Historik architektury Zdeněk Lukeš komentuje v rozhovoru současné trendy a naznačuje možné způsoby bydlení nového tisíciletí ve srovnání se zlatou érou české architektury. Potkali jsme se na jedné z jeho Psích procházek po moderní architektuře, které pravidelně pořádá. 

Jak na vás působí současná architektura? Nenastal u vás už Stendhalův syndrom, tedy závrať z přemíry krásy?

Nenastal. Myslím si, že opravdu dobrých staveb je ve skutečnosti strašně málo. V zahraničí je ten poměr podstatně lepší, u nás v Česku představuje kvalitní architektura necelé jedno procento. Tím pádem se raduji z každé stavby, která je nadprůměrná.

Které město na vás v poslední době nejvíce zapůsobilo? 

Moc se mi líbil irský Dublin – to je takové normální město k životu. Člověk se tu cítí velmi příjemně. Líbily se mi také nové věci v Londýně, zejména revitalizace břehů Temže. Máte-li na mysli domácí scénu, pak stále vede Litomyšl, jakožto příklad malého města s mnoha památkami, kde se podařilo s úspěchem vyřešit veřejná prostranství a doplnit strukturu o kvalitní soudobou architekturu.

Dublin není srovnatelný s Prahou, co se týče počtu a významu památek, ale je to příjemné město k životu. V poslední době věnovali irští architekti pozornost revitalizaci kanálů, které protékají městem, i říčních nábřeží.

Čím to je? Geniem loci, vstřícností radnice, hlavního architekta, dostatkem peněz, způsobem práce, schopností dohodnout se, propracovanými stavebními předpisy… 

Asi vším dohromady. Především ale musí mít město osvíceného starostu, který problematice rozumí a obklopí se profesionálním týmem. Také potřebuje více času než jenom jedno volební období…

Současná architektura (tak jako mnoho jiných oborů) podléhá masovému vkusu a lidové tvořivosti. Kde je to podle vás nejvíce vidět, kde to lze ještě tolerovat a kde je to už nepřípustné?

Vidět je to na každém kroku. Veřejný prostor vypadá většinou tristně, stále převládá pocit, že co je společné, o to nemá cenu nijak zvlášť pečovat. A v této souvislosti vyvstává celá řada otázek: například proč, máme-li špičkové designéry, někdo nenavrhne kvalitní staniční sloupky veřejné dopravy? Stále jsou tady ty špinavé a pokroucené z „totáče“. Totéž platí pro lampy veřejného osvětlení, zábradlí, lavičky a další prvky uliční architektury, jako jsou kiosky, WC a podobně. Nemám na mysli ty od Normana Fostera, které používá v Praze firma Decaux – ty nemohou být všude. Špatný je obecně stav veřejné zeleně, v ulicích chybí v letní sezoně kytky a vůbec zelený design. Jsou to zdánlivě drobnosti, ale právě ty spoluvytvářejí prostředí, v němž se pohybujeme, a vlastně nás svým způsobem kultivují. A ta všudypřítomná graffiti, která navíc nemají vůbec žádnou úroveň. Tohle už ve vyspělých zemích neuvidíte.

Součástí celku jsou také rodinné domy a drobní stavitelé. Co byste doporučil těm, kteří chtějí zaujmout netradiční architekturou?

To je celkem jednoduché: aby si vybírali kvalitní architekty. A nejen ty domácí, ale i zahraniční. Nemusí to být přitom nutně dražší. Nám zoufale chybí srovnání, konkurence. Ani naši známí architekti neprojektují – až na nečetné výjimky – venku, jsme tu uzavřeni v jakémsi podivném ghettu.

Čím méně architektury, tím více se objevuje termín „odvaha v architektuře“. Co považujete za odvahu v současné architektuře (případně i s dobrými příklady)?

Odvahu nejít s hlavním proudem a pokusit se prosadit nějakou novou cestu. U nás je to ovšem velmi nezvyklé. Vlastně jen dvakrát v historii se to povedlo, ale výsledek stál za to. Poprvé to byla Santiniho barokní gotika a podruhé Janákův architektonický kubismus. O stupínek níž je snaha odlišit se alespoň v rámci určitého stylu. Pokud by se to u nás někomu podařilo, bylo by to výborné.

Mohl byste nabídnout nějaké srovnání s obdobím architektury, kterým se profesionálně zabýváte, z přelomu minulého století a ze zlaté meziválečné éry? Nepřekonatelné jsou například zóny zdravého bydlení v oblasti pražské Ořechovky, komplexní řešení staveb, kde splývá interiér a exteriér, kouzlo vilových zahrad, uspořádání vnitřního prostoru…

Tak ovšem, anglická a německá zahradní města – to byl nový trend přelomu XIX. a XX. století, trochu naivní představa, že se místo nezdravých činžáků budou stavět celé čtvrti rodinných nebo řadových domků se zahradami. Bohužel se ukázalo, že cena pozemků je tak vysoká, že si takové bydlení může dovolit málokdo, i když vznikl například daleko skromnější Spořilov. Ale i u Ořechovky se podařilo zkombinovat bydlení bohatých lidí s potřebami nižší střední třídy, pro něž tam architekt Jaroslav Vondrák vytvořil ty anglické „semi-detached houses“. Měli to tehdy docela promyšlené, nechtěli vytvářet ghetta pro bohaté ani pro chudé.

Poezii vidím zvláště v prostorovém plánu (Raumplan) od Adolfa Loose. Objevuje se tento koncept i v moderní architektuře? Našel byste nějaké příklady?

Samozřejmě, že Loosův Raumplan ovlivnil řadu architektů, problém byl, že to bylo stavebně velmi náročné, a tedy i patřičně drahé. Líp se tenhle koncept uplatní na svažitém pozemku, tam se o to někteří architekti pokusili, třeba František Zelenka postavil jednu takovou vilu na Smíchově, jsou to vlastně dva domy na svahu, posunuté vzájemně o půl patra.

Adolf Loos si ve spolupráci s Karlem Lhotou vyzkoušel svůj Prostorový plán na přelomu 20. a 30. let v Praze dvakrát – vedle Müllerovy vily (na snímku) také u domu advokáta Winternitze na Smíchově.

O uspořádání vnitřního prostoru a zdravotních aspektech bydlení se v současné době mluví zvláště v souvislosti s pasivními domy. Jaký je váš názor na tyto stavby? Neomezují tvůrčí rozlet architektů? Jaká je podle vás jejich budoucnost?

Vždycky jsem z nich byl dosti rozpačitý. Viděl jsem nádherné ekologické stavby, ale vesměs velmi nákladné. Byly většinou určené pro bohaté Němce či Holanďany. Možná by se to dalo trochu zlomyslně parafrázovat: Jsem tak bohatý, že si můžu dovolit ten luxus a bydlet v kvalitním pasivním domě. Na druhou stranu pak existují takové stavby, které si – často svépomocí – staví spíše fanoušci tohoto typu bydlení, protože skutečně chtějí ušetřit. To se jim mnohdy asi i podaří, ale stavby jsou to buď ošklivé, nebo mají různé vady – například se v nich člověk necítí dobře či se tam objevují různé plísně. To, že se šetřilo na stavbě, se musí zákonitě vždycky někde projevit. Majitel si to ovšem často vůbec nepřizná.

Patrný je i důraz na zdravé a moderní bydlení, i přes unijní energetickou směrnici se ustupuje od diktátu úspor energie. Do středu pozornosti se dostává „zelený“ design v kontextu domů i měst. Jak byste hodnotil tento trend? 

Jakýkoli ekologický trend, který bude rozumný a nepůjde z jednoho extrému do druhého, je velmi dobrý. Samozřejmě fandím různým experimentům, ale zdá si mi, že se jich tady mnoho nevidí. Když se pak objeví něco trochu nezvyklého, hned to vyvolá averze a někdy téměř hysterické reakce, jako například Fránkův dům na Františku. A někdy se z toho stane i trochu posedlost: rodiče měli chalupu v Jizerských horách a tam si jeden inženýr z libereckého Stavoprojektu budoval podzemní dům, ovlivněný experimenty americko-italského utopického architekta Paola Soleriho, který stavěl celé takové město v arizonské poušti. Tenhle jizerský dům měl dokonce otočný obývací pokoj a nad ním takovou bublinu, bylo to takové bláznivé, ale proč ne?

Dá se spojit historická tradice s moderními trendy? Lze uvést nějaký příklad?

Určitě je spousta staveb i postupů z minulých epoch, které mohou inspirovat, jenom se nic nesmí přehánět. Na začátku bývá většinou dobrý záměr – připomínám třeba Le Corbusierova sluneční města v zeleni – a víme, jak to pak dopadlo. Z rozvolněného sídlištního urbanismu, navíc absurdně standardizovaného, se lidé zase rádi vracejí do klasické blokové zástavby. Prostě se v ní cítí lépe.

S trendy se možná mění i role historika architektury. V čem je v současnosti jiná? 

Nemyslím si, že by se nějak zásadně měnila. Mým oborem je zejména architektura období kolem roku 1900 a pak ta meziválečná a myslím, že to tak zůstane. Stále je totiž o čem bádat. Současné trendy mě samozřejmě také zajímají, ale na hodnocení je vždy třeba delší časový odstup. A to docela rád přenechám následující generaci.

O architektovi

Zdeněk LukešZdeněk Lukeš (1954 v Praze) vystudoval architekturu na pražské technice. Pracoval v archivu architektury NTM, od roku 1990 v Kanceláři prezidenta republiky, kde se v éře Václava Havla podílel na revitalizaci hradního areálu. Působil také pedagogicky na VŠUP nebo Technické univerzitě v Liberci, kde byl děkanem Fakulty architektury.

Nyní je hostujícím profesorem na New York University v Praze. Je autorem a spoluautorem řady výstav (J. Plečnik, Němečtí a židovští architekti v Praze, E. Králíček, Český architektonický kubismus, Pražský funkcionalismus), knih a článků. Pravidelně publikuje v sobotní Orientaci Lidových novin, spolupracuje s Českým rozhlasem, Českou televizí a pořádá přednášky a vycházky po moderní architektuře pro veřejnost.

Kontakt: Zdeneklukes.eu

Text: Vlastimil Růžička, Foto: Shutterstock a archiv

* * *

Také by vás mohlo zajímat:

Návštěva: Soběstačný dům v Chocni

Sonda do hlubin nekonečné rekonstrukce, 5. část: Renovace podlah

Pocta Janu Kaplickému: Kde je psáno, že domy mají být hranaté?

Aleš Brotánek: Navrhování pasivního domu mi dává křídla