Již druhým rokem se s architektem Janem Rampichem vydáváme do různých koutů naší země na „komentované prohlídky“ nových rodinných domů. Tentokrát nás zajímaly jeho vlastní představy o tom, co to znamená dobře bydlet.

Ing. arch. Jan RampichCo si představujete pod pojmem kvalitní bydlení?

Upřímně doufám, že to nebude znít příliš sebestředně, ale jsem naprosto spokojen se svým domem. Půldruhého hektaru u lesa na kopci s výhledem na celou Šumavu, od Libína po Velký Javor a Ostrý, v krajině krásné tak, že mi to občas pořád bere dech. Pět kilometrů od okresního města v jižních Čechách. Se skvělými sousedy, které jsem si vybral.

Připouštím ale, že ne každý by se snesl s představou bydlení takřka na samotě. Nevýhodou je, že když chci „plesknout sandálem o bulvár“, jedu 100 km do Prahy nebo 70 km do Plzně či Českých Budějovic. Pro Pražáka něco nepředstavitelného, jakkoli je ovšem denně ochoten postrkovat se po ucpané dálnici a magistrále ze Zbuzan do Ďáblic nebo ze Zdiměřic na Zličín. (U nás v obci nastala zácpa jen jednou, když starý pan Mašek přebral a převrátil fůru s hnojem na silnici.) Vlastní dům nepopisuji úmyslně, místo je důležitější.

A v čem vidí kvalitu bydlení sami stavebníci? Pozorujete například rozdíl mezi klientem, který již bydlel v rodinném domě, a klientem z paneláku?

To je velmi různé a tahle různost přidává na kráse naší architektonické profesi. Každý klient má své specifické požadavky a od architekta očekává, že mu je splní nebo třeba i vymluví, ale že se jimi bude zabývat se vším zaujetím a profesionálním nasazením. Jak to stojí v bibli: Horlivost pro tvůj dům mne pohltila (Jan 2.17).

Tahle různost ovšem není nic nového. Už ve 4. století př. n. l. žil v Athénách kynik Diogenes – v sudu. Když mu Alexandr Makedonský nabídl, že vyplní každé jeho přání, požádal ho Diogenes, aby mu ustoupil ze slunce a nestínil mu. Žil tam ovšem také Epikuros, který měl nad vstupem do zahrady u domu veliký nápis: „Cizinče, zde se dobře poměješ, tady je největším dobrem slast.“ Mezi svými klienty jsem už měl kyniky i epikurejce.

Někdo vidí kvalitu v malých oknech, jiný touží po celoprosklených stěnách. Další klient preferuje přízemní bydlení a ještě další dá přednost řešení dvojpodlažnímu nebo třípodlažnímu. „Chci spojit kuchyni s obývacím pokojem a jídelnou,“ požaduje jeden. A druhý přesně naopak. Kvalitu bydlení vidí každý po svém. A proč ne?

Dějiny osobního života mají na tyhle požadavky nepominutelný vliv a – máte pravdu – kdo bydlel v paneláku, většinou si příliš neláme hlavu, kam uloží gumovky všech členů rodiny, až se nastěhují do nového rodinného domu z katalogu firmy Útulná stavba, s. r. o. V katalogových řešeních toho pravidelně ovšem chybí daleko víc...

Rekonstrukce chalupy v Bohdašicích u Kašperských Hor. Chalupa byla uvnitř výrazně přebourána, vznikly nové výškové úrovně, vně si ovšem plně zachovává svůj původní půvab.

Spolupráce stavebníka s architektem zpravidla začíná obecným zadáním, které zahrnuje velikost domu, počet místností, moderní nebo tradiční styl apod. Na co klienti v tomto bodě nejčastěji zapomínají, v čem se nejčastěji mýlí?

Budoucí dům je samozřejmě nutné nějak kvantifikovat. Stavebník si třeba udělá náčrtek a podle něj spočítá zastavěnou plochu. Jenže zdi i příčky mají nějakou tloušťku, takže má-li zachovat svou představu o podlahových plochách jednotlivých místností, musím zastavěnou plochu o 20–25% zvětšit, nebo pokoje zmenšit. To ho ovšem nepotěší.

Co se týče architektonického stylu, osvědčuje se mi, když natěšenou (obvykle) rodinku vyzvu, ať mi třeba v časopise ukážou dům, který se jim líbí. Když vyberou dům s polovalbou, černou profilovanou krytinou a mohutnými přesahy střech, vím, že nás čeká cesta dlouhá, předlouhá, cesta zarúbaná. Oni totiž většinou nechtějí opravdu tradiční stavbu, ale dům ověšený historizující veteší. Takové ale neumím.

Podobu domu často ovlivňuje regulační plán, který reguluje míru zastavění pozemku, výšku, tvar střechy apod. Je to podle vás na místě? Realita obytných čtvrtí českých měst a obcí působí dosti tristně...

Někteří kolegové, když takový plán zpracovávají, vedeni úmysly nanejvýš šlechetnými, zaníceni pohnutkami přímo „dušínovského“ typu, do takového plánu nasypou spoustu regulativů. Výsledkem ale pravidelně je ona tristní realita. Deset či patnáct regulativů na rodinný dům je moc a musí zákonitě udusit každý nápad, i ten dobrý. Tři nebo čtyři by stačily.

Daleko důležitější je ale obsazení stavebních úřadů. Kde ještě dnes nezaměstnávají architekta a spoléhají na regulativy, tam to nemůže dobře dopadnout. Architekt ovšem musí mít pravomoc a vůli dům nepovolit, protože je ošklivý, hloupý, architektonicky zpackaný. To ale nelze stavebníkovi jen tak jednoduše „vpálit mezi oči“ nad již hotovým projektem. S projektantem je třeba být ve styku od začátku, doslova už nad první skicou. Vím, že to jde, pozici městského architekta jsem několikrát zastával.

Slýchám ale námitky, že svěřit podobné posuzování jednomu člověku znamená vytvářet prostředí povážlivě korupční. Možná by tedy stálo za úvahu všechna tahle jistě citlivá jednání nahrávat a archivovat.

Vila s plochou střechou v nové zástavbě ve Veleni u Brandýsa nad Labem. Snad se jednou sžije se svým značně roztříštěným okolím. Spoléhám na milosrdnou zeleň.

Jak by měl vlastně vypadat český rodinný dům? Měla by architektura zachovat identitu, nebo máme stavět anonymní globální kostky, jako je tomu např. u kancelářských budov a veřejných staveb?

Co myslíte tou identitou českého rodinného domu? Až do doby, kdy skončila vesnice jako sídlo lidí, drtivou většinou hospodařících na půdě, by snad o něčem podobném na venkově řeč být mohla. Ale i tady bych byl opatrný s adjektivem český, vždyť v polovině těch chalup, které byly něčím uchopitelným charakteristické, zněla kdysi němčina.

Dnes rodinné domy u nás žádnou regionální vůni nemají. Typickým českým rodinným domem je jakési zchudlé a rozkolísané podnikatelské baroko, taková ta nepopsatelná stavba bez chuti, barevná jak vlajky na Prague Pride. Přitom je u nás silná meziválečná tradice moderní architektury, která si teprve v poslední době postupně proráží cestu. Pokud si pod pojmem globální kostka představujete totéž co já, pak tedy volám: Sláva globálním kostkám! Jen houšť!

Architekti i stavebníci se někdy vzpěčují požadavkům regulace, zejména požadavek na šikmou střechu budí velké vášně, a snaží se za každou cenu prosadit své představy. Často tak vznikají různé patvary, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Jindy vidíme pěkný moderní dům s plochou střechou na místě, kde doslova „křičí“. Jak se na to díváte? Doporučil byste stavebníkům se s těmito požadavky předem seznámit, aby neměli nevhodná očekávání?

Stavebníkům je jistě líto, když svůj dům musí všelijak „zmermomocnit“ jen proto, aby dostál oněm patnácti regulativům a měl metrový přesah střechy ve štítě, když kolem vidí tu hrůzu. Ale snažím se nevyvyšovat své privátní tvůrčí postoje nad všeplatná dilemata architektonické tvorby. Koneckonců – jdou-li regulativy v místě opravdu nad rámec toho, co mohu akceptovat, pořád se ještě mohu té zakázky vzdát. Zachovat si svobodu je nejdůležitější ze všeho.

Samozřejmě stavebník by měl požádat o územně plánovací informaci před tím, než pozemek koupí. Nebo alespoň na stavební úřad zavolat. A když se dozví, že tam povolí jen dům modrý a kulatý, nepožadovat na svém architektovi červenou krychli.

Přestavba domu u Slapské přehrady, na stísněné parcele s velkým terénním rozdílem. Nikdo by netušil, že to původně byl montovaný OKAL.

Vládne nám tzv. minimalistická estetika: elementární tvary, okna bez členění, střechy bez přesahů, domy bez závětří, vybavení bez detailů. Není to trochu fádní? A někdy byly ty detaily dokonce i funkční...

Je zvláštní, co říkáte. Funkcionalisté meziválečné doby byli funkcionalisty proto, že přísahali na šibolet „forma sleduje funkci“, prvotní je funkce a ta teprve generuje formu. Už se nechtěli bavit o tom, co ovládalo architekturu celé 19. a počátek 20. stol., totiž o dekoru.

Jeden tam „naplácal“ na fasádu víc rostlinných rozvilin, tak to je secese. Jiný opakuje trojúhelníkové štítky nad okny, no ovšem, novorenesance. Ještě další všechno dohromady, nu vida, eklekticismus. A všichni přitom malovali hlavní obytné prostory, otočené do rušné ulice k severu a WC s komorou mířily do zahrady, k jihu, protože v uliční fasádě by strašily.

S tím moderní architektura skončila. Můžeme jí říkat funkcionalistická, mezinárodní, minimalistická – pořád je o témže: Form Follows Function. Provoz začal být důležitější než to, jak je dům „načinčán“. To přece vůbec není špatné. Jestliže ale zmizely i detaily, které nazýváte funkčními, je to zlé. Závětří před domem svůj smysl má.

Oblíbeným typem rodinného domu se v poslední době stal bungalov. Bezbariérové uspořádání je velmi praktické, nicméně někteří odborníci tvrdí, že bungalov k nám nepatří. Je to i váš názor?

Ne. Vždyť každá klasická česká chaloupka pod horami byla vlastně bungalovem s přízemní dispozicí. Problémem těchto staveb u nás není tedy ona „přízemnost“, ale daleko častěji to, že se taková, původně lovecká chata tváří jako vila. Je těžká od pohledu, s valbovou střechou s přesahy, které z ní dělají „dědečka Hříbečka“ z filmu Mrazík, s historizujícími detaily. Bohužel, takových je u nás drtivá většina.

Překvapivá přestavba bungalovu! Na svahu vrchu Hněvín u Mostu nebyla ideální expozice ke světovým stranám, vila přesto využívá úžasný výhled na hnědouhelnou pánev a Krušné hory.

V minulosti se u nás stavěly rodinné domy s přízemím umístěným na soklu nad terénem. Dnes je trend zcela opačný – podlaha v úrovni trávníku a velké otevření obýváku do zahrady, nejlépe posuvnou prosklenou stěnou. Partie u země ale velmi trpí vlivem deště, vlhkosti, sněhu... Co doporučujete vy svým klientům?

Udělat si vnější terasu 10–15 cm pod úrovní podlahy v domě a detaily průniku domu do země řešit se zkušeným projektantem. Bydlení v úrovni zahrady je totiž natolik půvabné, povznášející a zásadně ovlivňující pohodu bydlení, že se ho nelze vzdát.

Co největší prosklená plocha orientovaná směrem do zahrady patří k typickým a žádaným atributům dnešního bydlení. Kdo ji nemá, není jaksi „in“, i když vliv velkého prosklení na klima v domě může být velmi problematický. Považujete to v našich klimatických podmínkách za vhodné? Kde vidíte rozumný kompromis, vhodné řešení?

To je podle mého soudu největší dilema soudobé architektury rodinného domu. Malá okna jsou pokládána za nízkorozpočtová, velká propouštějí v létě vedro a v zimě chlad. Ideálně to řešil Pompeius už v antickém Římě. Když si Lucullus prohlédl rozlehlé světlé sály v jeho novém domě, řekl: „Určitě výtečné místo na léto, ale co si tu počneš v zimě?“ Pompeius mu odpověděl: „Copak si myslíš, že jsem hloupější než ti ptáci, kteří táhnou na zimu do jiných domovů?“

Ale vážně. Řešením jsou velká okna s trojskly a konvektory pro zimu a pro léto velká okna s trojskly a přesahem konstrukce nad nimi (římsa, přesah střechy, balkon atd.) tak, aby okna pod sebou účinně stínila. Sám mám na domě podobný přesah asi dvoumetrový a od půlky června do konce srpna mi na sklo nedopadne jediný sluneční paprsek. Nemám moc rád ani venkovní žaluzie, jako všechno, o co se člověk musí nepřetržitě starat.

Solitérní dům ve volné krajině v Únicích u Strakonic se přimyká k terénu, jak to jen jde.

Stavebnictví poslední dekády charakterizuje silná tendence šetřením energií, která vyústila ve výstavbu tzv. pasivních domů. Ty jsou spojeny s vyššími investicemi, ale i s určitými omezeními, požadavky na životní styl apod. Jak se na to díváte? A kde vidíte rozumné meze řešení?

Dívám se na to jako na typické selhání elit. Nedávno jsem se to snažil spočítat a vyšlo mi, že náklady, které je třeba v pasivním domě investovat oproti domu energeticky efektivnímu, se vrátí asi za 110–200 let provozu.

Rozumné meze řešení: energeticky efektivní dům (teď se také říká dům s nákladově optimální úrovní) s tepelnými ztrátami mezi 60–90 kWh za rok. V takovém běžném rodinném domě budu platit za vytápění asi 15–20 tis. Kč ročně, čili asi 1  500 Kč za měsíc. Bohužel, v tom je započten i příspěvek na tzv. alternativní zdroje, který činí na každou domácnost pro rok 2017 asi 8   000 Kč (2   000 Kč na osobu, celkem 20 mld. v celé ČR). Nebýt zelených vizionářů, kteří vymysleli dotace na alternativní zdroje, platil bych tedy asi polovinu. Dům by měl být bez strojního větrání, klimatizace je v našich zeměpisných šířkách ještě pořád spíše ukázkou špatné koncepce domu než moderního řešení.

A mimochodem: cena elektřiny už sedm let spíše klesá nebo zůstává stabilní. Zaslechl jsem, že tomu tak má být i v roce 2017. Všechny ty pasivní, aktivní a ostrovní domy chápu tedy jako cimrmanovskou ukázku slepé cesty. Navíc se zdravotními následky, dnes označovanými jako syndrom nezdravých budov. A proto se je ze všech sil snažím neprojektovat.

Studie viladomu se 13 byty navazuje na charakter zástavby v Praze-Strašnicích.

Dalším ze současných trendů je tzv. inteligentní domácnost. Vše bude maximálně pohodlné, stačí se orientovat na displeji, vlastně není třeba vůbec vědět, jak věci fungují. Naše domy, auta a pračky budou chytřejší než my sami... Má to smysl v rodinném domě?

Proti gustu žádný dišputát. A znám lidi, které to baví. Mně ale bohužel moc ne. Přistihuji se nicméně občas při tom, že těm lidem závidím, jsou moc šikovní. Mít doma světlo, které za mě samo zhasne na záchodě, nebo zařízení, automaticky měřící, kolik mé krávy dnes vypustily metanu, to je úžasné. Vzpomenu občas ale na báseň Josefa Kainara:

Jsme děti techniky!
Mně tahle věta nezní.
Snad že jsem nevlastní,
obešel bych se bez ní.
Neb ona v sobě má
rys skrytě nelidský.
Chystá nám, povídám,
knokaut. Ten technický.

Kainar vám tedy tak trochu odpověděl za mě. Líp bych to nesvedl.

Některé z článků ze seriálu o putování Jana Rampicha po Česku:

Jak se staví na Karlovarsku - část 1., část 2.

Jak se staví na Českokrumlovsku - část 1., část 2.

Jak se staví na Táborsku - část 1., část 2.

Jak se staví na Příbramsku - část 1., část 2.

Text: Jitka Pálková, Foto: Jaroslav Hejzlar, Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem