…je první krok k úspěchu. Vybudování nového bydlení cestou rekonstrukce staršího domu se totiž v řadě ohledů značně liší od nové výstavby na zelené louce. O tom, jak postupovat a jak se vyvarovat chyb, s námi hovořil architekt Petr Vágner.  

Koho by měl stavebník předtím, než začne plánovat rekonstrukci, pozvat na stavbu jako prvního? Architekta, statika...?

Statik určitě není na škodu, ale ten dokáže „jen“ odhalit poruchy. Myslím, že architekt je určitě nejlepší volba, protože právě architekt dokáže poradit, kdo další by se měl na stavbu jít podívat, jaké průzkumy provést a které profese a v jakém pořadí by se měly do celého projektu zapojit. Architekt sestaví tým lidí, kteří se budou návrhem rekonstrukce zabývat tak, aby odpovídal přání klienta.

Jaké rady mu v počáteční fázi – po prvních průzkumech – může architekt poskytnout (zda je rekonstrukce podle jeho představ vůbec možná, nebo jen za cenu zbytečně velkých nákladů)?

Architekt je kreativní, jeho úkolem je pochopit přání klienta, zhodnotit, co dům umožňuje, a podle toho doporučit další kroky. Dokáže odhadnout, zda bude užitná plocha dostatečně velká např. pro čtyřčlennou rodinu, může klientovi doporučit, jak které prostory využít, co lze navzájem propojit, co lze přemístit, co přistavět apod. U běžného rodinného domu dokáže také odhadnout cenové rozpětí rekonstrukce.

Otázka nákladů je ale vždy citlivá a individuální, záleží na konkrétním objektu a stanovit, zda jsou náklady zbytečně velké, může být velmi obtížné. Někdy může mít klient k domu osobní vazbu a jeho hodnota pro něj může být natolik silná, že přistoupí k rekonstrukci bez ohledu na náklady. To je ale spíše výjimka. Zásadní vliv na rekonstrukci – její návrh i cenu – má samozřejmě také poloha objektu v památkově chráněné zóně či chráněné krajinné oblasti.

Malované renesanční stropy ve společnosti jednoduchého moderního nábytku nijak neutrpěly, naopak v kontrastu s hladkými bílými stěnami malby více vynikly.

Pokud jde o bydlení, vybral byste si vy osobně raději novostavbu v nové čtvrti, nebo dům k rekonstrukci na pěkném místě?

Zde bych zdůraznil to poslední – na pěkném místě. Obě varianty mohou mít velké kouzlo, ale místo je u realit vždy nejdůležitější, takže v podstatě nepovažuji za zásadní, zda se jedná o novou nebo starou zástavbu. Kdyby se novostavba nacházela v zajímavé, pěkně vyřešené nové čtvrti, určitě bych se jí nebránil. Ale nejvíce by mě bavilo najít dům na pěkném místě a ten si zrekonstruovat podle svých představ.

Co je při rekonstrukci staršího domu výhodou a co naopak největším úskalím? 

Určitě velkou výhodou rekonstrukce je, že klient může dům fyzicky vidět a může se jím procházet. Získá tak představu o jeho velikosti, jednotlivých místnostech, výhledech, vztahu k okolí. To nelze nahradit žádnou vizualizací. V našem ateliéru raději děláme modely, protože ani sebedokonalejší zobrazení v počítači někdy nestačí k tomu, aby si stavebník svůj dům uměl dobře představit.

Úskalí představují samozřejmě především skryté vady, které se někdy nepodaří zjistit ani průzkumem. Při průzkumu se provádějí sondy v určitých místech, ale závady mohou být mimo ně. Proto je někdy potřeba návrh v průběhu rekonstrukce upravovat či měnit, což je spojeno se zvýšením nákladů, stavba se zdržuje…

Co klienti nejčastěji zapomínají vzít v úvahu či sledovat?

Moje zkušenost je spíš opačná, klienti bývají někdy až příliš opatrní, bedlivě vše sledují do každého detailu, především náklady. To je samozřejmě potřeba, ale někdy se tím omezuje kreativita a představivost, unikají zajímavé možnosti v duchu úsloví „pro stromy nevidíme les“. Největší problém však nastává tehdy, když se mine představa klienta a architekta, vzniká nedorozumění a nespokojenost s výsledkem práce. Za nejdůležitější považuji vzájemné pochopení a důvěru.

Dvorům a světlíkům historických domů svědčí skleněné výtahy a zastřešení. Prostředí se citlivě kultivuje bez velkých zásahů (U tří čápů).Vidíte jako architekt rozdíly v práci mezi navrhováním novostavby a rekonstrukce? Považujete fakt, že musíte vycházet z nějakého daného stavu, spíše za omezení, nebo naopak za příležitost?

Rozdíl mezi návrhem novostavby a rekonstrukce je obrovský. Osobně mám rekonstrukce velmi rád již ze zmíněného důvodu, že stavba je od začátku vidět, lze vycházet z velikosti a konstrukce budovy, z jejího umístění, zahrady, vazby na okolí atd.

Navrhnout novostavbu na zelené louce se může zdát jednodušší, ale já si to nemyslím. U rekonstrukce jsou předem dány určité mantinely, ve kterých se představy klienta a architekta mohou pohybovat, a to beru jako velkou výhodu.

U novostavby jsou mantinely velmi široké a někdy bývá obtížné je najít a v tomto rámci něco vytvořit. Zvláště tehdy, pokud klient nemá ujasněné představy a neví, co chce.

Když se tzv. kopne do zdi, někdy se objeví věci netušené, s nimiž se nepočítalo. Měl by stavebník plánovat nějakou rozpočtovou rezervu větší než u novostavby? 

Rezervu je dobré mít vždy, i u novostavby se mohou vyskytnout nečekané problémy, životní změny, nebo si stavebník může v průběhu stavby uvědomit určité souvislosti, které dříve neviděl. Je-li rozpočet napjatý, vede to k složitým situacím. U rekonstrukce je toto riziko ještě trochu vyšší. Stanovit výši rezervy by si měl každý stavebník sám podle svých konkrétních možností, za rozumnou považuji částku ve výši 10–20 % rozpočtových nákladů.

Častým problémem starších domů ve srovnání s moderní výstavbou je nedostatek denního světla v interiéru. Málokdy lze vybourávat a zvětšovat veškerá okna. Máte nějaký recept, jak tento problém řešit?

Myslím, že dobrá rada je použít světlou svěží barevnost, která opticky zvětšuje a prosvětluje prostor, a také citlivě umístit různé zdroje světla. Místo jednoho centrálního světla lze v prostoru rozmístit řadu různých zdrojů, které nasvětlí stěny či různé části interiéru. Moderní LED zdroje dokáží zázraky a jejich možnosti se stále rozšiřují. Samozřejmě lze využít i prosklené prvky – prosklené stěny, dveře i části stropů, lze také imitovat okenní otvory.

Prvky barokního krovu získávají na pozadí bílých štuků velkou působivost a stávají se významným výtvarným prvkem interiéru chodby.Ke starším objektům existují dva přístupy: vše staré odstranit a nahradit novým, či naopak zachovat maximum původních hodnot. K jakému přístupu se kloníte vy?

Vždy záleží na tom, o jaký jde objekt. U rekonstrukce považuji původního ducha za to nejcennější a nejzajímavější, spíše se přikláním k tomu, zachovat původní hodnoty, využít jejich atmosféru a doplnit je moderními prvky, které je dotvoří.

Na začátku rekonstrukce historických objektů je třeba provést stavebněhistorický průzkum a posoudit, co má ze stavebněhistorického hlediska hodnotu. Může to být klenba, starý krov, zajímavá římsa, nebo jen nějaký detail, který lze zajímavě nasvítit a zvýraznit.

Na druhé straně se najdou i prvky, které je možno nebo dokonce záhodno odstranit, různé nevhodné přístavby a detaily, které neodpovídají celku. I toto posouzení patří k základním a nenahraditelným úkolům architekta, o nichž jsme mluvili na začátku.

Naši předkové v minulých staletích přestavovali hrady, paláce a zámky velmi rázně – vždy v novém stavebním slohu. Od 19. století naopak úzkostlivě chráníme památky. Myslíte si, že má smysl chránit stavbu proto, že je stará? Někdy jde o stavby nepříliš architektonicky hodnotné, či jsou stavební úpravy spojeny s enormními náklady… 

Pokud jde o zbourání historické budovy, určitě je třeba znát její hodnotu a nejdříve zvážit, čím bude nahrazena. Myslím, že není nutné budovy zachovávat jenom proto, že jsou staré, měli bychom postupovat se zdravým rozumem a nechránit za každou cenu něco, co hodnotu nemá.

V historických částech měst by určitě měly mít své místo i novostavby, které reprezentují to, jak dnes žijeme. Věřím tomu, že když si stavebník zvolí tento cíl a spolupracuje s odborníky, jeho záměr se mu podaří, i když to někdy může být spojeno se spory s úřady, se zdlouhavými odvolávacími procesy a podobně.

Mají v dnešní architektuře a designu své místo repliky, ať už staveb, stavebních prvků nebo nábytku? 

Já osobně velkým příznivcem replik nejsem. Ale jak už bylo řečeno mnohokrát, je to vždy velmi individuální, někdy může být daný prvek či stavba zcela ojedinělý či nenahraditelný. Má-li brána, kterou stavěl pradědeček, nebo zničená komoda po babičce pro klienta silný osobní význam, pak lze repliku chápat jako opodstatněnou. Nejdůležitější je, jak to stavebník cítí, protože on bude stavbu užívat.

Nábytek se dříve dědil po generace, stejně dlouho sloužily samotné stavby. Dokážeme dnes vůbec vyrábět například okna či dveře, které vydrží 50 let?

Určitě dokážeme, ale je třeba kvalitu hledat a také ji zaplatit. Od nejlevnějších řemeslníků a výrobků nakoupených v hypermarketech asi nelze velkou kvalitu a dlouhou životnost čekat, řemeslná práce není dnes příliš populární a odborníků je určitě méně než dříve. Ale z osobní zkušenosti mohu říci, že se najdou i kvalitní řemeslníci, kteří nejsou výrazně dražší než ostatní a je s nimi dobrá spolupráce. Jako národ jsme velmi šikovní a dobré řemeslo určitě neztrácí budoucnost.

Architekt Petr Vágner a architektka Eva Jiřičná společně založili ateliér AI - Design.

Ing. arch. Petr Vágner (1970)

Autorizovaný architekt, vystudoval architekturu na ČVUT Praha. V r. 1999 založil společně s architektkou Evou Jiřičnou architektonické studio AI-Design, které se zaměřuje na komplexní architektonické návrhy od výstavnictví, interiéru přes rekonstrukce až po novostavby, od studie až po realizaci. Získal řadu ocenění v soutěži Grand Prix, Stavba roku atd. Mezi nedávné projekty patří rekonstrukce domu U tří čápů.

Kontakt: AI - DESIGN, Anenské náměstí 2, Praha 1, www.aidesign.cz

Text: Jitka Pálková, Foto: Filip Habart a Jaroslav Hejzlar

logo MessengerPoslat Messengerem