Rybníky se to tu jen modrá a zdejší jim dali opravdu nejrůznější jména. Některá popisují třeba náladu obyvatelstva, najdeme tu Potěšílek i Zármutek a dokonce Panský Zármutek, jiná jsou odvozena z názvu často dosti nečekaných zvířat (Velký Hroch, Pijavka, Motýl), ze jmen politiků (!) současných i minulých (Mutina, Kramář, Jakeš, Havlův rybník, Zemanů rybník) nebo sportovců (Holíků rybník, Čejka, Lendl) či umělců (Krylovec, Janů rybník, Malá Polívka). Nejraději mám ale jména s etymologií pro laika nejasnou, jako jsou třeba Fejrar, Hokrbí, Kunifer. A Vajgar, samozřejmě.

Vyhledám si, že jméno Vajgar vzniklo z německého Weiher, což znamená jednoduše rybník. To mě moc nenadchlo, zato město kolem rybníka ano. První zmínka o Jindřichově Hradci (tehdy ještě Nova domus) pochází z roku 1220, kdy zdejší panství vlastnil nejstarší syn legendárního Vítka z Prčice Jindřich I., po kterém se město dodnes jmenuje. To se zdárně rozvíjelo jak za pánů z Hradce, tak i za pozdější vlády defenestrovaného místodržícího Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Když v r. 1652 zemřel, čítalo 405 domů, což ho v Českém království řadilo na druhé místo hned za Prahu.

Později, za Černínů, význam města klesal a hospodářství se nerozvíjelo nijak překotně, protože Jindřichův Hradec přestal být sídelním městem panství. Jeho věhlas začal opět stoupat až v polovině 19. století, i když krize soukenictví i nerealizovaná trať z Prahy do Vídně jeho rozvoj pořád hodně brzdily. Ale už 1. dubna 1887 se Jindřichův Hradec stal prvním městem v celé monarchii, ve kterém bylo elektrické osvětlení zavedeno i do soukromých domů! Vídeň, Praha i Budapešť musely počkat!

1

Dnes tu žije asi 22 tisíc obyvatel, kteří se radují, že bydlí ve městě s řadou slavných rodáků. Jmenujme např. barokního skladatele a básníka Adama Václava Michnu z Otradovic nebo malíře Hanuše Schwaigera, z umělců ještě architekta Karla Filsaka či herce Zdeňka Kryzánka. Sportovce pak zastupují hokejista Aleš Kotalík či bratři Zbyněk a Milan Michálkovi, veslař Václav Chalupa nebo fotbalista Karel Poborský.

Laskavému čtenáři představuji Jindřichův Hradec záběrem na západní stranu zámku přes řeku Nežárku (1), který mi přijde zajímavější než tradiční snímek s rybníkem Malý Vajgar. Nežárecká brána se dříve nazývala také Linecká a byla součástí opevnění města (2). Má dvě gotická a jedno pozdně renesanční patro a zachovala se jako jediná z původních tří historických městských bran. Náměstí vévodí barokní morový sloup Nejsvětější trojice (3) od sochaře Matouše Strahovského z Dačic, který měří úctyhodných 20 m, tedy jako šestipodlažní panelák.

3

Všehochuť na Nežárce 

Obhlídku rodinných domů Jindřichohradecka začínám ve vsi Mláka, nedaleko které Nežárka pohlcuje Novou řeku. Vítají mě tu docela opečovávané chaloupky historické (4), (5), radost pohledět.

4

Na louce za vsí spatřuji také novou výstavbu, která však co do kvality a pečlivosti svých zdejších vzorů zdaleka nedosahuje. Dům s namalovaným (!) čtvrtým oknem ve štítě jako by po vzoru generála Syrového přišel v nějaké líté srážce o oko (6). Co to bylo za bitvu? Věru znepokojivá otázka. Dívám se na osluněnou jihovýchodní štítovou fasádu a pochybnosti rostou. Proč tam to okno není? Proč je rozmístění zbylých tří oken tak podivné a nepěkné?

Další zastávkou je Stráž nad Nežárkou. Žije tu necelých devět stovek obyvatel, status města byl Stráži vrácen v r. 2006. Ema Destinová tajně, prostřednictvím svého přítele Dinha Gillyho zakoupila zdejší zámek už v r. 1914 a žila zde až do své smrti v roce 1930. Hledám tu nějaký nový architektonicky kvalitní rodinný dům, bohužel marně. Možná jsem se špatně díval. To, co jsem ale viděl, moc povzbudivé nebylo.

Rozložitý dům se štítem do ulice (7) má celou řadu výtvarných chyb, vypadá jako obhroublý opilý venkovan na tancovačce, snažící se předvádět svými těžkopádnými tvary. Kdybyste jej ale za venkovského chasníka označili, pokládal by to za urážku. Všimněte si: půdorysné odskočení ve štítě, masivní přesah střechy do štítu i do boku, polobalkonek či pololodžie, rozpačité proužky bílé barvy na fasádě, jednou horizontální, podruhé vertikální, potřetí šikmé a počtvrté vytvářející jakési náznakové šambrány, to všechno mělo jen zdobit. Nu, nepovedlo se...

Domky ve staré části městečka vnímám podstatně smířlivěji. Představují stavební opusy místních zedníků, jejichž zadání nejspíš znělo vytvořit z chalupy městský dům. Proto ty mohutné štítové atiky, ukrývající původní stavbu. Strážští měšťanostové věru věděli jak na to (8), (9)!

8

Přejíždím most, pode mnou teče Nežárka (německy Naser). Otáčím se a obdivuji tuhle netradiční městskou vedutu (10), některé domky naléhavě čekají na opravu, ale i tak jsou vlastně krásné.

Druhou část článku najdete v této rubrice příští úterý.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.