Kutná Hora byla už v r. 1995 zapsána v seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO, a tak cestou přemýšlím o tom, že město, kde působily architektonické hvězdy jako P. Parléř, M. Rejsek, B. Ried, K. I. Dienzenhofer, F. M. Kaňka či J. B. Santini-Aichl, snad napořád vyzařuje nějakou „vůni“ dobrého stavitelství i do svého okolí, zvláště toho bezprostředního. Stavět tady jako by duchovně zavazovalo, bylo obligem, povinností i odpovědností větší než v krajinách kolem měst divočejších, zanedbanějších a bezvýznamnějších. (ČÁST 1.)

Město bylo založeno v blízkosti cisterciáckého kláštera v Sedlci, který je dnes jeho součástí. Podle legendy zdejší mnich Antoň při práci na klášterní vinici usnul, a zatímco pochrupoval, vyrostly mu u hlavy tři stříbrné pruty. To se samozřejmě rozkřiklo a město se stalo cílovou štací obrovského množství všemožných podnikavců a kovkopů; ve štýrských letopisech čteme, že jich bylo celých sto tisíc, což ovšem dnešní historikové pokládají za počet silně přemrštěný a připouštějí nanejvýš pětinu tohoto odhadu. I tak ovšem – kolem r. 1300 to tady musel být pěkný Bábel!

1.

Město bylo založené horníky bez plánu a většího rozmyslu, a i když se později stalo městem královským, stopy chaosu čteme v jeho půdorysné stopě dodnes. Chtělo by se mi vyprávět jeho historii od Přemysla Otakara II. přes události za Lucemburků po nešťastný Dekret kutnohorský s katastrofálními důsledky pro pražskou univerzitu. Nebo o volbě dvou českých králů ve zdejším Vlašském dvoře, totiž Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Jagellonského. O pobití dvou tisícovek husitů, které Kutnohorští naházeli do starých šachet a zasypali hlušinou. O hradu Sión a osudu tamního pána, zemského škůdce Jana Roháče z Dubé. O stavbě kostelů sv. Jakuba (1) či sv. Barbory (2), o habsburském baroku, vepsaném do zdí jezuitské koleje (3), o tom, jak se z cisterciáckého kláštera stala továrna na cigarety, která se později zase z kláštera odstěhovala. O gurmánských vzpomínkách na místní malínský křen legendární kvality, o němž se ke svému zděšení dozvídám, že jeho pěstování tady v současnosti skomírá a potřeba křenu je kryta dovozem palic bez chuti i zápachu ze spřátelené lidové Číny.

2.

Neodpustím si alespoň stručný výčet zdejších významnějších rodáků, který je na město o po staletí poměrně stabilním počtu obyvatel něco přes 20 000 prostě neuvěřitelný.

Začněme třeba Mikulášem Dačickým z Heslova (1555–1626), spisovatelem známé rodinné kroniky. Pojmenovali po něm zdejší pivo, což je docela trefné, avšak to pivo už se nevyrábí tady, nýbrž ve Velkém Březně u Ústí n. L. Několik významných rodáků dala Kutná Hora světu i v 19. století: zakladatele moderní české archeologie Jana Erazima Vocela, miláčka národa Josefa Kajetána Tyla.

Gabriela Preisová byla českou dramatičkou a spisovatelkou, jejíž Gazdinu robu zhudebnil J. B. Foerster a Její pastorkyňu L. Janáček. Mým oblíbencem je básník Jiří Orten. Bylo mu 22 let, když ho srazila a zabila německá sanitka.

Herci Ota a Zdeněk Ornestovi byli jeho bratři, skvělá Ester Janečková z Pošty pro tebe je jeho neteří. Prameny neuvádějí, v kterém roce se v Kutné Hoře narodil její rodák nejslavnější – totiž koudelníkův syn. A vydejme se na cestu.

Žádné vybočení z průměru 

První očko, které ráno navlékám na pletací drát své dnešní mise, se jmenuje poněkud jazykolomně Zbizuby. Vesnice o 450 duších se mi zdá poměrně dost velká, abych tu mohl narazit na významnější novou rodinnou zástavbu. Bungalov s černou valbovou střechou tu však na kraji obce představuje jen obyčejný plytký český sen o rodinném venkovském a současně i trochu městsky vilovém bydlení (4) bez estetické ambice, vedle stojící srub (5) jako by symbolizoval tutéž tužbu našich slovenských podtatranských bratří. Není věru třeba se v obci příliš zdržovat, na nic zajímavého jsem tu nenarazil.

Uhlířské Janovice jsou město na sever od Zbizub, za svůj domov je pokládá více než 3 000 lidí. Rozhlížím se a hledám věru usilovně, přesto si však nejprve všimnu dvou domů (6, 7), které jsou zralé pro zásah municipální správy, deratizační služby a spalovny odpadů. Život v sousedství podobných „sběratelů“ musí být utrpením.

Až nad chodník se tu rozlezl jiný důkaz nevytříbeného ducha (8), dům, jehož formu nutno odvozovat z přespřílišného pracovního tempa: jeho stavitel zřejmě nepostřehl v tom fofru, kdy je třeba přestat a dál nestavět. Dům má svůj původ snad ještě před sametovou revolucí a svou ohyzdnou rozpláclostí a nedokončeností tu tak atakuje ulici už hezkých pár let.

Nikdo nebyl doma, a tak jsem vám, milí čtenáři, musel vyfotografovat krásnou vilku (9 - hlavní foto článku) dost komplikovaně skrz plot. Snad vás, stejně jako mě, potěší natolik, že mi odpustíte nedokonalost snímku.

O kus dál se zasměji „sousoší“ dvou koz u plotu (10). Rozhodně příjemnější a výtvarnicky originálnější než obligátní trpaslík či vodník z vietnamské tržnice. Mou duši milovníka koz tohle překvapení vysloveně potěšilo...

10.

Druhou část článku najdete v této rubrice příští týden.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Pelhřimovsku, část 1. 

Jak se staví na Benešovsku, část 1.

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.


logo MessengerPoslat Messengerem