V roce 1989 nezačalo české a slovenské občanstvo kvasit až událostmi na Národní třídě v Praze 17. listopadu. Kdepak. Pozdvižení začalo už o týden dříve, 10. 11. 1989 v Teplicích na ekologické demonstraci. Postupně se přidávali studenti, herci, teplická Filharmonie a základní heslo, které všichni provolávali pod okny vyděšených tajemníků, znělo: „Chceme vzduch.“ Vždyť bylo na čase: nedalo se tu dýchat. Země tady umírala a lidé s ní. Až jednou přišla opravdu těžká inverze a zdejší poloudušení lidé se odhodlali k odvážnému výbuchu občanské vzpoury. Od té doby mám Teplice moc rád. (ČÁST 2.)

První část článku najdete zde.

Jedna vlaštovka jaro neudělala

Přijíždím do obce s výrazně maskulinním jménem, jmenuje se Všechlapy. Ale zdání mate, potkávám tu i osoby něžného pohlaví. A docela pěknou přehradu na zdejším potoce Bouřlivec. A konečně také dům, který se opravdu povedl. Elegantní, dřevem obložený hranol s výrazně předsazenou plochou střechou, kryjící velká balkonová okna před protivnými slunečními paprsky, příjemná, částečně zastíněná terasa před obývacím pokojem, jednoduchost, avšak nikoli banalita celkového výrazu stavby, umístěné na samém okraji vesnice bez vizuálního kontaktu s jejím jádrem – jsem nadšen (13 - hlavní foto článku).

Další zastávkou je Štěrbina. Fotografuji tu jen odstrašující rekonstrukci půvabné eklekticistní fasády se secesními prvky: malá ošklivá plastová okna do původních špalet věru nepatří, je to, jako když si sedmiletá slečna vypůjčí lodičky od maminky. Vrcholem je ovšem vstup do Psího salonu, připomínající nejspíš Night club Baba Jaga někde na Urale. Velká škoda toho starého půvabu (14).

Křemýž – tak se jmenuje má následující štace. Německy Krzemusch, 310 usedlých. Žádný nový a zajímavý dům jsem tu nenašel, spíše jsem narazil na několik podivných srostlic a kuriózních tvarových výmyslů, až se mi zdá, že Křemýž je tomuto způsobu stavění obec zaslíbená. Na prvním snímku je vidět obří balvan, který zapadl mezi dvě venkovská stavení se štíty (15), na druhém pak tvar nadstřešní přístavby, těžko pojmenovatelný jinak než zhoubný nádor (16), a třetí zachycuje nepřátelské převzetí vlády v obci aneb konec éry selského rozumu v Krušnohoří (17).

Pokračuji větší vesnicí Ohníč. Německy Wohontsch, 740 obyvatel. Zaujala mne tu nesourodá přestavba štítové strany domu ve třech rovinách, domek vyhlíží jako špatný vtip (18).

Poslední ze staročesky znějících jmen obcí: Bžany. Vykládá se to jako ves lidí, bydlících u bzí, bezoví, tedy bezu. K bezu, chci říci k šípku, bych nejraději poslal autora štítové fasády tohoto fialového „ofotovoltaikovaného“ monstra (19).

Dál vede cesta do Hradiště. Vedle nádraží stojí budova, zřejmě někdejší služební ubytovna. Genius loci tu oloupal nekvalitní opravu fasády a my můžeme číst: Bahnhof (20). Vedle mne zaujme zřejmě katalogový domek se štítovým rizalitem, naštěstí obdélného, nikoli polygonálního půdorysu s pěkně upravenou zahradou (21). Alespoň tak, říkám si. Ale cítím, že to chce do města.

21

Překvapení nakonec

Objíždím Teplice a vydávám se na sever po legendární E55 do městečka Dubí (něm. Eichwald, asi 3 500 obyvatel), známého nejen porcelánem a keramikou světového jména (vyrábí se tu pořád oblíbený cibulák), ale i svým dlouholetým bojem s prostitucí. Koukám kolem sebe a musím říci, že se tento boj zdá být vítězně dobojován. Moje pozornost tedy může nerušeně patřit rodinným domům. Jenže ouha – kde nic tu nic. Nakonec fotím vilku lososové barvy, jejíž stavitel si uvědomoval potřebu čtvrtého okna ve štítě tak naléhavě, že tam to okno částečně provedl a namaloval (22).

Mstišov, vesnička s asi 450 domácími, plošně ohryzaná rypadly povrchového dolu Dukla, mne nejprve vítá dosti šokujícími fasádami opravovaných bytových domů, vyznat se v logice jejich uspořádání je jako snažit se pochopit trasu letu motýla, zpitého nektarem oblíbeného rulíku (23).

Zato pak to přijde: nad návsí se zvedá stráň s novou výstavbou rodinného bydlení. Nejprve obdivuji rekonstrukci staršího stavení z doby meziválečné (24), pak přízemní atriovou vilu s plochou střechou (25) a nakonec i kultivovaný atriový přízemní domek se střechou vegetační (26).

26

Na další výlet zase někam jinam, na jiné hezké české chaloupky, se těší Ing. arch. Jan Rampich.

Text a foto: Jan Rampich

* * *

Předchozí díly seriálu "Jak se staví..." Jana Rampicha:

Jak se staví na Pelhřimovsku, část 1. 

Jak se staví na Kutnohorsku, část 1.

Jak se staví na Benešovsku, část 1.

Jak se staví na Prachaticku, část 1.

Jak se staví na Berounsku, část 1.

Jak se staví na Klatovsku, část 1.

Jak se staví na Rokycansku, část 1.

Jak se staví na Rakovnicku, část 1.

Jak se staví na Domažlicku, část 1.

Jak se staví na Písecku, část 1.

Jak se staví na Příbramsku, část 1.

Jak se staví na Tachovsku, část 1.

Jak se staví na Havlíčkobrodsku, část 1.

Jak se staví na Mladoboleslavsku, část 1.

Jak se staví na Českokrumlovsku, část 1.

Jak se staví na Hodonínsku, část 1.

Jak se staví na Táborsku, část 1.

Jak se staví na Karlovarsku, část 1.

logo MessengerPoslat Messengerem