Dilema, které řeší na počátku svých úvah o bydlení snad každý. A vlastně to tak úplně není dilema, nýbrž trilema: architekt, katalog, nebo – za třetí – stavební inženýr či technik činný ve výstavbě. První řešení zatím u nás prohrává na body. Podíl katalogových řešení stoupá, neboť domy takto nabízené mají čím dál vyšší kvalitu. Většina rodinných domů u nás ovšem pořád vzniká třetím způsobem. Pojďme si dnes popovídat o těchto možnostech trochu zevrubněji. 

Třetí možnost pokládám za nejméně vhodnou a lidi, kteří programově staví domy plytké, neinvenční a nepromyšlené, protože důkladné plánování bylo pokládáno za zbytečné, domy odbyté a zpackané, ty tenhle článek nejspíš příliš neosloví. Zaměřme se tedy dnes jen na první dvě možná řešení.

Rovnou spěchám vyvrátit podezření z podjatosti. Možná si také právě říkáte: „Architekt, ten bude určitě radit, aby si každý pořídil co nejdražší projekt, že?“ Ale přiznám se, v poslední době, když se dívám na krásný dům, velmi často neumím rozlišit, povstal-li prostřednictvím individuálního úsilí architekta, jeho spolupráce s konkrétním zadavatelem, nebo byl ukut v nějaké katalogové dílně a jen správně vybrán pro toto konkrétní místo.

Jistá individualita i teplo domova mohou dnes sálat i z domu typového. Právě to „ručně zhotoveno, nahrubo vyrobeno, vkusně doplněno“ může i z katalogového domu udělat opravdu osobní záležitost. Ostatně většinu dnešních firemních katalogů architekti zpracovávají zcela samozřejmě.

Přiznám se, že neumím spolehlivě rozlišit, co je individuální řešení a co vzniklo na základě kvalitního opakovaného katalogového projektu. V případě takhle dobré architektury je to ale jedno. (2)

Lesk a bída katalogů

Katalogy rodinných domů prošly za 20 let výraznou proměnou. V dobách pozdního socialismu, kdy v sešitové či knižní podobě u nás začínaly, přinášely řešení výrazně zdařilejší a pozoruhodnější, než byl ohavný průměr tehdejší produkce. Byly to ovšem spíše katalogy teoretické, žádná firma vám podle nich dům nepostavila, nebyly kapacity. Katalogy vytvářely projektové ústavy, ve kterých pracovali často špičkoví architekti tehdejší doby. Tvořili tedy dosti svobodně a nepodbízivě.

Po revoluci bylo najednou jako zázrakem „kapacit“ až moc. Nová klientela vyžadovala své. Katalogy zareagovaly okamžitě a staly se přehlídkou komerční podbízivosti, přisáté k prsu podnikatelského baroka. Po komunistické šedi nastal čas barev, až oči přecházely: na podzim 1989 nebyl v téhle zemi jediný dům v barvě lososové, broskvové či vznešené nachové. O rok či dva později takové stály všude, kam oko pohlédlo.

Typový projekt v provedení pro jednu ulici. Škoda, že si zdejší stavebníci neoblíbili lepší architekturu... (2)

Muselo uplynout snad patnáct, dvacet dlouhých let, aby se tahle tsunami trochu vybila a lidé vzali znovu na milost i šedou, olivovou, béžovou, pískovou či třeba odstín slonová kost, ušlechtilé to barvy první republiky. Katalogy prošly postupně redukcí líbivých perníkových chaloupek a tu a tam si už firmy přece jen uvědomily, že bez architektů to dále nepůjde.

Dnes katalogy renomovaných firem přinášejí i domy, jejichž architektonické kvalitě byla věnována pozornost. Firmy ale mají dilema: opravdový vkus a estetická kvalita ještě ani zdaleka nejsou u nás běžnou věcí – otázkou zůstává, zda k tomu dojde, takže chce-li být firma komerčně úspěšná, musí ve své nabídce mít vedle několika špičkových domů i domy průměrné, ba i podprůměrné. Uspokojují poptávku.

Fotografujte, komentujte a posílejte ...a vyhrajte, co si přejete! :-)     Fotografujte, komentujte, posílejte...

      ...A VYHRAJTE, CO SI PŘEJETE! :-)


Argumenty na misce vah 

Zamysleme se teď nad tím, za jakých okolností bychom katalogové řešení či typový projekt volit neměli. Pokusím se utřídit všechny ty důvody, vážnější i méně podstatné, a trochu to jejich stádečko seřadit podle velikosti.

První proti vyvstane vždy, když by se mi katalogové řešení zamlouvalo, jenže... bych měl raději místo sedlové střechu pultovou, z té sauny v přízemí udělal pokojík pro babičku, schody do podkroví o tři zkrátil a zbylé zvýšil, aby se mi tam vešel bufet po nevlastní pratetě z Bechyně. A mezi kuchyni a jídelnu bych vyzdil příčku, protože manželka říkala, že by se musela rdít jak hýždě paviána, kdyby návštěva zahlédla neumyté nádobí v kuchyni...

To, co se klientovi jeví jako úpravy jen velmi jednoduché, ba banální, může být – a také většinou je – nejen hodně nešťastným zásahem do provozu, vzhledu i konstrukce domu, ale ovšem i do autorských práv. Je mi záhadou, proč se pořád tolik klientů upřímně diví, když jim tohle sousloví, totiž autorské právo, připomenu. Pero by neukradli, alimenty od manželky neodklonili, v krabici od vína nosí jen víno, ale s tím, že dům patří jinému, problém mívají. Chtěl-li bych tedy stejný dům, jako je ten v katalogu firmy XY Building Company ze Zadních Ptákovic, měl bych se obrátit na pana XY a s ním konzultovat i případné změny a úpravy.

Přiznám se, že neumím spolehlivě rozlišit, co je individuální řešení a co vzniklo na základě kvalitního opakovaného katalogového projektu. V případě takhle dobré architektury je to ale jedno. (1)

Je-li úprav více, je to, málo platné, zralé na individuální projekt. Stejně jako v případě druhého proti, totiž za situace, když se nesnesu s představou, že své životní funkce budu odbývat v nějakém typizovaném prostředí. Co když si stejný dům koupí soused? Hrůza pomyslet! Gábina Partyšová by si přece také neoblékla stejné šaty jako Ornella Koktová! Pro někoho je to představa legrační, jiný však může doživotně trpět. To stojí alespoň za zvážení, že?

Třetím důvodem pro individuální projekt může být i určitá nehotovost názoru na to, jak vlastně bydlet. Mnohý klient se na náš ateliér obrátil právě proto, že cítil, že si zkrátka musí mnohé ujasnit, než se pustí do stavění. V rodinném domě jakživ nebydlel a je poněkud nejistý, neboť si uvědomuje, že způsob bydlení ve smíchovském činžáku může být dosti odlišný od toho, který na něj čeká v novém rodinném domě v Mníšku pod Brdy. Jak má být velká místnost zadního vstupu? Dává pasivní dům smysl? Velká, nebo malá okna? Schodiště v hale, nebo rodinném pokoji? Podsklepit? Pro řadu investorů se navíc tyto chvíle mohou stát i vítanou příležitostí k hovorům o kráse, jejím smyslu a nenahraditelnosti v životě člověka.

Architektura rodinného domu a vše, co s ní souvisí, včetně např. životního stylu, tak v těchto besedách může převzít úlohu protipólu k všeprostupující kulturní otupělosti, nárůstu pragmatičnosti a utilitarity. S typovým projektem si opravdu moc nepopovídáte, tam musíte mít předem jasno.

Přiznám se, že neumím spolehlivě rozlišit, co je individuální řešení a co vzniklo na základě kvalitního opakovaného katalogového projektu. V případě takhle dobré architektury je to ale jedno. (3)

Za čtvrté: domem bychom měli dokázat alespoň v základních možnostech reflektovat změnu životních situací a potřeb. Tato potřeba je dalším argumentem proti drtivé většině katalogových řešení. Až na čestné výjimky představují řešení pro teoretickou rodinu, která je v čase stejná.

Jenže život jde velmi často jinudy: rodina se vyvíjí, sotva dům dostavíme, už abychom přestavovali, dostavovali či nastavovali. Místo jednoho dítěte se narodí jedním vrzem dvě, pak dcera odejde za manželem do Austrálie, v domě je pusto, jen podnájemník, student konzervatoře, vrzá věčně na ty své skřipky. Za další rok se dcera vrátí, děti už jsou tři a také babičku přece nedáme do toho příšerného domova důchodců za městem. Tak jde život. Pokud jsme s architektem dopředu probrali, jak dům případně zvětšit, rozdělit apod., máme vyhráno.

Přiznám se, že neumím spolehlivě rozlišit, co je individuální řešení a co vzniklo na základě kvalitního opakovaného katalogového projektu. V případě takhle dobré architektury je to ale jedno. (5)

Pátým důvodem pro volbu individuálního řešení, pociťovaným dnes ale spíše okrajově či vůbec, je otázka regionality, tzn. znakové příslušnosti domu k určité oblasti. Katalogová řešení jsou bezvýjimečně univerzální. Tytam jsou doby, kdy dům v Polabí vypadal jinak než dům ve Velké nad Veličkou. Genius loci ztrácí na síle jak plešatý Samson. Ještě tak nanejvýš rozumíme rozdílu mezi domem na vsi a domem ve městě, Bohu buď za to sláva, ale nic více. Jednotlivé kraje, snad s výjimkou různých CHKO, už pro nás nejspíš žádnou „vůni“ nemají.

Nesouhlasíte-li se mnou a chcete-li, aby váš dům voněl regionálními kořeny a třeba i místními stavebními tradicemi, obraťte se na architektonickou kancelář.

Ing. arch. Jan Rampich

Ing. arch. Jan RampichAbsolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze. Realizoval takřka 300 rodinných domů, často vystupuje v televizi (Receptář, Retro atd.), je autorem dvou knih o rodinných domech. Je stálým spolupracovníkem časopisu MŮJ DŮM, jeho seriál mapuje výstavbu rodinných domů u nás.

Více na ais-atelier.czhome3.cz

Text a foto: Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem