Cestou do Klatov jednoho ošklivého zimního dne, kdy se mlha nerozplynula ani po jedenácté hodině, jsem složil báseň: Klatovy se ježí / značným množstvím věží. / Člověk zrovna žasne / jak jsou všechny krásné. A opravdu, těch věží, propichujících nízkou oblohu, se nad horizontem města zdvíhá hodně. (ČÁST 1.)

01Slavná Černá věž vedle radnice, Bílá věž při kostele Narození Panny Marie, hned dvě věže jezuitského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce, také kostel sv. Vavřince má dvě věže, hradební bašty a vížky, věž Okrouhlice, sanktusník kaple Panny Marie Klatovské, věže na nárožích měšťanských domů, je toho dost. Klatovy v historii rozhodně a jasně dávaly najevo úsilí o vertikální rozměr své existence. A přitom své jméno město odvozuje od něčeho banálního a doslova vrostlého do země, od klátů, což je staročeský název pro pařezy. Svádí mě to tedy napsat, že Klatovy jsou vlastně Pařezovem, kterým protéká Drnový potok. Navštivte však toto město a hned, stejně jako já, uvidíte, jaká pitomost by to byla.

Klatovy (něm. Klattau, lat. Glattovia) jsou krásné město s asi 23 000 obyvatel, které vás ohromí. Panoráma s Černou věží a jezuitským kostelem nezapomenete (1). Na náměstí (přestože město kompletně v r. 1689 zásluhou Francouzů vyhořelo, takže vzaly za své všechny pozdně gotické a renesanční domy) najdete i několik historických skvostů; pozoruhodná je barokní lékárna U Bílého jednorožce, která fungovala od r. 1776 do r. 1966 s původním mobiliářem (dnes je tu muzeum lékárnictví) (2).

02

V Klatovech, nejprve na jezuitské koleji, od r. 1812 pak na zdejším gymnáziu, se vzdělávalo velké množství významných osobností naší vědy i kultury, např. J. Dobrovský, V. M. Kramerius, F. Křižík, K. Klosterman či J. Vrchlický. Studoval tady i architekt Josef Hlávka, jeden z nejbohatších lidí a největší mecenáš v našich dějinách. Nebýt jej, byl by Antonín Dvořák zůstal v Americe, místo Karlova mostu by nejspíš z Vltavy trčelo pár pilířů jak v Avignonu a na horním konci Václaváku by žádná socha nestála. 

Spousta českých měst v posledních letech cítí potřebu uctít památku svých židovských spoluobčanů, kteří zrůdným způsobem zahynuli za 2. světové války. Velmi působivý památník jako připomínku těchto zmařených životů si pořídily i Klatovy, jeho autorem je sochař Václav Fiala (3).

Horažďovice nepřekvapily

Než jsem se dostal do Klatov, začal jsem ráno svou misi v městečku Horažďovice. To se tady na Otavě asi 30 km od své okresní metropole rozložilo už snad v 10. století, údajně založeno knězem Gorazdem, žákem a následovníkem sv. Metoděje. Jeho existence je spjata s župním hradem Prácheň (mimochodem – z tohoto kopce pochází jeden z kamenů v základech Národního divadla) a poprvé se připomíná k r. 1251. V současné době jsou Horažďovice (po Sušici) třetím největším městem okresu Klatovy a žije tu asi 5 400 obyvatel.

Přijíždím od nádraží, projížděje místní částí Horažďovice – Předměstí. Horažďovičtí formani v polovině 19. stol. zablokovali výstavbu železnice, která by procházela městem, takže se nádraží na trati Plzeň – České Budějovice realizovalo v polích asi 2,5 km od města. Kolem nádraží pak postupně vznikla vilková čtvrť, která lemuje silnici, spojující město s nádražím.

Občas se tu sice objeví nějaký nový dům, ale než město sroste se svým nádražím, uplyne asi Otavou ještě mnoho Atlantických oceánů vody. Objevil jsem tu dva „žluťáky“ (4, 5). Výhrady? Jako obyčejně: první dům představuje jakousi unavenou a odvozenou podobu toho, co zbylo z pyšného podnikatelského baroku (kolikrát asi na té střešní terase někdo seděl?), druhý dům (v pochmurném dni jeho žluť září jak maják na Faru) je jednodušší a kultivovanější, leč ani on nepředstavuje nic zvlášť následováníhodného. Zelený „pišišvor“ u vrat i jeho kapr se usmívají, mně však koutky úst spíš padají dolů.

V nové vilové čtvrti u Šumavské ul. (která nevede na Šumavu, jak by člověk předpokládal, nýbrž do Brd) nalézám většinou domy dosti velké, avšak z valné části projekčně amatérské, bez architektonických a estetických ambicí (6, 7). Je to škoda, ušetřilo se za architekta a teď tu tyto nemastné neslané domy chatrných kvalit jen podtrhují pošmournost dne. Malý test: 1) stavebníci těchto domů je chtěli (a) – nechtěli (b) mít krásné; 2) stavebníci těchto domů věděli (a) – nevěděli (b), že je to práce pro architekta. V obou případech je správná odpověď (b). Bohužel.

Pak tu ale objevuji přece jen výrazně optimističtější dům (8, hlavní foto článku), důkaz, že okenní kompozice ve štítě nemusí být souměrná, musí však být promyšlená a komponovaná s výtvarnickými zřeteli. Dům si vystačí s jedinou fasádní barvou, nikde žádné šambrány, pultové vikýře přiměřených rozměrů nad francouzskými okny na okapové straně, hladká skládaná krytina. Potěšil jsem se.

Nedaleko fotografuji ještě tuto řadovou zástavbu (9), až na ty rustikální betonové tvárnice oplocení (hladké by tu byly jistě vhodnější) ji přijímám. Nu vida, snad to v Horažďovicích nebude tak zlé.

09

Jenže žádný další kvalitnější rodinný dům už jsem nenašel. S městem se loučím dvěma exempláři (10, 11), dobře dokumentujícími snahu po líbivosti čtvrté cenové skupiny. Jasně, polygonální apsida ve štítě, nesoucí pobytově málo žádoucí balkon před ložnicemi, obloučky, okna, dělená těmi příšernými příčkami. Aby to nebylo moc moderní, protože co je moderní, nemůže přece být dost důstojné... ach, Bože.

Venkov miluje bizarní kontrasty 

Mířím na Klatovy a hned za cedulí Zavlekov na mě mává tento azurový klon poslední horažďovické vily (12). A pak že to není nakažlivé! Je! Neznám nic virulentnějšího než právě podnikatelské baroko. Na vsi to ovšem představuje problém ještě o stupínek vážnější.

Zoufám si ale i o kus dál, z kopce dolů tu shlíží nezvládnutý alpský penzion (13).

Další zastávkou je obec Kocourov, tu se smiřuji nakonec s jedinou fotografií domu v půdorysném tvaru písmene L (14). Přestože ani takovýto dům není pro vesnici ideální, v kontextu s tím, co jsem právě viděl v Zavlekově, tleskám. Dům je nízký, dobře usazený do terénu a jeho okolí je věnována pečlivá pozornost, takže i teď v zimním čase je zahrada zajímavá a půvabná.

14

Mochtín je velká vesnice už na dohled od Klatov. Žije tu více než tisíc obyvatel a obec, připomínaná poprvé v závěru 14. století, má zajímavou historii. V r. 1804 zde byla založena továrna na cikorku, kávovinovou náhražku, vyráběnou z kořene čekanky. Až do r. 1892, kdy byla výroba přemístěna do Klatov, se zde vyráběly nejrůznější druhy kávy, také např. mandlová, fíková apod. F. J. Rubešovi, českému prozaikovi a humoristovi, zdejší káva chutnala natolik, že zplodil epigram, v podstatě reklamní slogan: „Nač nám třeba Orientu, celé Arábie, vždyť my máme Mochtín, vivat česká cikorie!“

Cikorka tu už nevoní, ale voní tu novotou několik rodinných domů. Zůstanu stát před oranžovou vilkou, která se zřejmě rozhodla na své uliční fasádě inscenovat opravdu velké představení: kus římsy tu, a tam zas vertikální okno s obloučkem, dávajícím tušit, že se snad za ním nachází domácí kaple. Jinde taškami krytá podlomenice, sahající do poloviny štítu s excentrickým oknem nad vstupním portikem (15).

Nedaleko zahlédnu něco šedavého, co mne přitáhne. Když však zjistím, že tahle stavba sestává ze dvou pultových střech nestejné výšky a je „vyzdobena“ fasádními ploškami, rudými jak Stalinova krev (16), nemoha navíc déle vzdorovat náhle rozvášněnému psisku za plotem povážlivě chatrným, dům už raději déle nezkoumám a dekuji se. Ještě mne čekají další vesničky na Klatovsku...

Pokračování článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.

logo MessengerPoslat Messengerem