Karlovarský kraj je pro mne takovým Plutem naší republiky, něco mezi planetou a planetkou, tedy mezi malým krajem a větším okresem. Co je malé, bývá hezké. V Karlových Varech jsem navíc vyrůstal v těch optimistických létech, kdy začínali Beatles, do vesmíru vylétli Gagarin a Těreškovová, v Závodě míru vyhrávali Jan Smolík, Klaus Ampler a Gajnan Sajdchudžin a do Prahy přijel Louis Armstrong. (2. ČÁST)

První část článku najdete zde.

Ukryto v lesích

13Sjíždím do půvabného lesnatého údolí říčky Střely, která je tu ještě hodně mladá, spíše takový solidnější potok, a když z něho na levém břehu řeky znovu vystoupám, leží přede mnou Kozlov. Jmenovalo se to tady kdysi Koslau, bydlelo tu asi 400 duší, dnes je jich sotva 120.

Obci vévodí gotický kostel z poloviny 14. století s barokní věží z r. 1704. Má sice nové pěkné šindelové zastřešení, ale celkový stav je povážlivý (13). Čtu navíc, že jeho zařízení bylo kompletně rozkradeno, zmizel i oltářní obraz Ukřižování, připisovaný Petru Brandlovi. Kostel je nyní v majetku města Bochov, nezbývá než doufat, že se v jeho rozpočtu peníze na jeho opravu, dříve než kostel spadne, najdou.

Nedaleko něho fotografuji dva nové domy. První, dosud nedokončený (14), přes některé detaily snad dokáži akceptovat, jen by se měl na horizontu otočit o 90° a shlížet dolů, do vsi, svou okapovou stranou.

14

Druhý, také ještě bez kabátu a zábradlí, je ale bezradnou přehlídkou snad všech nectností, které si podobný způsob stavění, jakési unavené podnikatelské baroko, žádá (15).

15

16Obelisk na kopci před Bochovem připomíná památku padlých občanů (vesměs Němců) za I. světové války (16). Před nedávnem byl na náklad německé strany opraven, a tak tu v nové kráse svrchu obhlíží krajinu jako obžaloba války. Bochov (Buchau) je město s 2 000 obyvateli, od Karlových Varů vzdálené už jen asi 15 km, těším se tedy, že tady už by zušlechťující vliv padesátitisícového města mohl být na architektonické kvalitě rodinného stavění poznat. Zvláště když čtu, že původní město z 1. pol. 14. století, založené na těžbě cínu, se postupně propadlo do bezvýznamnosti, avšak status města mu byl v r. 2006 znovu navrácen, takže je dnes 483. českým městem co do lidnatosti.

Jenže jsem zklamán, nic hodného laskavého komentáře jsem ve městě neobjevil. Rudofialový bungalov s vykouslým nárožím a bílými plastovými okny připomíná nejspíš nějaký svatební dortík z veganské cukrárny, jak může jeho stavebník dnes a denně pohlížet na takovou barvu, nejsem schopen pochopit (17).

17

Štítová okenní kompozice druhého zástupce bochovské výstavby mě také hodně zaskočila (18). Kdybych se pana domácího zeptal, proč si nechal štít takhle poničit, zřejmě by odpověděl, že mu projektant řekl, že to jinak nejde. Vanitas vanitatum!

18

Stružná: osvěžení u pramene zdraví

Další obcí je Stružná, do r. 1949 zvaná Kysibl. Právě ona dala jméno obci Kyselka u Ohře, kde Heinrich Mattoni provozoval prameniště své legendární Kysibelky. Mám v paměti i onu neuvěřitelnou příhodu se šťastným koncem, kdy Mattoni na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 přemluvil majitele balonu, aby ho nazval z reklamních důvodů Kysibelka. Balon ve výšce 1 000 m ale praskl a několik výletníků včetně velitele npor. Vondrušky se zřítilo k zemi. Naštěstí se nikomu nic vážnějšího nestalo. Věru nezapomenutelná reklama pro Mattoniho!

Krásný, v 19. století pseudorenesančně přestavěný zámek se skvělým parkem je pýchou obce, přestože není veřejnosti přístupný (19).

19

Zato z rodinných domků v obci mne nezaujal jediný, snad tedy jen na ukázku ten relativně nejpodařenější z místní bungalovité čtvrti (20).

20

Liják chci přečkat v hotelu v Karlových Varech, moc se těším na horký grog. Přesto ještě zajíždím do 596. českého města s 373 usedlíky, do Andělské Hory. Skrz dešťovou clonu fotografuji nejprve tuto dřevostavbu se štíty jak z ruské byliny o statečném bohatýru Čurilovi Plenkoviči (21).

21

Pak tu objevuji celou novou výstavbovou zónu, kde několik domů vypadá velmi slušně. Stačím však vyfotografovat jediný, přestože je teprve odpoledne, rozhostí se náhle takřka tma. Přijmi, prosím, milý čtenáři, tuhle stavbu s omluvou za kvalitu fotografie (22). Čisté, minimalistické detaily domu, potlačená barevnost a hlavně celkově uměřená morfologie z něj dělají můj zatím největší dnešní zážitek.

22

Směrem do hor

Ráno prší o něco méně, a tak se vydávám na sever od Varů. Nechci se pustit příliš daleko do Krušných hor, protože doufám, že v bezprostředním okolí města snáze ulovím nějaký „koukatelný“ dům.

Poprvé zastavuji v obci Mezirolí. To, co tu na okraji stojí, vypovídá o značných prostředcích, které stavebníci museli investovat. Velké vily se spoustou vikýřů, tmavou krytinou a historizujícími detaily na mě ale působí krajně nepříjemně až zpupně. Myslím, že inspirační zdroje je nutné hledat v jedné zemi na východě, pyšnící se svými Petrodvorci, Zimním palácem a nepřekonatelným prezidentem (23, 24, 25).

25

Naproti stojí naopak domořadí, tvořené spíše originálními českými bungalovy. U jednoho z nich jsem nakoukl za plot (26): nikdy jsem (zatím) neseděl ve vězení, ale takhle nějak si představuji vězeňský dvůr. Přitažlivý jako nádvoří na jatkách.

26

Dole v obci spatřuji přece jen několik zdařilejších domků, vilka s nízkou stanovou střechou si fotografii určitě zaslouží (27).

27

Dojíždím ještě do Nové Role, města s 4 100 obyvateli, známého těžbou kaolinu a jednou z největších porcelánek ve střední Evropě, která vyrábí slavný domácí stolní a hotelový porcelán zn. Thun. Leje mnohem víc než včera. Fotografuji tedy ještě tento příjemný dům s mohutnou pobytovou terasou v patře (28 - hlavní foto článku), který pokládám za nejlepší, co mi Karlovarsko postavilo před objektiv.

Na další výlet zase někam jinam, na jiné hezké české chaloupky, se s vámi těší Ing. arch. Jan Rampich.

Text a foto: Jan Rampich