V roce 1989 nezačalo české a slovenské občanstvo kvasit až událostmi na Národní třídě v Praze 17. listopadu. Kdepak. Pozdvižení začalo už o týden dříve, 10. 11. 1989 v Teplicích na ekologické demonstraci. Postupně se přidávali studenti, herci, teplická Filharmonie a základní heslo, které všichni provolávali pod okny vyděšených tajemníků, znělo: „Chceme vzduch.“ Vždyť bylo na čase: nedalo se tu dýchat. Země tady umírala a lidé s ní. Až jednou přišla opravdu těžká inverze a zdejší poloudušení lidé se odhodlali k odvážnému výbuchu občanské vzpoury. Od té doby mám Teplice moc rád. (ČÁST 1.)

První zprávy o městě mezi Krušnými horami a Českým středohořím čteme k roku 762, bohužel ale jen v nevěrohodné Hájkově kronice. Pasáček vepřů Kolostůj prý objevil lázně, když jeho oblíbený vepř zapadl do bahna s termální vodou. Podle archeologů si tu ale od bolestí kloubů v termálních pramenech ulevovali už Keltové v 1. stol. př. n. l. Historici ale pokládají za první ověřené datum až rok 1057.

Krásná královna Judita tu pak roku 1160 založila klášter benediktinek, který zanikl díky husitskému přičinění brzy po r. 1426. Po třicetileté válce se Teplice rychle měnily na Teplitz, neboť zdejší, v důsledku válečných událostí prořídlé české obyvatelstvo bylo doplňováno kolonisty z druhé strany Krušných hor. Před 2. světovou válkou se museli odtud pakovat Češi a Židé, v r. 1945 se karty obrátily a Teplice s okolím byly ochuzeny o 40 tisíc říšských Němců.

Ve městě bylo najednou hodně volného místa, které zaplnili nejen čeští navrátilci, ale i Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Poláci, Maďaři a Romové. Jen Židů se vrátilo málo: z původních předválečných šesti tisíc drtivá většina nepřežila holocaust. Kolorit města dnes doplňují lázeňští hosté, líbí se tu zvláště arabským návštěvníkům.

01

Teplice dnes čítají asi 50 tisíc obyvatel, tedy skoro navlas stejně jako před 100 léty. Jsou městem statutárním, což znamená, že nemají obyčejnou radnici jako jinde, nýbrž magistrát. Nechal jsem si na Teplice čas a prochodil je křížem krážem. Město je to opravdu krásné a má i svůj lázeňský „šmrnc“. Na Zámeckém náměstí (momentálně rozkopaném) stojí hned dva kostely (1).

První, děkanský, je zasvěcený sv. Janu Křiteli (jeho hlavu na míse mají Teplice ve svém znaku), druhý je romanticky zgotizovaný kostel Povýšení sv. Kříže, od r. 1950 pravoslavný. Obrovské Krušnohorské divadlo (2) postavila v časech první republiky drážďanská architektonická škola ve stylu individualistické moderny. Mimo Prahu u nás nikde větší divadlo nenajdete, až jsem si tu tak trochu připadal jako před Ceaușescovým Palácem lidu v Bukurešti.

Lázeňský komplex Beethoven (3), nazvaný po jednom z teplických pacientů, má komorní atmosféru, zato v pěší Krupské ulici je poměrně živo (4), i když teploměr za mé návštěvy v poledne ukazoval 33,5 °C.

03

U Duchcova se snoubí duch Sudet a dědictví baroka 

Ale vydejme se konečně za cílem dnešní mise. První zastávkou jsou Hostomice (1 230 usedlých), městys vzdálený od Teplic asi 6 km. Už z velké dálky každého přitáhne temně rudý dům, jakási čítanka všech podnikatelskobarokních nectností, katalog pseudohistorických architektonických článků a trýznivá přehlídka nevkusu (5). Sepětí strméno monumentálního schodiště ve štítu s půlobloukovou makrolonovou stříškou se jen tak nevidí a připomíná svou nepatřičností nouzovou kolonii Za starou šachtou v polovině 19. stol. Plochostřechá vilka se ozdobila dřevěným balkonovým zábradlím a krycí stříškou na sloupkách se šikmými pásky, takže trochu připomíná historický ranč Santa Clara nedaleko El Pasa.

Mnohem horší je ovšem betonové oplocení z jakýchsi beztvarých betonových výlisků oligofrenického tvůrce, který se tu zřejmě úporně snažil zobrazit svůj prohraný boj s noční můrou (6). Musím říci, že vzhledem k relativní blízkosti okresního města jsem čekal víc.

Jedu dál a za rybníkem Barborou náhle vykoukne panoráma města Duchcova (přes 8 tisíc obyvatel). Myšlenky na zdejší pobyt vzteklého staříka Casanovy i na komunistickou propagandu o tom, jak tu „Masaryk střílel do dělníků“, odsouvám a hledám novou výstavbu rodinných domů. Většina se jich nese na vlně obecného vkusu, v jehož základech cítíme pořád líbivé podnikatelské baroko, dokonce i domy dosti rozložité, honosné a drahé tu rezignovaly na architektonickou účast (7), (8).

Sem tam některý dům nakročí k výraznější architektonické ambici (9), jiný naopak k totální absenci myšlenky a vítězství omrzelé otupělosti (10). Jako po Čechách takřka všude.

Zdejší nový obytný soubor rodinných domů se však od podobných jinde v Česku něčím přece jen odlišuje: jsme v Sudetech, tolik šedočerných střech pohromadě jinde asi sotva uvidíte (11). Červená jen jedna! V jižních Čechách odstíny červené všude výrazně převládají. Aneb příklad síly genia loci v praxi, sudetoněmecký duch je – jen co je pravda – značně rezistentní a tuhý.

V Zabrušanech na nic pozoruhodného bohužel nenarazím, fotografuji jen dům, který jako by se nemohl rozhodnout, otočí-li se do ulice štítem či okapem. Výsledkem je jakási unavená amorfní beztvarost. Škoda (12).

Druhou část článku najdete v této rubrice ve čtvrtek 18.1.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Pelhřimovsku, část 1. 

Jak se staví na Kutnohorsku, část 1.

Jak se staví na Benešovsku, část 1.

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.



logo MessengerPoslat Messengerem