Od chvíle, kdy jsme v Mém domě uveřejnili článek Sonda do hlubin nekonečné rekonstrukce, uplynuly dva roky. A protože naše reportáž tehdy vzbudila značné ohlasy, zajeli jsme se do Přelíce za aktérem celé rekonstrukce panem Milanem Lavickým opět podívat.

Takto vypadal statek před rekonstrukcí – poničená fasáda, zmenšená a zničená okna, poškozené podlahy i stropní trámy, zbouraná zeď kolem nemovitosti a další pohromy.Pan Lavický koupil nemovitost od původního majitele, jehož rodině byl počátkem padesátých let statek zabaven a po revoluci v restitucích vrácen. Za éry JZD bylo zbouráno jedno křídlo domu, kde byl „vejminek“, ale také kamenná zeď kolem usedlosti, aby se kombajnérům pohodlně do statku vjíždělo, totéž potkalo i monumentální vstupní bránu. Na domě se výrazně podepsal i chov kachen ve velké místnosti v přízemí, takže se dům stal prakticky neobyvatelný.

Pan Milan Lavický je sice čistokrevný Pražák z paneláku, ale pochází ze zednické rodiny a sám zednické řemeslo učí na střední odborné škole. Mít takový dům byl jeho sen, ale když pak musel opustit pražský byt a ocitl se znenadání uprostřed probíhající dalekosáhlé rekonstrukce, idylka skončila a nastoupila tvrdá realita. Místo skel byly v oknech igelity a s přítelkyní bydleli jen v jedné místnosti. V kuchyni měli ráno „nádherných“ 7 °C.

Přes tyto fyzicky, psychicky i finančně náročné podmínky se mu během několika let podařilo rekonstruovat kolem 80 procent domu. To byl stav před dvěma roky, kdy jsme Přelíc navštívili.

Pečlivě zrekonstruovaná fasáda statku čeká jen na finální sjednocující nátěr. Vstupní bránu pan Lavický podle původních dobových fotografií postavil znovu (SREALITY.CZ)

Když jsme se viděli naposledy, zrovna jste dokončoval vstupní bránu. Jak dnes vidím, tato krásná dřevěná vrata mají dokonce namontované pohony na otevírání. Co vás k tomu vedlo?

Když si představíte, jakou má ta brána obrovskou plochu a opře se do ní vítr, tak je jasné, že pohony jsou na místě. Je to samozřejmě i pohodlné, člověk zmáčkne knoflík a jeden pohon tahá až 700 kg. Sám jsem si pohony namontoval a zapojil a perfektně to funguje. Vyrábí to jedna firma z Brna, takže nebude ani problém s náhradními díly.

Kromě brány jste tehdy dokončoval obytné místnosti v patře. Co všechno jste tam dělal?

Ty místnosti mi zabraly nejvíc času. Nejprve bylo třeba zrenovovat dřevěné podlahy – to všechno jsem si dělal sám. Nejdřív jsem se poradil s odborníky u nás ve škole, jak správně postupovat. Nechtělo se mi prkna z podlahy vyndávat, protože to by bylo příliš pracné. Nechal jsem si nařezat tenké laťky a ty jsem vlepil do spár v podlaze. Pak jsem podlahu zbrousil a nalakoval a výsledek je skvělý.

Další náročnou operací bylo potřeba opravit původní zdobené dveře a ostění, což vyžadovalo čas a trpělivost. Nakonec jsem si neodpustil ozdobit strop v pokojích štuky. To víte, já si pokaždé vymyslím nějakou složitost a pak se s tím trápím. Na druhé straně dobře provedené detaily dělají strašně moc. Ale strávíte na tom spoustu času.

Chodba v přízemí a původní tesané pískovcové schody, jejichž renovace dala panu Lavickému pořádně zabrat, nejtěžší bylo zbavit porézní kámen nevhodného nátěru.

Ty stropní štuky jste dělal klasickými postupy?

Jenom některé. Přiznám se, že jsem to zkombinoval. Restaurovali jsme jeden zámek, tak jsem si udělal odlitky štukové výzdoby a přemýšlel, jak je citlivě zakomponovat u nás na strop. Opět jsem zase vymýšlel vymyšlené, ale potřeboval jsem to přizpůsobit místním podmínkám. Částečně, tak z 80 procent, jsou štuky sádrové, tak jak to bylo, ale jeden štuk lemující strop má jádro z polystyrenu.

Na pohled ale rozdíl nepoznám?

To je pravda, ale je zajímavé, že se na to lidé ptají: „A to je sádra, nebo polystyren?“ Jak jsem řekl, očima to pod vápenným nátěrem nepoznáte, ale jde spíš o psychologii.

Jak probíhala renovace koupelny v prvním patře?

Koupelna se podle mě zdařila, ale nejsem stoprocentně spokojený. Doplatil jsem zde na nedostatek financí. Já chtěl tenkrát vanu, takovou tu solitérní vanu na nožičkách v prostoru – ta by se do koupelny perfektně hodila. Kvůli úspoře peněz jsem ale koupil levnější moderní rohovou vanu. Dnes jsem přesvědčen, že jsem ten prostor koupelny tou rohovou vanou lehce urazil. A to, že jsem vanu uspěchal, je jediná věc, která mě mrzí.

Koupelna v patře s dokončenými obklady, podlahou, topným žebříkem a rohovou vanou. I zde si dal pan Milan práci a zhotovil ozdobné štuky na stropě.

Takže koupelna je hotová?

V koupelně ještě zbývá dořešit sprchový kout, momentálně vymýšlím, jak to vyřešit. Je to také otázka peněz, řešíme cenu. Když máte k dispozici balík peněz, tak se staví krásně. Obzvláště v dnešní době, kdy je k dispozici ohromné množství opravdu kvalitních výrobků a systémů. Pokud ale máte přemýšlet nad tím, aby všechno fungovalo, tak jak má, aby to dobře vypadalo, a zároveň všechno financovat, tak je to náročná disciplína.

Když člověk nemá dost peněz, tak pořád hledá nějaká náhradní řešení. Zároveň se vám nechce čekat. Ono bydlet deset let v rozestavěném domě není žádný med. Ale nechci si ani půjčovat a zadlužovat se. Až nakonec ve finále zjistíte, že dvě náhradní, polovičatá a nouzová řešení jsou dražší než to od počátku správné kvalitní řešení.

Prostor ložnice v přízemí, kde můžete vidět kromě původní klenby i pečlivě zvolené terakotové dlaždice, kterými jsou pokryty podlahy v celém přízemí.

Co vás tato rekonstrukce naučila? V čem jste změnil názor?

Dřív jsem hodně preferoval používání klasických metod na smíšené zdivo. Ale zjistil jsem, že i když je stavba po tři sta letech sedlá, tak dům přece jen pracuje. I když jsem se při sanaci snažil poctivě všechno očistit a vyspravit, stejně se začaly na fasádě objevovat drobné prasklinky. Dům zkrátka pracuje. Teď je otázka, zda volit sofistikovanější maltu. Dospěl jsem k názoru, že dnes se bez chemie neobejdete. Mrzí mě, že i když je fasáda pěkná a čistá, tak se po čtyřech letech mikropraskliny objevují.

Já byl vždy zastáncem konzervativních metod a postupů a tradičních materiálů a myslím si, že si to tento druh stavby zasloužil, ale doba je dnes jiná. Nakonec ale nejde o žádnou výjimku, takto se budovy chovaly odjakživa, také vím, že dnešní novostavby degradují mnohem rychleji než ty historické – perlinka neperlinka. Na druhé straně bych dnes nebyl tak ortodoxní a konzervativní.

Pohled do kuchyně odhalí originálně řešenou digestoř nad sporákem a původní kameninový dvojdřez z dvacátých let minulého století.

Dům je hotov, co dál?

Dokončil jsem rekonstrukci obrovského statku, při které jsem se musel naučit a někdy i znovu vymyslet spoustu starých řemeslných postupů, abych pak zjistil, že je dům pro mě příliš velký. Myslím, že jsem zde odvedl dobrou práci, tak dům prodávám. Část spodního patra, kde jsou technické místnosti, si nový majitel musí dokončit podle svého gusta. Víte, můj život se pohybuje v desetiletých periodách. Po deseti letech jsem dodělal jeden dům, tak se zase posouvám dál. V hloubi duše tuším, že se brzo zase pustím do rekonstrukce nějaké další ruiny, která se nepochybně někde objeví.

Ve hře je ale několik různých variant. Buď prodám pozemek s domem jako celek, nebo ohromný pozemek rozdělím na dvě části. Začal jsem totiž kutit v zadní části pozemku, kde stála chátrající budova kravína. Tu jsem výrazně uboural a začal jsem zbylou část opravovat. Možná pozemek rozdělím a udělám si z něho malý domeček, takovou přestupní stanici. Takže jsem dokončil zámek a teď si buduju v podzámčí vejminek. Anebo domeček opravím a prodám ho i se statkem jako celek.

Dokončeno a zrestaurováno – chodba s původním pískovcovým schodištěm, litinovým zábradlím a dřevěným trámovým stropem  (všechny fotografie na této dvoustraně poskytly SREALITY.CZ)

Text: Adam Krejčík, Foto: Jiří Hurt a archiv autora

logo MessengerPoslat Messengerem