Snídat venku na zahradě za letního jitra a zpěvu ptactva znamená asi pro každého z nás představu velmi sváteční a povznášející. Sny a představy z této kategorie jsou leitmotivem přání pořídit si vlastní rodinný dům snad u většiny dnešních stavebníků. Češi se naučili bydlet na zahradě: skvělé! Pojďme se dnes tomuto tématu trochu zevrubněji věnovat, včetně kladů a rizik takových řešení. 

Velmi často právě s tímto přáním klient začíná, když mi svěřuje svá přání ohledně konceptu svého budoucího obydlí. Myslím, že máloco tak dobře ilustruje výstavbu dvacátého století jako takřka bezvýjimečné odtržení obytného podlaží tenkrát stavěných rodinných hnízd od úrovně terénu v okolní zahradě. Možná proto, že lidé – ať už z jakýchkoliv důvodů – více tajili své soukromí než dnes a osobní či dokonce „protistátní“ projevy se vedly spíše v kuchyních – a ještě šeptem.

Takhle se u nás stavělo kdysi: odtržení obytného podlaží domu od okolního terénu se měřilo na metry (1)

Dalším důvodem půltřetího metru vysokých kamenných soklů byla potřeba vybudovat pod domem garáž, sklep a kotelnu s uhelnou. Mnohý dům tak získal vzhled „festungu“ z první světové a tyčil se nad krajinou způsobem, který dokázal u mnohých vesnic zcela rozvrátit obraz venkovského sídla.

Garáž se postupně zanesla vším možným, co bylo líto vyhodit. Ve sklepě nebylo díky sousedství s přetápěnou kotelnou zrovna vhodné klima na uskladnění brambor či jablek a kotelna s uhelnou ztratily svůj smysl, jakmile se v devadesátých letech změnily poměry v energetice. Patnáct vysokých schodů, které bylo nutné cestou domů každodenně zdolávat, v domě přes všechny jeho změny zůstaly a zůstávají...

Slovy klasika

Obytná zahrada má být rozšířeným obydlím, kde květiny, okrasné dřeviny a jiné přírodní prvky jsou jakýmsi zrcadlem času – obrazem měnícím se podle denních i nočních dob. Když to domyslíme, pro mnohého z nás to znamená vytvořit si úplně jiný názor na zahradu... Obytnou hodnotu zahrady zvyšuje její spojení s bytem. Zahrada má souviset s obydlím také fakticky; do obytné zahrady mají vést alespoň jedny dveře.

Vladimír Mölzer, Moderní zahrada

Pohodlí plus soukromí

Velmi rychle, takřka bezprostředně po roce 1989, domy generálně přičaply k pozemku a zahrady kolem nich ožily. Mám-li prohlásit nějakou změnu navrhování rodinných sídel v posledním čtvrtstoletí za opravdu nejvýraznější a nejvíce zásadní, je to právě tohle – spolu se sloučením kuchyně, jídelny a obývacího pokoje v jeden kontinuální obytný prostor. Jenže se tu okamžitě vynořil nový problém. Lidé pociťovali venkovní sezení před přímou fasádou, do které ústily obytné místnosti, velmi často za málo pobytově intimní.

Parcela kolem 600 m2 opravdu žádné zvláštní šance v tomto směru neskýtala, a tak povstal dům v půdorysném tvaru písmene L. Do vnitřního rohu se umístilo právě ono místo pro venkovní pobyt, pro kontakt mezi pokoji uvnitř a zahradou vně. Říkám tomuto tvaru „Vymazlené eL“, protože pro mnohé klienty byl a je pokládán za něco velmi žádoucího, co prudce zvyšuje jejich požitek z bydlení.

Pravé a nepravé „Vymazlené eL“. V prvním případě zahrnuje terasový kout obytné místnosti, ve druhém vstupní partie domu (1)

V podstatě lze rozlišit tři základní typy dispozičního řešení takového „Vymazleného eL“ (dále jen VL): pravé VL, kdy na venkovní terasu míří jak obývací pokoj, tak i ložnice a dětské pokoje, nepravé VL, kdy tu nalézáme vstupní partie domu, a posléze ideální VL – to sem ústí jen rodinný pokoj a pracovna, popř. ložnice rodičů, zatímco pokoje dětí jsou orientovány jinam. Na venkovní terase pak může probíhat setkání s přáteli i tehdy, když už byly děti zahnány do postelí.

Terasa, pergola, altán

Terasa (doporučuji, aby její vrchní úroveň byla nanejvýš 15 cm pod úrovní podlahy uvnitř domu) se většinou projektuje se zastřešením či překrytím. Důvodem je snaha zastínit pobytové místo a přistínit sem orientovaná okna a také představa (mylná), že vás bude bavit sedět venku za deště. Budují se proto kryté pergoly, zastřešené buď polykarbonátovými vícekomůrkovými deskami, nebo sklem s vloženou fólií či drátosklem.

Polykarbonátové desky jsou lehké a dobře se s nimi pracuje, také však jsou drahé a velmi rychle stárnou, pronášejí se a na povrchu vznikají skvrny z degradovaného materiálu, pokryté neodstranitelnou špínou. Skleněné desky jsou těžké, zato se dají dobře udržovat a čistit a nedegradují; v létě se pod nimi ovšem většinou vydržet nedá. Pergola se dá rovněž překrýt i neprůhlednými deskami či prkenným pobitím s plechovou krytinou, tady bych ale zase měl obavy z přílišného (a permanentního) zastínění okenních otvorů.

Tohle je řešení, kterému říkám ideální „Vymazlené eL“. Na terasu vedou okna z „rodičovských“ místností, dětské pokoje jsou prosvětleny ze stejného směru, ale se značným půdorysným odskokem. Děti tak „nekontrolují“ rodiče na terase v době, kdy mají dávno spát.

Své místo na slunci (doslovně!) si v poslední době zaslouženě vydobyly i stínicí markýzy s nejrůznějšími systémy jejich mechaniky (fixní, kloubové, kazetové atd.). Ty vkusné, bez ozdobných volánů, které jim mnohdy propůjčují vzhled tureckého válečného stanu z období bojů o Vídeň, pokládám za úspěšné vyřešení problému se zastíněním.

Všeobecně je nutno říci, že terasy s pergolou nejsou příliš ideální. Píši tento článek a rtuť teploměru za oknem právě vyšplhala k 34 °C. Venku se vydržet nedá, pod pergolou by dnes zřejmě zahynul i Křovák z Kalahari. Ale řešení existuje. Spočívá v druhém, protilehlém výstupu na zahradu (z kuchyně). Tady stíní terasu celý dům, s trochou studené vody se tu dnes dá nejen přežít, ale i pracovat.

Příklad krytí pobytové terasy masivní zděnou konstrukcí, jejíž přesah je v závislosti na světových stranách propočítán tak, aby stínil jenom v létě.

A tak si umím představit dům, který bude mít terasy ke všem světovým stranám: snídat se může na terase východní, obědvat na terase severní, večeřet je zajisté nejromantičtější při západu slunce a po půlnoci může začít mejdan na terase jižní. A žádných drahých pergol, markýz či jiných stínicích prvků není vůbec třeba.

Mám rád ale ještě jedno řešení. Altán v březovém hájku za domem. S výhledem na pomalu tekoucí Vjazmu a opalující se Olgu Jurjevnu, která... ale to jsem se nějak zasnil, laskavý čtenáři, odpusť. Není to sice přímé prodloužení plochy obytných místností do exteriéru, ale při troše dobré vůle lze za obytnou plochu pokládat přece i tuto stavbičku.

Jaká okna jsou dost velká?

Jedním z dilemat soudobé architektury rodinného domu je velkoplošné prosklení fasády. Malá okna jsou chápána jako nemoderní, málo umožňující kýžený kontakt se zahradou. Vladimír Mölzer vydal svou knihu Moderní zahrada v r. 1976 a pléduje tam za alespoň jedny dveře na terasu. Kdeže ty loňské sněhy jsou! Dnes nestačí někdy ani patery dveře a četné další prosklené plochy či celé neotvíravé stěny. Malá okna prý domům navíc propůjčují vzhled nízkorozpočtové architektury. Sotva však taková okna investor vybuduje, už přemýšlí, jak je zastínit, v létě nejlépe úplně „zabednit“.

Doporučení zní: plánovat okna přiměřená, s ohledem na orientaci ke světovým stranám a zastínit je rovněž přiměřeným přesahem střechy, masivní římsou (která velmi sluší stavbám s plochými střechami) apod. „Krycí efekt“ římsy lze přitom pro konkrétní stavební parcelu velmi exaktně spočítat tak, aby v zimě, kdy je slunce nejníže nad obzorem, prosklené plochy ani minimálně nestínila, zatímco v létě nedovolila paprskům na sklo vůbec dopadnout.

Rada na závěr

Stavět dům s hlavní podlahou přízemí v úrovni zahrady dává dobrý smysl. Vlhkost, sníh a déšť jsou rizika většinou zanedbatelně malá, kvalita použitých materiálů a dobře vymyšlené stavební a konstrukční detaily spolehlivě dům ochrání i za situace, kdy mezi venkovní terasou a vnitřní podlahou není výškový rozdíl vůbec žádný.

Dnešní domy generálně přičaply k zemi. To umožňuje realizovat příjemné spojení vnitřku domu s jeho zahradním okolím.

Nebezpečí ovšem vyvstává v zátopových oblastech, tady bych však nedoporučoval stavět vůbec. A pokud by určité nebezpečí hrozilo např. jen ze sklonu terénu při nějakých náhlých průtržích, většinou postačí výška jediného schodišťového stupně, tzn. kolem 15 cm výškového rozdílu. Pro vysoký sokl, který neměl před léty prakticky alternativu, žádné rozumné důvody nejsou. Čím se ostatně primárně liší bydlení v rodinném domě od bydlení v činžáku, ne-li právě onou možností prodloužit si obývací pokoj do zahrady?

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem