Na Jindřichohradecko se vydávám s opravdovým těšením, je pro mne skutečnou trestí, výtažkem, macerátem, extraktem i esencí veškerého voňavého jihočešství. Bílé statky na březích rybníků, řeka Nežárka, její sestra Lužnice, lesy a lesíky v mírně zvlněné krajině, klid, pohoda, Česká Kanada a do Prahy daleko – co víc si může člověk přát? (ČÁST 2.)

Předchozí část článku najdete zde.

Staré lepší než nové

Plavsko je vesnice s necelými pěti stovkami obyvatel. Překvapila mne opravenými prvky vesnické výbavy, ve vzorném pořádku tu mají Boží muka, kapličku, kovárnu, zastávku autobusů i obecní úřad, radost pohledět. Stejně mě tu potěšil i čerstvě renovovaný statek s výminkem (11). Pořád však hledám něco nového, co má svůj původ v posledním čtvrtstoletí. Příjemná je i tahle nová roubenka, do zdejšího kraje se však příliš nehodí (12).

12

Výrazně horší je ale další novostavba, tentokrát cihelného domu s mohutnými garážovými vraty, hňupsky zívajícími do ulice (13). Všimni si, milý čtenáři, také rozmístění ostatních otvorů v uliční fasádě. Je tu celkem (budu-li počítat i střešní okna) osm formátů a jen dvě okna jsou stejná. To nejhorší v Plavsku mě ale ještě čeká, jsou to tyhle čtyři řadové domky, které by v lepším stavu mohly být i pýchou obce. Stačilo by jen opravit fasády a uklidit kolem. Jak v tomhle ti lidé dokáží žít (14)?

Se vsí se loučím a fotografuji opravenou historickou chalupu s mohutnou baterií fotovoltaických článků na střeše. Obvykle tyhle lesklé panely dokáží na střeše velký nelad, tady je však všechno rozmístěno jaksepatří, s citem a péčí, takže ani původní stavení příliš nekvílí (15). Je to sice trochu agresivní a nezvyklé, ale taková je celá dnešní doba. A časem se snad i fotovoltaika na střeše statku stane nikoli sporným estetickým pochybením, nýbrž běžným, obecně přijímaným řádem.

15

Dále navštěvuji ves Polště, kde je doma jen 125 zdejších. Nic moc jsem tu nenafotil, nový dům tu snad nestojí jediný. Tak mohu posloužit jen tímhle zrekonstruovaným statkem (16), palec mi sice nemíří tak úplně nahoru, ale někam k jedenáctce snad zasahuje.

Cestou na Políkno míjím přenádherný rybník Polom a cítím, že tady někde jsem už hodně blízko legendární České Kanadě (17). Naše země (i Země) je fakt (někdy) krásná!

17

Květena Jindřichohradecka

Políkno mě ale rychle probere. Vítá své návštěvníky hned dvěma autoopravnami (nebo autosalony ojeté krásy?). Líbí se vám? Zdejšímu zastupitelstvu i občanům zřejmě ano (18), (19)! A další úhledná zdejší zahrádka! (20). Byl bych ale nerad, kdybyste pro její krásu přehlédli tu okenní kompozici na rodinném domě. Raději rychle pryč...

Vjíždím do obce Buk (260 obyvatel), která je stejně jako Políkno a dvě další obce, kam dále mířím, součástí Jindřichova Hradce. Všímám si tu přízemního rodinného domku živé, avšak nepřemrštěné barevnosti se zimní zahradou (21). Docela zdařilá stavbička! Prahnu po něčem pěkném už skoro celý den a tenhle domek mi docela vychází vstříc.

A teď pozor: představuji vám zřejmě nejzdařilejší rodinný dům mé dnešní cesty. Stojí v obci Matná s pouhými 52 obyvateli a je zřejmě rovněž přestavbou původní chalupy z r. 1928, soudě podle ne zcela souměrné kompozice oken ve štítové stěně (22). Dvorní přístavek, jakási zimní zahrada, je plochostřechá a s hmotou hlavní stavby se bez potíží snáší. Také pultové vikýře se na takovouto střechu hodí rozhodně víc než vikýře s trojúhelníkovitými či obloukovými štítky. Jasná dnešní jednička, dům pomalu obcházím a těším se pohledy ze všech stran.

22

Následuje obec Děbolín, kde žije 230 duší. Nová výstavba je tu jako většina současných rodinných domů na české vesnici krajně fádní, nezajímavá a výtvarně odbytá, jako by touha po kráse k výbavě místních zrovna nepatřila. Zato se podívejte na tuto stodolu: to jsou jižní Čechy v plné své nádheře (23)!

Také mě tu zaujal statek z r. 1879, přestavěný na penzion, výtvarnou dílnu a keramický ateliér mladé výtvarnice Romany Hulíkové. Skvělé využití původní zemědělské usedlosti (24)!

24

Zbývá mi dnešní poslední položka, totiž Kardašova Řečice. Pamatujete na „epochální dílo“ Albína Bočka, gymnaziálního profesora v. v. (nezapomenutelný Ladislav Pešek) s názvem Květena Jindřichohradecka se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici? Ano, Adéla ještě nevečeřela. Když ale vidím ceduli Kardašova Řečice, myslím spíše na to, kdopak že to byl ten pan Kardaš? Ve skutečnosti jde o rybník Kardaš, z něhož vytéká potok Řečice a míří si to do Nežárky. Jsem trochu zklamán, pan Kardaš s paní Řečicí, to by bylo jiné kafe... Navíc jsem tu nenašel jediný pozoruhodnější dům, novou zástavbu tu pořád prezentují nejspíš výhradně domy, jejichž nectnosti jsme si už vyjmenovávali mnohokrát. Škoda (25), (26).

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.