S architektem Janem Rampichem se tentokrát rozhlédneme po českém venkově a budeme se ptát: Jste pořád takové hezké, vy naše chaloupky české?

Schválně to zkuste: zavřete oči a potichu, procítěně zazpívejte naši hymnu. Až budete u slov „... země česká, domov mů–ůj“, stopněte to. Co vidíte v téhle efemérní chvilce svým vnitřním zrakem? Dolní oblast Vítkovic? Václavák? Zelňák? Sídliště Lochotín? Vsadím se, že ne. Daleko spíše výhled do líbezného kraje s vesnicí v popředí, takovou, jaké jsme uvykli vídat na obrázcích Josefa Lady.

Ptal jsem se na to už pěkné řádky lidí a odpověď je takřka vždy stejná. Česká vesnice ovlivňuje naši představu vlasti a vnímání takových pojmů jako domov, bezpečí, klid či pohoda více, než bychom snad čekali. Proto jsem se rozhodl v seriálu článků pro letošní rok trochu se po venkově rozjet a porozhlédnout. Jak se mění po sametové revoluci obraz tohoto sídla?

Už déle než dvacet let zkoumá časopis Můj dům vývoj rodinného bydlení v České republice. Dlužno ovšem říci, že většina nových realizací pochází z měst, z jejich okrajových částí, satelitů, kde se nově realizovaných domů přirozeně vyskytuje nejvíc. Tady, v těchto často krajně neinspirativních lokalitách, existuje právo na tvarový experiment, na hledání nových forem, dokonce se to od výstavby ve městě jaksi čeká. V naší zemi nalezneme asi 600 měst, z toho hodných toho jména tak asi 150–200.

Najít údaj o počtu vesnic je těžší: samota, osada, vesnice, městys či malé město s několika stovkami obyvatel – rozhodně jich bude dohromady mnohonásobně více než měst velkých. 77 okresů po cca 75 obcích je 5 775 obcí, k tomu nějaké ty osady a samoty, myslím, že bychom nebyli daleko od 10 tisíc. Své toulky po našich vesnicích jsem si tak vymezil spíše charakterem sídla než jeho statusem, vždyť největší vesnice u nás obnáší více než 6 250 duší (Jesenice u Prahy) a v nejmenším městě Přebuzi u Sokolova jich žije jen 74. Pro začátek jsem se vypravil na Rakovnicko.

Benešovy Kožlany

01V Rakovníku bydlí asi 16,5 tisíc lidí. Poprvé se připomíná v r. 1252 a jeho městská práva podepřel nejvíce už Jan Lucemburský. Brána zv. Vysoká (1), která je pro mne symbolem města, byla vystavěna na konci středověku v r. 1471, kdy umírá poslední král domácí provenience, Jiří z Poděbrad. Dostávám se sem z jihu, od Plzně, a tak je pro mne těžké se nezastavit v Kožlanech, kde se, jak každý ví, narodil náš druhý prezident Edvard Beneš. Prohlížím jeho rodný dům i školu, kterou jako malé Benešátko (tak mu říkal Masaryk, sám bych si to nedovolil) navštěvoval (2). Na jeho poválečnou snahu po etnickém vyčištění naší vlasti si vzpomenu v obci Žďár, kdysi Schaar.

Šestadevadesát zdejších obyvatel dosud nedokázalo zaretušovat sudetoněmecký obraz sídla, spočívající v jakési divné řídkosti zástavby, velkolepé pusté návsi s ošuntělým kostelíkem a vile z předválečných časů (3), jíž se v časech socialistické výstavby snažily přiblížit dvojdomky (4), dnes v bolestně skličujícím stavu. Na návsi marně hledám nějakou současnější výstavbu; opravuje se tu sice docela půvabná chalupa, ale plastová okna se zlatými příčkami a nepochopitelné osekání oken v podkroví neslibují žádný pěkný výsledek této renovační akce (5). Škoda.

05

Slibná Drahouš

Vesnička s mnohoslibným názvem Drahouš, německy Drahuschen, mívala před válkou 240 usedlých, dnes tu žije asi 90 obyvatel.

Na svažité návsi to tady vypadá dosti úpravně, zelené plochy posekány a vzrostlé stromy poskytují útěšný stín (6), snad jen otevřené dveře do „vybydlené“ kaple smutně vypovídají o prioritách místních.

07

Na dolní straně návsi zpozorním, neboť tu stojí dům, jehož podoba je překvapivou srostlicí snad všeho, co bylo po ruce: vikýř vrůstá do rizalitu, rohové okno ve štítu prozrazuje ambice na vsi nevídané a současně se pere s okoseným oknem v podkroví, lodžii zdobí talíř satelitu a seřízlou markýzu nad vstupem doplňuje plátěná kolegyně hned vedle (7). Je toho všeho trochu moc, maně se mi vybaví způsob, jakým pejsek s kočičkou vařili dort.

08

Dole pod vsí stojí první nový dům, který jsem tu objevil (8). Je sympatický svou jednoduchostí, avšak jeho otvory, okna i dveře, jsou komponovány bez ambice po klidné uměřenosti a výtvarné čistotě. Tohle mě jako architekta hodně bolí: mnohem lepší výsledek by tu totiž nevyžadoval žádné náklady navíc, jen trochu pečlivosti a rozvahy.

Druhou část článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich