Seriál architekta Jana Rampicha na téma současné stavění v krajích českých, moravských a slezských pokračuje. Tentokrát lovil více i méně podařená díla na Příbramsku. V první části se podíváme do města Příbrami, Milína, Konětop a Lešetic.

V autě jsem cestou do Příbrami přemýšlel, co o tomto třiatřicetitisícovém městě vlastně vím. První mě napadlo dolování, nejprve stříbra a olova, později uranu. Jméno Příbram je osobním jménem středověkého zakladatele osady.

Němci pak městu říkali mnohem méně hezky znějícím Freiberg in Böhmen. Na sklonku 18. století byla Příbram nejvýnosnějším místem těžby stříbra v celé monarchii, dokonce se tu jako první na světě v r. 1875 prokutali do hloubky 1 000 m! Miluji buditelského ducha 19. století, a tak rád uvádím, že se prý městu kdysi říkalo Podbrdské Atény. Vedle Kroměříže – Hanáckých Atén, tak u nás máme další polibek helénské Attiky, kdo by to byl řekl?

1.Pavoukovitě protažené uličky hornických domků, kterými se tehdy město rozlézalo do kraje, bez ladu a skladu ústící na náměstí, ale rozhodně příliš estetických orgasmů nevyvolávaly. Snad lichotivé přízvisko spíše způsobil kulturní ruch ve městě, který prý býval na vysoké úrovni. Narodila se tu řada významných představitelů české kultury, např. fotograf František Drtikol, animátorka Hermína Týrlová, spisovatelé Jan Drda a Irena Dousková a punkrocková skupina E!E.

Procházím městem, začínám na pěkně upraveném náměstí, kde se tyčí gotický kostel sv. Jakuba Většího z první poloviny 13. století. Slunce na chvíli prokouklo zlověstné mraky, je -4 °C a kostel se tu skví v plné a zářivé kráse (1). Vynechávám obligatorní Svatou Horu a jdu si prohlédnout něco pro Příbram typičtějšího, totiž zdejší hornické muzeum (2) v Ševčínském dole, zvaném dříve také Důl Františka Josefa neboli Francšachta v městské části Březové Hory. Rozhodně velmi zajímavá zastávka.

2.

Všehochuť v Milíně

Rodinné stavění začínám zkoumat nejprve jihozápadně od Příbrami, v obci Milín (2 100 obyvatel). Na kraji si prohlížím jednoduché a pregnantní řadové domky (3), snad postavené ještě v éře komunistické čtyřicetiletky a nedávno vyfešákované novou fasádou. Trochu mi to i díky vysázeným lesním stromům v sousedství připomíná legendární finskou Tapiolu a zašlé časy šedesátých let, kdy slovo pokrok ještě nebylo provázeno tolika úsměšky jako dnes.

3.

Na svahu na jihovýchodním okraji městečka narážím na novou výstavbu rodinných domků. Je odtud půvabný výhled na město, bohužel ale severním směrem a s touto architektonicky svízelnou situací se domy vyrovnávají většinou dosti rozpačitě. Najdou se tu jako všude jinde přízemní domky do tvaru L (4), z nichž valbová střecha s hluboce reliéfní krytinou dělá jakýsi hybrid mezi loveckou chatou kanadského trappera a vilou českého továrníčka v Jevanech.

Druhým všeobecně oblíbeným typem je tu pak obtěžkaná patrová vila s polovalbovou střechou, roztaženou matronovitě do široka, s nárožní šestibokou apsidou a okny, dělenými zlatou mřížkou (5).

5.

Některé domy se tu se svahem (a nejen s ním) perou opravdu „na život a na smrt“ (6), jiné poutají pozornost svou kompozicí okenních otvorů (7). Tenhle bílý štít září do veliké dálky a nabízí ukázku, jakou paseku může způsobit i jen jedno docela nevelké špatně umístěné okénko na jinak docela všedním domku.

Hlavní ulice v Milíně nese název 11. května. Je to podle data posledního bojového střetu II. světové války v Evropě, který se odehrál tři dny po jejím konci tady mezi Milínem a blízkou obcí Slivice. Esesáci tudy prchali do americké náruče, jenže ti je korektně odmítli, ať se vzdají Rusům, kterým podle demarkační čáry připadli. Tak došlo k bitvě za účasti Němců, Rusů, Američanů a ruských i českých partyzánů, ba i partyzánů „za pět minut dvanáct“. Padlo tu 60 Rusů a asi 1 000 Němců. Zrůdnost války připomíná památník této bitvy na malém kopečku u Slivice (8). Pokračuji dál na severozápad.

Konětopy a Lešetice

Vjíždím do malé vesnice Konětopy s pouhými 137 obyvateli, která bezprostředně navazuje na výstavbu v sousední větší obci Lešetice (148 obyvatel). Nalézám zde poměrně dost nových rodinných domků, které svými barvami nebojácně rozhánějí chmury zimního dne, v krajině je věru nepřehlédnete. Bohužel také ony nesou známky onoho nepoučeného usilování o nóbl vilu, které se nepovedlo.

Dům s valbou nad garáží a polovalbou nad obytnou částí (9) vykazuje takové defekty v řešení štítového průčelí, že vyvolává jedinou otázku: Proč, proboha?! Záměrnou a předem promyšlenou kompozici vylučuji, musí tedy jít o něco, co projektant zdůvodnil stavebníkovi slovy, že „to jinak nejde“. Co byste takovému člověku odpověděli vy?

9.

Nedaleko se za ohyzdným betonovým plotem skrývá přece jen učesanější kolega, ale podobně toporný a neelegantní, který zvolil pro svoji vezdejší existenci kabát stejné barvy jako legendární Werichův Čochtan (10). Ulice ale graduje barvou ještě bizarnější, však se podívejte (11). Zvláštní pozornost tu zaslouží zajisté i řešení okének ve vikýři.

Nechci ti, milý čtenáři, a ostatně ani sobě přivodit depresi, proto připojuji i dva slušné domy. První z nich snad rozehrává svou hmotu až poněkud nadbytečně, excentrické střechy různých velikostí i výšek jsou možná trochu příliš svévolné, ale dům drží pohromadě a jeho detail je proti domům v sousedství výrazně kultivovanější (12).

12.

Na druhé straně Lešetic si všímám zatím nejlepšího domku této cesty (13, hlavní fotografie článku). Jednoduchá čitelná hmota, na střeše hladké eternitové šablony (a ne zvlněné tašky, Romano, Etrusco a Antico či jak se tyto imitace v nejrůznějších katalozích nazývají). V okapové straně jeden velký otvor francouzských dveří, ve štítové straně dobře vybalancovaná kompozice oken, ne rigidně souměrná, avšak vyvážená. Světle šedá fasáda, tmavošedé okenní rámy, žádná imitace dřeva. Kultivované a pěkné.

Než se s obcí rozloučím, vydám se ještě na kopec nad ní, také tam zdálky vidím nějakou novou výstavbu. Skupině mizerných a přezdobených domků tu vévodí bavorský „pašák“ s umně vyřezávaným zábradlím, obloučkovými okny i vraty do garáže a samozřejmě s nezbytnými meziskelnými příčkami v oknech (14). Překonávám chuť zajít dovnitř a objednat si bílou klobásu s brambory, zelím a tuplákem. Takovýto dům na české vesnici v kraji navíc středočeském nemohu nazvat jinak než hříchem či architektonickým nonsensem.

Druhou část článku si můžete přečíst zde.

Text a foto: Jan Rampich

Fotografujte, komentujte a posílejte ...a vyhrajte, co si přejete! :-)     Fotografujte, komentujte a posílejte...

      ...A VYHRAJTECO SI PŘEJETE! :-)



logo MessengerPoslat Messengerem