Pelhřimov je město plné nečekaných překvapení a recese, kam se podíváš. Náčelník zdejších hasičů i pan starosta Leopold Bambula se už nemohli koukat na ty armády zklamaných turistů, kteří si sem podle návodu z filmu Vesničko má středisková přijížděli prohlédnout krematorium, jež tehdy město žádné nemělo. A tak si v roce 2010 konečně i Pelhřimov krematorium postavil. Bohužel hned při prvním pohřbu žehem přes čacký zásah místních hasičů kompletně lehlo popelem. A pelhřimovští nebožtíci pořád putují za těmito službami do Jihlavy. (ČÁST 1).

Toto město rekordů a kuriozit dnes obývá asi 16 tisíc usedlých. Druhým pelhřimovským překvapením je fakt, že mají k dispozici celých 95 km2, tzn. že patří mezi nejrozsáhlejší města v České republice. To ale pořád nic není proti stavu v roce 1980, kdy zde žilo 17 833 obyvatel na 202 km2. Jihočeská krajská metropole České Budějovice, pod kterou Pelhřimov tehdy spadal, má výměru 56 km2, a Jihlava, která mu vládne nyní, 79 km2. Pelhřimov tak býval srovnatelný spíše s Brnem, druhým největším městem v ČR (230 km2). Rekordy a kuriozity, zdá se, tu jsou opravdu doma.

Třetí překvapení: to město vypadá prostě nádherně. Možná je to i tím, že v roce 1766 kompletně vyhořelo a získalo pak přestavbou jednotný barokní ráz. V době mé návštěvy na hlavním Masarykově náměstí probíhal nějaký taneční festival školní mládeže, slunce svítilo a město se skvělo v opravdu podmanivé kráse (1). Fakt jsem si to užil. Jen málokde najdete zámek prakticky hned na náměstí, tak jako zde.

02.

Zámek Pánů z Říčan má zajímavou historii. Poté, co jej Říčanští v polovině 16. století generálně přestavěli, se pelhřimovští měšťané vykoupili z poddanství, z města se stalo město královské a ze zámku radnice. Posléze se tady usídlil i okresní soud a dnes je tu Muzeum Vysočiny. A přímo k hlavnímu průčelí budovy ve směru do náměstí tvrdě přiléhá dostavba historické šatlavy, citlivá k původnímu průčelí zámku jak Marfuša k potřebám nevlastní sestry Nastěnky (2).

Jako každé pořádné město má Pelhřimov zachovány městské brány. Nejvíce mne okouzlila Dolní (Jihlavská) brána s pěti podlažími, vysoká 36 m, tedy více než desetipodlažní panelák. Sídlí v ní zdejší legendární Muzeum rekordů a kuriozit (3).

03.

A ještě pár zdejších rodáků, než se pustíme na cestu za rodinnými domy Pelhřimovska. Vedle oblíbeného herce Lubomíra Lipského a jeho bratra režiséra Oldřicha Lipského se tu narodil také skvělý Jiří Lír, jejich vrstevník a přítel. Mám rád sochaře Emanuela Kodeta, jeho monumentální plastika Žižky u Sudoměře mě občas provázívá ve snech. Narodily se tu také dva významné rozhlasové hlasy: Olga Valeská, komentátorka Svobodné Evropy, a Jan Šmíd, zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii.

Západní předvoj zklamal

Do Pelhřimova se dostávám od západu, první zastávka patří obci Čížkov. Velmi se těším, ale záhy jsem zklamán: nic nového, tím méně pěkného, tu nenalézám. Nakonec se spokojuji jen se snímkem této historické chalupy, před nedávnem poněkud nedbale opravené. Zaujala mě ta čtyři vročení ve štítě, doprovázená tajemnými písmeny Z, R, K a Ú (4). Možná to znamená Znavená Ruka – Kámen Úrazu? Nebo že by Zoufalé Retro – Krása Úžasná? Zaniká Rozum – Kvalita Úpí? Nebo...

V domě ani noha, nebylo se koho zeptat, a tak raději hned poháním svého motorového oře dál, do Nové Cerekve. Bydlí tu necelých jedenáct stovek usedlých, kteří si na úřadech vymohli, že v roce 2006 jim byl vrácen statut městyse. Také tady, přestože tu prohlídce věnuji opravdu hodně času, kromě pozoruhodné synagogy a kostela sv. Tomáše Becketa nespatřuji nic potěšitelného. K čemu a proč si stavitel tohoto domu udělal osm nepříjemných schodů před vstupem, dokonce bez zábradlí s pořádným madlem (5), čím byl puzen stavitel jiného domu v sousedství k této okenní kompozici ve štítové stěně svého domu (6)? Kdo to ví, odpoví...

Na obzoru Moraveč. Půvabná vesnička v tzv. České Sibiři, krajině otevřené severním a západním větrům. Její východní vedutě vévodí areál výrobny laminátových dílů, ty nepodařené tu evidentně sypou pěkně „za chalupu do kopřiv“. Nic moc (7). Dost možná odsud pochází i materiál na tento obskurní plot (8), který objevuji nedaleko.

Na kopci tu poutá pozornost deformovaný kuliferda s polovalbovou střechou o nevelkém sklonu, který mě už zdálky přitahuje svou vyvedenou okenní kompozicí (9). Jsem malej, ale nešikovnej, vyvolává ve mně parafrázi výroku pitvořivého čertíka z Troškovy pohádky.

Najednou zahlédnu mezi střechami jednoduchý dům klasické venkovské formy, líbí se mi, a tak mimoděk přidávám do kroku. Vnímám jakousi předsazenou balkonovou konstrukci, střechu téměř bez přesahů... Jenže pak náhle zjišťuji, že to nejsou balkony, nýbrž voliéry, neboť nejde o dům lidský, nýbrž holubí (10). Zase nic!

České maličkosti 

Krasíkovice (115 obyvatel) jsou samostatnou obcí, jejíž katastr je zcela obklopen Pelhřimovem, kromě cca deset metrů dlouhé hranice s Červenou Řečicí. Z hlavní silnice na Humpolec vnímám tu na kopci poměrně živou novou výstavbu a těším se, že bezprostřední blízkost okresního města tu bude mít na současné stavění snad znatelný kultivační vliv. Bohužel však, ani odsud nemohu, pokud jde o výstavbu rodinných domů za poslední čtvrtstoletí, přinést nic povzbudivého.

Vjezdu do vsi vévodí dosud nedokončená srostlice dvou hmot, „ozdobená“ trojúhelníkovými vikýři s polovalbou (11). Dům se nemůže jaksi rozhodnout, kde má předek a kde zadek, zdali hot anebo čehý. Projíždím vesnicí a v jejím středu objevuji slušný přízemní dům s pěkně upravenou zahrádkou (12); prosím laskavého čtenáře, aby ho ze zatímního nedostatku něčeho lepšího přijal s vlídností. Já vím, já vím...

Když čtu na ceduli název následující vesničky, připadá mi jak pokyn pro synovce: Pobistrýce (24 usedlých). Trochu se divím, ale hned u silnice tu stojí velmi zdařilá rekonstrukce chalupy (13). Fotím ji ze všech stran, tak se také potěš, milý čtenáři, a pokračuji do Svépravic.

13.

Obhlížím obec, kde žije asi 115 duší, až tu v druhém plánu, na zahradě většího domu, objevím tuto stavbičku (14). Mám k ní naprosto stejný komentář jako k druhému domu z Krasíkovic. V Popelištné fotografuji zdařilou rekonstrukci výstavní chalupy (15 - hlavní foto článku), jen ty vikýře měly být menší a také jejich ukončení pultovou střechou by jim slušelo jistě lépe.

Druhou část článku najdete v této rubrice za týden.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Benešovsku, část 1.

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.

logo MessengerPoslat Messengerem