Myslím, že bych se mohl živit jako obchodník s deštěm. Nepršelo u vás už dlouho? Zavolejte, přijedu a bude poprchávat, pršet a lít. Zatím se mi to při mapování (a fotografování) současné venkovské výstavby u nás podařilo skoro vždy. Den před mou tachovskou misí hlásila Taťána Míková desetiprocentní pravděpodobnost deště. A vida! V Tachově pršelo, jako kdyby si Bůh z předpovědi ČHMÚ vůbec nic nedělal. (ČÁST 1.)

Mokrý Tachov je ponuřejší než Tachov suchý. Ulicí, která se jmenuje Krvavá (sic!, prorvali se tudy husité pobořenými hradbami do města), přicházím ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie (1), síla kamenné gotiky na pozadí temného nebe je dechberoucí. Pevná stavba, která přežila husity i Švédy a na kterou, jak hlásá rozpačitý památníček před kostelem, spadly při bombardování v zimě 1945 hned dvě bomby. Ani jedna však nevybuchla, a tak je chrám dosud hlavním městským architektonickým motivem. Zaslouženě.

1.Další, co vás v Tachově ohromí, jsou městské hradby, na tuzemské poměry jedny z nejzachovalejších (2: hlavní fotografie článku). Připomínají dramatickou historii města, o němž je ve falzu kladrubského kláštera první zmínka už k roku 1115 a které Přemysl Otakar II. v 70. letech 13. stol. povýšil na město královské.

Dnes má Tachov necelých 13 000 obyvatel, což je nejvíce v jeho historii. Spolu s připojenými obcemi se rozkládá na 41 km2. Znamená to, že jeden občan Tachova žije na území 3 154 m2.

Pro zajímavost: V Praze žije asi 1,3 mil. obyvatel na 496 km2, na jednoho Pražana připadá „pouhých“ 381 m2, tedy 8,27krát méně. Na náměstí Republiky v Praze je 13 restaurací, na náměstí Republiky v Tachově je čínský bufet, gyros a countrygrill, který má však pět dnů v týdnu zavřeno.

Multikulturní Tisová

Zaplašuji chuť na rajskou s plněnými paprikami a vyrážím do první vesnice, asi 5 km na jihovýchod od města. Jmenuje se Tisová, německy Tissa.

Naraziv na pamětní desku s mnoha výlučně německými jmény a nápisem Unserer Gefallenen Helden ale přemýšlím, jak bylo 20. století absurdní: tohle byli přece „naši“, rakouští Němci. Bojovali za Rakousko a nakonec se ti, kteří tu řež přežili, ocitli ve státě, založeném z jejich pohledu vlastizrádci, tedy Čechy. Češi na oplátku pokládali za vlastizrádce je, když se později „přitulili“ k Říši. Jenže tu jistý šílený amatérský malíř zavedl do hrozné války, po které už nestačili dalším svým padlým hrdinům postavit pomník vůbec žádný. A dnes se tu starají o jejich pamětní desku Češi. V obci jich žije asi 470.

4.

Nových domů jsem tu příliš neviděl. Na kraji obce, tam kde začínají dlouhé louky, spásané koňmi i kravami, vyrůstá dům, který laskavému čtenáři představuji hned na dvou fotografiích (3, 4). Ano, opravdu má čtyři roztažené štíty, jeden horší než druhý. Krásný rovný a velký pozemek na kraji vsi prosil o řešení mnohem pokornější, venkovštější a útulnější. Je mi líto, že projektant tenhle hlas oslyšel. 

Otáčím se ještě a fotím žánrový snímek vesnice s pasoucími se koňmi (5). Vzpomenu si, že český básník Ondřej Fibich pasoucí se koně nazval v jedné své básni „krátkozrakými čtenáři krajiny“. Opravdu tak vypadají. Nádhera.

5.

Staré Sedliště: Kam se ztratil smysl pro krásu?

Hned u vjezdu do vsi vnímám zářivě modrý dům. Bohužel seznávám, že jde opět o nepochopitelně excentricky rozcapený štít s obloukovitým vchodem, obloženým ve stylu barokních grott (umělých parkových jeskyní) čímsi, co snad původně byl kámen z nedalekého břidlicového lomu, pak se však obyvatelům znelíbil a byl tedy za trest přetřen černým asfaltovým nátěrem (6). Jak dobře bylo těm kamenům v lomu! Měly tam zůstat a „nechodit s pány na led“...

6.

Obyvatel má obec Staré Sedliště (s připojenými obcemi) přes 1 300, za chvíli projíždím celou novou vilovou ulicí. Vítá mě tu žlutavý, upravený sice, avšak architektonicky bezradný a převýšený dům, jehož terasa směrem do ulice připomíná svými oblouky arkády renesančního zámku. Ornamentálně vyřezané zábradlí, vikýře obložené dřevěnými palubkami a bílá umělohmotná kazetová garážová vrata dávají tušit, že stavebníci usilovali o jakýsi historizující styl, ale nevyjasnili si dvě základní věci – jaký historizující styl a hlavně proč historizující styl (7).

7.

Přesto dům vykazuje alespoň jistou projekční pečlivost, což se o rozestavěných stavbách v jeho sousedství říci opravdu nedá (8, 9). Estetickou úrovní okenní kompozice oba představují takřka zločin proti lidskosti.

9.

Závěrečná poznámka pro obyvatele Starého Sedliště: člověku, který měl stát (a evidentně nestál) u zrodu vašich domů, se říká architekt. Udělal by vám za třicet nebo čtyřicet tisíc studii, která by váš dům přivedla do výrazně lepší společnosti. Lépe by se vám v něm bydlelo. Vyhnuli byste se spoustě provozních průšvihů. Byl by levnější. A nemuseli byste se za něj ani v budoucnosti stydět. Slepé střevo vám také v nejhorším ušmikne řezník z jatek a zašije manželka. Ale operace od doktora (pozor – s výjimkou Dr. Voštěpa!) bývá o dost jistější.

Vím, že architekt je dosud na našich vesnicích jednou z nejproskribovanějších profesí. Ale přesto vás, čtenáře, prosím: až budete stavět dům, začněte s architektem. Naše země si zaslouží věru hezčí a pečlivější domy. 

10.

Nedaleko od návsi stojí další „hrdina“ stavění bez architekta (10). Možná si řeknete: „No ano, ale co když takový člověk nemá ani těch pár tisíc, aby architekta zaplatil?“ Snad to nebude znít příliš nabubřele, ale musím odpovědět: takový člověk má přece několik milionů, aby si postavil dům. A náklady na architekta se ostatně většinou rovnají nákladům na několikaletý provoz satelitu, který tyhle domy zdobívá takřka pravidelně.

11.

Jsem pořád ještě ve Starém Sedlišti. Srovnávám si někdejší (11) kompozici hospodářských přístavků s tou dnešní (12). Co se to stalo s naším smyslem pro krásu?

Druhou část článku najdete zde.

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem