Když jsem v dětství poprvé slyšel slovo Prachatice, napadlo mě, že by se mohlo jednat o zazobanou dámu, takovou, o které Kecal zpívá „... znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty, a chalupu a chalupu dostane od táty“. Vzpomínám na to v autě cestou do Prachatic a s úsměvem si říkám, že je to docela pěkný oslí můstek: jedu se teď na ty chalupy podívat. Venku je irkutská zima, inverze hnusná jak haše ve školní jídelně, teploměr ukazuje –18 °C a já si moc přeji, aby mě alespoň pár pěkných domků zahřálo u srdce. (ČÁST 1.)

Prachatice, rozložené v kotlině Živného potoka mezi Libínskou hornatinou a Žernovickou vrchovinou, dnes čítají necelých 12 tisíc obyvatel. Jejich jméno je poprvé uvedeno už v r. 1088 ve sporné listině prvního českého krále Vratislava II. Ve 14. století město žilo z mýta z tzv. Zlaté stezky, která tudy procházela, hlavně z obchodu se solí. Soumarské karavany putovaly z Pasova do Prachatic a místo mýtných bran Kapsch je inkasoval probošt vyšehradské kapituly, které město patřilo.

Z Prachatic pocházel Husův souputník, magistr univerzity, hvězdář a lékař Křišťan z Prachatic, který se dokonce s mistrem Janem setkal i v kostnickém vězení. Podle tradice navštěvoval Jan Hus zdejší prachatickou školu v poslední čtvrtině 14. stol. 12. listopadu 1420 ji pak „navštívili“ husité a při té příležitosti zavraždili a v sakristii kostela upálili většinu obyvatel města; zbylí se napříště pochopitelně s radostí stali věrnými kališníky.

3

Největší slávy a rozmachu dosáhlo město za Viléma z Rožmberka v 16. století. Renesance tu dodnes historickému centru města propůjčuje typický rožmberský půvab a magickou krásu, kterou známe např. i z Českého Krumlova.

Procházím půvabnou a tajemnou Píseckou bránou, maje pocit, že tu za každým rohem potkám Petra Voka, a kolem kostela sv. Jakuba Většího (1) se dostávám na náměstí, plné měšťanských sgrafitových domů a honosné radniční budovy (2), (3), nádhera, nádhera. Bohužel však inverze nepolevuje, a tak vám raději tuhle krásu zprostředkovávám pomocí starších fotografií z mého archivu – tehdy bylo město zalité sluncem jaksepatří.

2

Vlachovo Březí s příjemnou pointou

Odjíždím do městečka Vlachovo Březí, doufaje, že opustím-li kotlinu města, budou podmínky pro fotografování utěšenější. Vlachovo Březí (Wällisch Birken) leží asi 9 km od Prachatic a bydlí tu 1699 občanů. V r. 1868, kdy je císař František Josef I. povýšil na město, tu žilo o bezmála tisíc lidí více. Historické jádro městečka je městskou památkovou zónou, náměstí vévodí obdivuhodný raně barokní kostel Zvěstování Panny Marie z doby těsně po polovině 17. stol. (4). Já ale mířím z centra do okrajových čtvrtí, abych se přesvědčil, jaké rodinné domy si tu místní v létech po sametovém převratu postavili.

Na bělavém domku se sedlovou střechou shledávám v tomto pošmourném dopoledni jisté půvaby, žádnou větší kompoziční chybu mu vytknout neumím (5). Sněhulák na jednom ze sloupků oplocení dává trochu zapomenout na „olámané“ betonové bloky, ze kterých je plot vystavěn. Škoda, kdyby stavebník použil hladké tvárnice, mohly si s relativně exaktní a čistou fasádou domku notovat výrazně lépe.

5

Další zdejší dům má polosuterénní garáž, takže domů se musí po schodech zasypaných sněhem (6). Zrovna teď by se mi na nich (bez zábradlí!) příliš skotačit nechtělo. Spojení obytného podlaží se zahradou tu supluje balkon ve štítě, nevím, nevím, jestli na něm v létě někdo sedává... Další dům má kompozici oken s plastovými příčkami i celkovou proporci štítu o dost zdobnější a nešťastnější (7). Šambrány v oranžovém provedení na svítivě žlutém podkladě, které ve štítě tak tak že nenarážejí do přesahu střechy, představují problém jak barevnou kombinací, tak celkovým rozvržením plochy štítu.

O kus dál, na samém okraji zástavby, mne náhle pozdraví dům výrazně povedenější (8 - hlavní foto článku). Znám ho z fotografií, před časem mi ho ukazoval strakonický architekt Zbyněk Skala. Stavba v cihelném obezdění přátelského barevného tónu vrcholí valbovou střechou se střední osvětlovací lucernou. Všímám si odstupňovaných horizontálních linií (kamenná zeď, pás keřů, teď pocukrovaných sněhem, pás cihelné zdi s pravidelně rozmístěnými okny, snížený pás okrové fasády patra, střecha a plechem opatřená lucerna) a vybaví se mi excelentní střešovická vila architekta Bruno Paula z konce 20. let. Gratuluji! Rukopis architekta tu čtu i na provedení plotové zdi, které se blíží dokonalosti. Nebývá snadné přesvědčit stavební dělníky, že je způsob vyzdění velmi důležitý, zásadní pro to, jak bude hotové dílo vypadat (9).

Co by dnes řekl mistr Jan?

Další mou dnešní zastávkou je Husinec. U Husů evidentně nikdo není doma, stopy k vratům rodného stavení (snad? prý? možná?), jak hlásá tahle důstojná cedulka (10) na domku, jsou zaváty (11). Mám Husa rád, byl normální v nenormálních poměrech, a přesto neskutečně statečný. Chvíli tu stojím a přemýšlím o tom.

Nové rodinné domky nacházím v obytné čtvrti na západním okraji městečka (1295 obyvatel, status města byl obci vrácen v r. 2007, takže je dnes 545. městem v republice). Nelze si tu nevšimnout domu s roztaženou polovalbou a poněkud kuriózní půlmetrovou stříškou nad vstupem do částečně suterénních prostor, dokonce s výkladcem (12). Sošnému psisku na zídce u domu nestojím ani za zaštěkání, je v téhle sibérii asi také trochu zamrzlý.

Metamorfovaný „šumperák“ v sousední ulici, postavený evidentně v neblahých časech socialismu, nová doba alespoň ze všech sil vylepšuje, však si všimněte těch „šik“ vchodových dveří nebo umně vyřezaných šprušlí balkonového zábradlí (13). Původní modernistický šumperák pod těmito zásahy kvílí jak Viktorka u splavu.

Řadové domky o kus dál (14) také ukazují, jak často zcela mimoběžně se postupem času vyvíjejí choutky a přání obyvatel původně stejných domů. Musím ale říci, že toto mi dnes vadí daleko méně než kdysi. Vím, že zabránit se tomu nejspíš nedá, jen by „individualizace“ jednotlivých domků měla probíhat s důrazem na kvalitu, s vědomím závazku k sousedům. Novější řadové domky, traktované vloženými garážemi, dosud podobnými úpravami neprošly. Nemají velkou architektonickou kvalitu, avšak nejsou ani příliš pokažené, ovšem až na ta zašpičatělá okna v trojúhelníkovitých vikýřích (15). Časem vrostly do svého prostředí, obklopily se zelení a dnes nejspíš představují relativně kvalitní bydlení.

15

V podobném líbivém stylu à la domeček pro panenky je vyveden i zelenavý bungalov s podivnou „barokní“ branou (16). Poslední foto v městečku věnuji zvláštní, docela zajímavé gabionové zdi (17), i když mé srdce obvykle podobné dekorativní hry odmítá...

Pokračování článku pro vás připravujeme na příští úterý.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.