Dnes si povíme o střechách, těchto snad nejvíce namáhaných, nejzásadnějších částech stavby. Střecha nad hlavou, pod jednou střechou, střecha korunou stavby… Všechna tato a mnoho dalších sémantických klišé odrážejí význam této konstrukce jako opravdu základního funkčního prvku každé stavby. 

Být básníkem, řekl bych, že střecha je i stavebním elementem nejstatečnějším: musí čelit dešti, sněhu, větru i krupobití, odrážet nejen útoky živlů, ale i prostup par z vnitřního prostředí či ultrafialové záření ze slunce. Jakákoli její porucha se projeví jak velmi bezprostředně, tak i opravdu nepříjemně. S prasklinou ve zdi se dá žít léta, s prasklinou ve střešní krytině jen do prvního většího deště.

Pro rodinný dům považuji za typické tři základní tvary: střecha plochá, pultová a sedlová. Frank Lloyd Wright by určitě protestoval: A co střecha valbová? A Jan Kaplický by si přisadil: „Svěrací kazajka rovné linie s námi došla až do třetího tisíciletí. Pořád nás drží někde vzadu v mozku a je jen velmi málo těch, kdo využívají svobody plastičnosti.“

Přesto ale volím právě jen tři tvary. Valbovou střechu považuji za variantu střechy sedlové (a navíc ji nemám pro její „ukončenost“ právě v oblibě) a plastické střechy mají v architektuře rodinného domu zastoupení jen velmi nepatrné.

Střecha nad hlavou, pod jednou střechou, střecha korunou stavby… Všechna tato a mnoho dalších sémantických klišé odrážejí význam této konstrukce jako opravdu základního funkčního prvku každé stavby.

Tři tvary, tři výrazy

Jak zastřešení ovlivňuje výraz stavby, její působení na naše vnímání krásy a účelnosti? Pultová i sedlová střecha jsou výtvarně komplikovanější než střecha plochá, ta v úzce výtvarnickém smyslu vlastně ani není střechou a působí absencí jakéhokoli tvaru nad okapem stavby. Šikmost střechy je naopak sama o sobě prvek velmi dynamický a nápadný a budově propůjčuje „vitalitu“, s kterou je nutné nakládat velmi obezřetně.

U rodinného domu, sestávajícího většinou ze dvou nadzemních podlaží, je šikmá střecha vždy výtvarný fenomén velké důležitosti. Je nejen vidět z běžného horizontu, ale její vlastní velikost je v poměru k ploše průčelí domu mnohem podstatnější, než je tomu u budov vyšších. (Mansardová střecha na šestipodlažní pařížský činžák zajisté patří, bohužel však znám i několik jejích provedení na českém bungalovu – hrůza pohledět!).

Vysoké střechy zatěžkávají dům jak opticky, tak i fyzikálně, střechy o obvyklém sklonu kolem 35–42° zase evokují v jejich výrazu velkou dávku obyčejnosti, ba „stodolovitosti“. Pokud jde ovšem o stavbu na české vesnici, dlužno dodat, že i velkou dávku patřičnosti.

Řadovým domkům pultové střechy sluší.

Malý sklon pod 20° bude pak nejspíše vnímán jako import z krajů, „kde slunce zlatí piniové svahy“. Střecha se tu nemusí bát tíhy napadaného sněhu, a proto zmenší svůj úhel (a tím i spotřebu tašek). Obliba těchto řešení u nás vzrůstá. Píši tento článek, zatímco venku panuje brutálních 36 °C, jsem proto v pokušení napsat, že není divu. A střecha pultová? To je přece polovina čehosi, „nedokončená“ jak symfonie h moll Franze Schuberta…

Slovy klasika

Střecha vznikla dříve než strop, primitiv potřeboval především ochranu před deštěm a pak teprve vrchní uzávěr prostorový; na ten mohl myslit, až když seděl v suchu… Třebaže tedy střecha je tak stará jako civilizace, přece ji nikdo nepřiblížil bezvadnému řešení.

(Otakar Novotný, O architektuře)

Krytina udává styl

Zatímco krycí materiál ploché střechy se často ve výrazu stavby vůbec neprojeví, u šikmých střech je tomu zcela jinak. Není lhostejné, kryjeme-li dům keramickou či betonovou taškou, krytinou plechovou, eternitovými šablonami, různými asfaltovými pásy, šindeli bonnskými i dřevěnými nebo dokonce došky. Každý z těchto materiálů má až překvapivě významnou schopnost determinovat výraz stavby.

Když člověk uplácal z hlíny první destičku ve snaze vyrobit střešní tašku, ta se mu výpalem beznadějně zkroutila. Použil proto vzniklé korýtko jednou hřbetem dolů, podruhé vzhůru, pěkně to střídal – a prejzy byly na světě. Dnes však už hezkých pár let umíme vyrábět tašky úplně ploché, takže pro nějaké vlnobití, které se na našich střechách rozpoutalo všelijakými „římskými“ vlnami, „románskými“ či betonovými pseudoprejzy, není opravdu žádný důvod.

Roztažená polovalbová střecha, obloučky, dělená okna, plastová vrata do garáže a zvlněná krytina na střeše aneb typický produkt českého podnikatelského baroka.

Architekti, vyhýbající se kýči, používají krytinu co nejplošší. Ideálem v tomto směru je bobrovka s rovným koncem, ta však je dosti drahá, neboť ve všech místech střechy leží vlastně dvě tašky na sobě. Velmi bodují také eternitové šablony, samozřejmě už bez škodlivých azbestových vláken.

Krása plechu, ať třeba předzvětralého titanzinku, mědi nebo plechu ocelového, už ve výrobě opatřeného několika vrstvami odolné povrchové úpravy, je dnes také přijímána takřka obecně; navíc se tímto způsobem dají pokrýt střechy i o velmi malém sklonu.

Sedlové střeše tradičního sklonu nejvíce sluší pultové vikýře.

Plochá střecha není jenom střecha

Plochá střecha, má láska. Mnozí se domnívají, že jejím užitím má architekt po výtvarné stránce velmi ulehčenou práci, její forma je velmi pohodlná, protože se vlastně nijak neprojevuje. Zvláště u složitějších půdorysů to může být výhoda, odpadají různá úžlabí a nároží, která bývají velmi citlivá i po stránce technického provedení (složité klempířské detaily, náchylné k nejrůznějším problémům).

Na druhé straně je plochá střecha vlastně největší výzvou: z plochy kolmé k dešti či krupobití je odvod vody vždy pomalejší a komplikovanější než ze šikmé střešní roviny. Ploché střechy proto nemívaly zrovna dobrou pověst, v létech panelákového socialismu se u nás vtipkovalo, že ploché střechy lze dělit do dvou kategorií: ty, do nichž teče, a ty, do nichž zatím neteče. Myslím, že to už dnes neplatí, vždy však záleží na kvalitním provedení hydroizolační vrstvy.

Ploché střechy i v kombinaci s mírnými sklony střech pultových představují moderní a (většinou) kvalitní architekturu rodinného domu.

Ploché střechy lze rozdělit z hlediska jejich využití (na pochůzné a nepochůzné), nebo také podle skladby střešního pláště. Pochůzná (nebo také pochozí) plochá střecha umožňuje pohyb a pobyt osob a je zřizována jako např. střešní terasa, vegetační střecha apod. Spojuje se tak příjemné s užitečným a hydroizolace pod finální vrstvou (substrát pro pěstování rostlin, dlažba či dřevěná roštová deska) zůstává ochráněna před degradačním působením ultrafialového záření ze slunečního světla.

Vegetační, tzv. zelená střecha má kromě svého estetického a ekologického smyslu i další velké výhody: chrání před extrémními teplotami a výkyvy počasí a má i zvukověizolační efekt. Dlažba se dnes většinou ukládá na rohové výškově rektifikovatelné terče, volně postavené na spodní hydroizolační vrstvu. Ta se dá udělat v poměrně velkém spádu, voda proteče volnými spárami mezi jednotlivými dlaždicemi a snadno ze střechy odtéká.

Dlaždice v nášlapné vrstvě se mohou srovnat do zcela vodorovné plochy, což je uživatelsky příjemné (nemusíte vyrovnávat nohy stolu, aby vám z něho pořád nepadal váš nůž na ústřice). Nepochůzná střecha nemá další funkční využití a přístup na ni se předpokládá jen z důvodů údržby, opravy či kontroly, proto může mít finální hydroizolační vrstvu i úplně nechráněnou.

Ploché střechy i v kombinaci s mírnými sklony střech pultových představují moderní a (většinou) kvalitní architekturu rodinného domu.

Znak moderní architektury?

Plochá střecha je jednoznačným signálem modernity. V našich zeměpisných šířkách s něčím podobným přišlo až 20. století, jakkoli v starověkých krajích Předního východu takřka neměla alternativu – biblickou Batšebu v lázni si na jiné než ploché střeše nejspíš ani představit nelze. Le Corbusier definoval plochou vegetační střechu jako druhý znak funkcionalistické architektury již v r. 1927 a dá se říci, že plochostřeché stavby rodinných vil se staly jistým výrazovým instrumentem ambicí a nadějí naší první republiky. Dům s plochou střechou je vlastně domem bez střechy, bez zátěže, a je zajímavé číst, že tak byl kdysi našimi dědy a pradědy skutečně vnímán: zdálo se jim, že se tu architekt něčemu vyhnul. „V tom má architekt ulehčenou práci,“ píše Otakar Novotný, „ale to jej nesmí vést k tomu, aby viděl v ploché střeše útvar jedině oprávněný, poněvadž tak pohodlný.“

Která bude ta pravá?

Který tvar střechy je tedy konstrukčně a technologicky pro dům nejvýhodnější? Asi nepřekvapí, když se přímé odpovědi vyhnu: každý dům je sice možné „zaklopit“ jistě nejrůznějšími způsoby, z celé řady důvodů, od vlivu ducha místa po osobní nastavení klienta i architekta, bývá ale ideální jen jediný.

Vesnická náves se spíše snese se sedlovou střechou. Pultová střecha působí neotřele a poskytuje plnohodnotný podstřešní prostor. Plochá střecha je razantní a v moderním kontextu často představuje nejsprávnější možnost. Sedlová střecha o malém sklonu činí dům rafinovaně skromným. Tato a četná další kritéria posuzuje každý účastník výstavby po svém. Odpověď dává až konkrétní dům na konkrétním místě.

Někdy to dá dost skicování a například sklon střechy se mění doslova po jednotlivých stupních. Pak to sem tam vyjde, všechno působí kompaktně a samozřejmě a člověk pocítí, že tohle je ono.

Dům, který neumím příliš přečíst. Ošklivé vikýřky s polovalbičkami, nedbale rozmístěná střešní okna, „barokizující“ plastická krytina, k tomu hazardně zapuštěné střešní lodžie.

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem