Karlovarský kraj je pro mne takovým Plutem naší republiky, něco mezi planetou a planetkou, tedy mezi malým krajem a větším okresem. Co je malé, bývá hezké. V Karlových Varech jsem navíc vyrůstal v těch optimistických létech, kdy začínali Beatles, do vesmíru vylétli Gagarin a Těreškovová, v Závodě míru vyhrávali Jan Smolík, Klaus Ampler a Gajnan Sajdchudžin a do Prahy přijel Louis Armstrong. 

02Karlovy Vary dnes čítají necelých 50 tisíc obyvatel. Svou historii píší od roku 1350, kdy císař Karel IV. pobýval na nedalekém královském hradě Lokti a kteréhosi krásného dne zamířil na lov do míst podivného horkého pramene u řeky Teplé, dnešního Vřídla. Hned kázal tu založit lázně, původně zvané Horké lázně u Lokte (Warmbad bei Elbogen), které nadal v r. 1370 stejnými městskými právy jako nedaleký Loket.

Později se město začalo nazývat Karlovy Vary (Karlsbad). V jeho historii nezaznamenáváme žádnou bitvu, kromě dvou požárů a jednoho vyschnutí pramenů, způsobeného nešetrnou těžbou uhlí v Sokolovské pánvi (Důl Marie Majerová). Sem se zkrátka vždycky jezdilo za zdravím, za klidem a lázeňskými zážitky, ke kterým dlužno počítat také zdejší becherovku a lázeňské oplatky. 

Z významných rodáků musím jmenovat Ludwiga Löwi Mosera, legendárního skláře a výrobce broušeného křišťálu. Je úžasné, že jeho maminka se za svobodna jmenovala Becherová a skloryteckému řemeslu se vyučil u Andrease Mattoniho: Karlsbad v kostce! Bohužel mezi zdejší rodáky patří také knihkupec Karl Hermann Frank, SS-Obergruppenführer a po smrti Heydricha fakticky nejmocnější muž protektorátu, odsouzený k smrti provazem kromě jiného za vyhlazení Lidic. V posledních létech mám Vary zapsané v povědomí hlavně díky statečnému úsilí několika zdejších občanů vymýtit korupci z rozhodování v městských záležitostech. 

01

Vzhledem k vytrvalému dešti přijměte, prosím, několik záběrů spíše pro jejich atmosféru – Karlovy Vary jsou krásné i v dešti. Na ulicích je tu dost živo pořád, i mimo lázeňskou čtvrť. Záběr je z pěší ulice T. G. Masaryka (1). Před muzeem Jana Bechera v historické budově likérky se tyčí tento tradiční artefakt (2), škoda jen té ošklivé prkénkové podnože. Hotel Thermal (3) hostí pozoruhodnou výstavu čínské terakotové armády, obyčejně ho však známe jako hlavní základnu filmového festivalu. Leje jako z konve.

03

V Toužimi jsem marně toužil

Ráno cesta začala v městečku Toužim, kdysi také Theusing, asi 30 km od Karlových Varů. Dnes tu má domov asi 3 800 obyvatel. Následkem vysídlení německého obyvatelstva po válce prudce poklesl počet zde žijících, takže Toužim byla v létech 1949–1960 nejmenším okresním městem v republice. Zajímá mě, jaké pěkné rodinné domy si tu zdejší v posledních létech postavili, a dlužno říci, že jsem poněkud zklamán.

V proluce na hlavní příjezdové ulicí stojí dvě celkem všední ukázky pokleslého vilového stavitelství z let kolem přelomu století. Pěkně roztažené po způsobu kvočny na vejcích, s obalustrádovanou lodžií, nárožní apsidou a dalšími doklady projekční bezradnosti (4, 5).

05

V nové obytné čtvrti poblíž nákupního střediska Penny Market se rozložily obligatorní bungalovíky, oč architektonicky banálnější, o to barevnější. Velké přesahy střech, čím více, tím lépe, říkají si poněkud bezdůvodně zřejmě jejich budovatelé (6, 7). Tyto hříbečky pořád rostou a nějací Křemílci a Vochomůrkové v nich dělají čím dál kurióznější dírky pro okna (8).

08

Trochu k světu tu vypadají snad jen tyhle řadové domky s izolovanými garážemi (9), svou obyčejností mě v té záplavě kolem přitahují. Také jim by ovšem prospělo držet se trochu na uzdě s barevností fasády a použít ploché tašky bez historizujícího zvlnění.

09

Na zahradě jednoho řadového domku stojí pěkný domeček pro děti s legračním fialovým nátěrem, připomínajícím Skandinávii (10). Tady mi křiklavé barvy nevadí, neboť domek je evidentně myšlen trochu sebeironicky, trochu infantilně a trochu pohádkově. Za pár let, až princezna, co v něm nejspíš přes léto bydlí, dospěje, domek dostane nátěr třeba úplně jiný.

10

12První vesnicí za Toužimí jsou Kojšovice. Žije tu jen 62 usedlých, tak se asi nedá očekávat žádný výstavbový zázrak. Fotím tedy jen pěkně opravený statek i s vjezdovou bránou (11 - hlavní foto článku), vadí mi ale titěrné plastové příčky v oknech.

Před statkem stojí skupinka bříz, z nichž jedna se na počest čtenářů časopisu Můj dům oděla velmi svátečně a rafinovaně (12). Ze stejných důvodů jako předchozí „skandinávský“ domeček tuhle stromovou haute couture beru: holky se vyblbly a bříza zůstala celá!

Druhou část článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem