„Běží Žižka k Táboru!“ znělo krajem na jaře památného roku 1420, kdy tento úžasný válečník spěchal z Plzně na Tábor. U Sudoměře jeho čtyři sta pěšáků a devět jízdních porazilo na hlavu asi dvě tisícovky strakonických johanitů. Za pár dní už bratr Žižka seděl v bezpečí v právě vznikajícím Hradišti hory Tábor. 

Hradiště ale nezaložili tak úplně husité, už mezi léty 1270–1272 tu zamýšlel Přemysl Otakar II. zbudovat nové královské město, leč stačil postavit pouze hrad a celý obvod budoucího sídliště obehnat hradbami – a už spěchal na Moravské pole... O 150 let později jej husité nazvali Tábor podle biblické hory Tabor u Nazaretu v Galileji v dnešním Izraeli. Původně se Táborem nazývalo vojenské ležení, později i všechny možné tábory, jak je známe dnes – od skautských po koncentrační. (Později k Táboru už neběžel Žižka, nýbrž liška. My všichni dobří Čechové přece víme, že liška ryšavá byla nadávka pro říšského císaře, zlořečeného Zikmunda. Naštěstí toto město nikdy nevyplenil.)

01

Dnes má Tábor 35 tisíc obyvatel a je druhým největším městem jižních Čech. Zástavba Tábora, Sezimova Ústí a Plané n. Lužnicí tvoří prakticky jeden urbanistický celek a v této aglomeraci je doma už bezmála 50 000 obyvatel. Alespoň nějaký čas tu byli doma i zdejší slavní rodáci, např. Oskar Nedbal, Jiří Traxler, Jiří Hrzán nebo Jan Schmid, zakladatel Ypsilonky, politik Petr Zenkl, místopředseda vlády za národní socialisty, či Miroslav Kalousek, kterého netřeba představovat. Velmi si vážím generála Hugo Vojty, prvního zemského velitele Obrany národa, popraveného v r. 1941.

02

03Ze své pozorovatelny na zahrádce místní restaurace vidím původně gotickou radnici, s jejíž stavbou se započalo už v r. 1440, později byla zbarokizována a v 19. stol. jí architekt Josef Niklas vrátil její původní gotický ráz (1).

Nepřehlédnutelný je i pozdně gotický děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, odkazující k další, tentokrát novozákonní biblické události, spojované s horou Tabor (2). Příjemnou procházkou dojdu na hrad (3), bohužel, tady toho z původní čtyřvěžové stavby moc nezůstalo. Věž zbyla jediná, nese jméno Kotnov (3).

Vstříc západnímu větru

Ráno jsem začal svoji průzkumnou cestu za rodinnými domy Táborska od západu, po stejné cestě jako sudoměřští vítězové (tehdy to ovšem silnice I. třídy č. 29 a 19 zajisté nebyla). Poprvé zastavuji v obci Drhovice, přilákal mě krásně opravený jihočeský statek (4), pár chvil se z něho těším. Hospodářské stavení v uliční frontě, bez oken – a může to přesto vypadat takhle dobře.

04

To tenhle nebojsa opodál (5) se bez oken neobešel, ve štítě si rozhodil hned tři. Proč jsou ta okna tak bojácně malá? Proč jsou k dovršení zlého obtažena šambránami? A kdo způsobil tuto invalidní kompozici? Opravdu sklesle musím uznat, že jsou otázky, na které nenajdete odpověď ani na Google...

05

06Další vesničkou je Padařov. Žil tu pozoruhodný statkář, koumák, lokální i celostátní politik, potížista, ateista a lidový filosof Alfons Šťastný (1831–1913). Patriarcha českého agrarismu, kterého Masaryk označil za představitele svobodomyslnosti. Když jsem nedávno četl Baarova Jana Cimburu, měl jsem Šťastného pořád před očima. V Padařově mu postavili památník (6), kde stojí napsáno: „Suchopár jsi kypřil a změnil v půdu úrodnou, první sémě (asi tři nečitelná slova) zvlnili se jako moře milióny klasy.“

Na konci vesničky stojí pěkná dřevostavba z hranolů (7). Zatímco srub z kulatiny bych pro jeho nepatřičnost ve vsi neakceptoval, tahle roubenka i její kontext působí mile.

07

Vjíždím do Hůrky, nevelké vesničky, administrativně připojené k městečku Jistebnice. Na kopci Smrčí (644 m n. m.) vidím už zdálky nějakou novější výstavbu, s nadějí sem tedy zamířím. Stojí tu vedle sebe dva domy. První má mohutnou terénní úpravu kolem, která na svahu dosti prudkém tak tak zvládá mnohametrové převýšení (8). Všechny ty vysazené konifery a navezené balvany bílého vápence, osázené levandulí, a antické vázy na obrubě terasy mají domu dodat zřejmě mediteránní esprit. Jenže to jde ztuha: dům, ostře vyrýsovaný na pozadí svěžího lesa, je zkrátka příliš těžkopádný, slohově nejednotný, tuzemsky neelegantní. Funkcionalistické zábradlí s vodorovnými prvky rámuje střešní terasu před vikýřem, obloženým kamenem: těžší nonsens si lze představit jen stěží. Valbová střecha a okna dvou barev, některá s umělohmotnou dělicí příčkou, jiná bez. Ach jo.

08

Vedle stojí zatím v nedokončeném stavu, ježe se lešenářskými trubkami jak ježek, přízemní plochostřechý dům (9). Snad bych měl mít sympatii k tomuto způsobu stavění, jenže tady ji v sobě hledám jen velmi obtížně. Proč má dům tak velkou dimenzi ve směru po svahu? Také tady bylo při jeho zakládání třeba svah bolestně znásilnit. V dálkových pohledech se navíc ocitá v kontextu s historickou zástavbou vesnice a působí trochu jako rozcuchaný Elon Musk v JZD Hoštice.

09

Jistebnice oplývá českým půvabem

Jistebnice je půvabné městečko s asi 2 000 obyvateli, z nichž polovina žije v připojených vesničkách kolem, tedy věru žádná velká metropole, lidí tu navíc soustavně ubývá. Sedmnáctiletý Leopold Katz tady v r. 1872 nalezl na půdě fary zpěvník, který proslul jako Jistebnický kancionál s prvním záznamem husitského chorálu Kdož sú boží bojovníci.

Jak se staví v Jistebnici? Projíždím městečko a usilovně pátrám... Na břehu rybníka Chadimáku stojí řada novějších domů, hledám něco zajímavého, ale tady dosud vládne jen zdobivost, kompoziční odbytost a obvyklá bezradnost většiny českých realizací (10).

10

Náhle ale zpozorním: na konci řady stojí příjemný dům s kultivovaným detailem. Od pána, který nedaleko seká trávu, se dozvídám, že jde o přestavbu, kterou si pro sebe vyprojektovala Ing. arch. Bohumila Mrzenová. Jsem dokonce po chvíli vpuštěn do atria (11). Tady mě zaujme vegetační střecha na dvorní přístavbě domu, na kterou je vidět z podkrovní ložnice oknem v pultovém vikýři. Inu, architektova práce se dá poznat na první pohled. Jsem rád, že můžu sem tam také něco pochválit...

11

V Třešňové ulici zpozorním opět: otevřená vrata mě takřka vtahují dovnitř, na dvůr stavení programově vesnického, se střechou do stran symetricky protaženou a kryjící jak vstupní partie domu, tak i pobytovou terasu (12 - hlavní foto článku). Veselé muškáty v oknech správných proporcí, plaňkový plot jedna radost, červená střecha, mahagonový odstín dřevěných prvků. Dům, ze kterého je mi dobře. Mám štěstí: právě přichází jeho majitel a já se dozvídám, že mu dům projektoval soused, architekt (jen mě mrzí, že jsem si jeho jméno nezapsal).

Samozřejmě mi po těchto slovech pohled hned zalétne i k domu sousednímu (13), který stojí v hloubi parcely jako přístavba původní stodoly: nádhera. Nádhera!

13

Druhou část najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich