Když jsem v dětství poprvé slyšel slovo Prachatice, napadlo mě, že by se mohlo jednat o zazobanou dámu, takovou, o které Kecal zpívá „... znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty, a chalupu a chalupu dostane od táty“. Vzpomínám na to v autě cestou do Prachatic a s úsměvem si říkám, že je to docela pěkný oslí můstek: jedu se teď na ty chalupy podívat. Venku je irkutská zima, inverze hnusná jak haše ve školní jídelně, teploměr ukazuje –18 °C a já si moc přeji, aby mě alespoň pár pěkných domků zahřálo u srdce. (ČÁST 2.)

První část článku najdete zde.

Kde méně by bylo více

Opouštím Husinec a vydávám se západním směrem. Hned v první obci, v Pěčnově, vidím na louce poměrně rozsáhlou novou výstavbu. Odbočuji sem, dychtiv nějakého pěkného „úlovku“. Vítá mě tu ale mohutný chasník barvy nezdravé pleti, s širokými štíty do dvou stran, zakončenými polovalbami, jako by se dům nemohl rozhodnout, kterým směrem se vlastně vydat (18). Princip dominance u téhle kompozice dvou hmot není nijak vyjádřen, dům připomíná nešťastná siamská dvojčata, srostlá v bocích do pravého úhlu.

Trochu osiřele působí o kus dál dřevostavba, schovaná pod potrhanou krycí difuzní (?) fólií (19). Myslím, že tady blower door test neprůvzdušnosti domku asi příliš nevyjde.

Vesnice Žárovná mne zaujala rekonstruovanou chalupou (20) s výměnkem, opravy jsou prováděny s potřebným citem i vkusem. Škoda jen toho sousedství poměrně rušné silnice na Vimperk.

Nemohu tomu uvěřit: další víska se jmenuje stejně jako můj oblíbený televizní seriál, totiž Kosmo. Čtyřicet zdejších obyvatel (a pak že posledním Čechem v kosmu byl Remek!) administrativně náleží k sousedním Šumavským Hošticím. Našel jsem tu pozoruhodné selské stavení s pavlačí, které jeho majitelé udržují velmi pečlivě (21 - hlavní foto článku). Pěkné, až na ta zpropadená plastová okna s nakašírovanými dělicími příčkami, jako by tu Kosmo trochu pošetile zatoužilo být kosmopolitní...

Šumavské Hoštice. Ne, tady Zdeněk Troška nenatočil své vulgární a tolik oblíbené komedie, to bylo jinde, v obyčejných Hošticích. Tady potkávám hojně zastoupený leitmotiv zdejších novostaveb rodinných vil, totiž široký štít do ulice, zakončený polovalbou (22). Jejich stavebníci se zřejmě domnívali, že tohle uspořádání jejich domů nějak evokuje původní venkovskou zástavbu, jenže tehdy se stavěly domy tak o tři či čtyři metry užší a výrazně protáhlejší. Tyto domky připomínají spíše dobře naobědvaného samce rypouše sloního na antarktickém pobřeží než českou venkovskou chalupu.

U podobného typu s nezbytným rizalitem ve štítě (23) mne zarážejí i okna se čtvrtobloukem v podkroví a kamenné zaklenutí vstupního závětří.

Zbývá ještě navštívit Lažiště. V obci s 340 usedlými najdeme několik půvabných hrázděných domů (24), většinou v dobrém stavu.

24

O poznání méně venkovsky působí nová zástavba, například tento dvojdomek (25)...

v levé části chtěl majitel svoji polovinu historizovat namalovanými okenními šambránami, vzhledem k bílým plastovým oknům bez dělicích příček to ale tak úplně nevyšlo; pravou část chtěl mít majitel moderní, proto ji obložil horizontálními plastovými lamelami, v oknech z plastu, který imituje dřevo (nebo to je dřevo opravdové?), však zůstaly dělicí příčky.

Být na Prachaticku a neukázat žádný dům mého oblíbeného Jakuba Bursy? To by, jistě uznáte, nebylo ono. Znám překrásný selskobarokní statek ve vesnici Dvory, čerstvě opravený. Rozjel jsem se tam pro něj (26), (27).

26

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.