Nad obzor rokycanského centra čnějí dvě nejvyšší věže – věž kostela Panny Marie Sněžné a Staré radnice. To asi příliš nepřekvapí, tak to má v českých maloměstech být. (ČÁST 1.)

O děkanském kostele i o Rokycanech se v Kosmově kronice dočítáme už k roku 1110, tzn. k době panování Vladislava I., kdy byl a přemyslovská moc fatálně ohrožena. Tehdy vtrhl do Čech německý král Jindřich V., aby tady, v biskupské vsi Rokycany, nemilosrdně zjednal pořádek mezi Otou, Vladislavem I. a Bořivojem II., rozhádanými uchazeči o pražský knížecí trůn. (Němci si s námi za vlády Přemyslovců zkrátka dělali starosti skoro v jednom kuse...).

Ještě drsnější události byl kostel svědkem r. 1421, kdy byl do města vpuštěn Jan Žižka a jeho vojsko zpustošilo klášter a upálilo jeho probošta. V Rokycanech se narodil představitel protestantského hnutí mistr Jan z Rokycan. Třetí neblahou událostí byl pak požár města z r. 1784, po něm tu zůstalo stát pouhých osm domů.

Poničený kostel pak opravil a zbarokizoval známý architekt Ignác Alois Jan Nepomuk Palliardi, na věž už ale nezbylo. Tu dostavěli teprve v r. 1823 v empírovém slohu podle plánů architekta Františka Hegera a dokonce ji zvýšili o celé podlaží (1). Věž je dnes tedy v jistém smyslu zvláštní: započata odspodu goticky prošla barokní přestavbou a vrcholí nahoře empírovou špicí.

Stará radnice, sídlo municipální správy pro necelých 15 tisíc zdejších občanů, vévodí náměstí a je slohově jednotnější (2). Má za sebou také mnoho přestaveb a několikrát vyhořela, nejvíce jí asi ublížila návštěva Švédů v r. 1639. Její dnešní klasicistní podoba pochází z let 1803–1808 a je také dílem Ignáce Aloise Jana Nepomuka Palliardiho (který ve své tvorbě začínal jako architekt pozdně barokní a skončil jako architekt raně klasicistní). Na náměstí si dále všímám tzv. Dumetovského domu, který jako jeden z mála v Rokycanech nikdy nevyhořel a poničily ho až novodobé reklamní cedule (3).

Rokycany mám spojené s romskou komunitou (ačkoli jsem tu při své návštěvě ani jednoho Roma nepotkal). Nejsou tu – oproti jiným městům – žádné vyloučené lokality, jak se teď eufemisticky říká ghettům. Vím, že tu někde na ubytovně žije famózní zpěvačka Věra Bílá, která vše, co měla, naházela do automatů. A také vím, že se tu narodil excelentní muzikant, zpěvák a skladatel Desiderius Dužda, životní partner Idy Kelarové. V hlavě mi znějí jeho nádherné písně, jejich Čhavorenge či rodinná formace Jazz famelija...

Všehochuť v Poříčí

Zakusovat se do Rokycanska a jeho nových rodinných domů začínám v městečku Spálené Poříčí, vzdáleném asi 18 km od Rokycan jižním směrem. V r. 2016 městečko oslavilo 777 let od první písemné zmínky a žije v něm a okolních připojených obcích bezmála 2 700 obyvatel. Chloubou Spáleného Poříčí je zdejší renesanční zámek (4) a také titul Historické město ČR, které město obdrželo už v r. 2003.

04

Že by mne však nadchla zdejší produkce rodinného bydlení, to se říci nedá. Na severním svahu nad městem vyrostla trochu ucelenější lokalita nové výstavby, prolínající se se zástavbou ze 70. a 80. let: převýšené opusy, kompozičně bezmyšlenkovité (5) a ovšem – zářivé (většinou) bungalovy (6).

Ostře rudý hrdina (7) tu připomíná nejspíš brdské středisko meziplanetárních letů z televizního seriálu Kosmo. Nahoře na kopci potkávám kolonii jakýchsi dvoj(?)domků (8), některé z nich jsou učebnicovou ukázkou toho, co dokáže mizerné provedení zateplovacího pláště. Všechny detaily domu jsou však stejně odfláknuté, však se podívejte např. na tu stříšku nad stříškou nad vstupem. Projektovat a stavět něco podobného pro mne hraničí s trestným činem. Dělnická kolonie, provozovaná velmi ošklivým a bezohledným kapitalistou před polovinou 19. století, to je první dojem. Chybí jen přístavba kurníku (šopy).

08

V městečku nalézám ale i poklady rázu takřka tyrolského (9), (10). Roztažená nevzhledná průčelí však prozrazují inspiraci alpským prostředím jen velmi letmou a krutě povrchní.

Z města vyjíždím na severovýchod a záhy už stoupám do vesničky Těnovice, která je se svými 107 obyvateli správní součástí Spáleného Poříčí. Věž zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie na mne mává už zdálky, brzo jí však začne konkurovat věž jiná (11). Na chalupohradu nepopsatelné morfologie tu sebevědomě ční nárožní kulatý rizalit z pěnosilikátových tvárnic s jediným cudným okénkem v patře. Stojím tu drahnou chvíli ve snaze nějak tu věc pochopit, vystopo-vat ten autorský duševní pochod, ale marně.

Víte, kolik je u nás Záluží ? Celkem jsem jich napočetl hned čtrnáct. Tohle Záluží je také součástí Spáleného Poříčí a žije tu 15 obyvatel. Tady věru není na místě předpokládat nějakou výraznější novou výstavbu. Slušně upravená chalupa při vjezdu do obce mne potěšila (12).

Na návsi však už z dob komunistické čtyřicetiletky stojí tihle dva rozvraceči toho, co je možné pokládat za vesnické prostředí a utěšený obraz českého venkova (13), (14). Přesto se přiznávám, že tohle „lidové umění, pokladnice národa“, tahle snaha přiblížit se městskému standardu, je mi venkoncem příjemnější než stejně hloupé podnikatelské baroko z časů spíše ještě současných než minulých.

13

Cesta vede dál do obce se sympatickým názvem Lučiště, pořád ještě administrativně náležející ke Spálenému Poříčí. Také tady nejsou žádné nové rodinné domky, ke snímku mě tu ponoukla jenom tahle zahradní chatka s jednotným designem holubníku a nebojácným odstínem krycí lazury (15).

Pokračování najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví na..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.