Historické domy z kamenného zdiva či zdiva smíšeného z kamene a cihel mají specifické vlastnosti a na jejich rekonstrukce, zejména v otázce zateplení, neexistuje univerzální recept. O tom, jak přistupovat k takovýmto stavbám, s námi hovořil Ing. Aleš Herold.

Jaké jsou vlastnosti starého zdiva z kamene či smíšeného zdiva z cihel a kamene a čím se taková stavba nejvíce liší např. od prvorepublikových domů z plných cihel nebo dnešních zděných staveb?

Nejzásadnějším rozdílem je nepochybně schopnost vést teplo. Kámen je ve srovnání s jinými stavebními materiály materiál s poměrně vysokým součinitelem tepelné vodivosti ƛ, dosahuje zhruba dvakrát vyšších hodnot než například železobeton, třikrát než klasická plná cihla a až 100krát vyšších hodnot než polystyren nebo skelná vata. Kámen tedy poměrně dobře vede teplo (nejlepší schopnost dosahují kovy), což je z hlediska tepelné izolace obálky budov nežádoucí. Na druhou stranu má velkou schopnost teplo akumulovat.

Další srovnání se nabízí z hlediska nasákavosti. Vlhkost významně snižuje tepelněizolační schopnosti zdiva, způsobuje fyzikálně chemické poruchy a následnou degradaci materiálu, snižuje únosnost i celkovou životnost. Záleží na druhu kamene, používal se především lomový kámen z místních lomů a podle toho se vlastnosti zdiva značně liší. Například žula má malou nasákavost, výrazně vyšší bude mít zdivo z lomového pískovce. Pokud vlhké pískovcové, ale i cihelné zdivo prochází zmrazovacími a rozmrazovacími cykly, bude postupně degradovat a bude mnohem méně trvanlivé než žulové.

Smíšené zdivo z cihel a kamene je nesourodé, což se významně projevuje na vlastnostech konstrukce, obzvláště pokud byla použita cihla s výrazně jinými technickými parametry než zvolený kámen. Tato nehomogenita se pak projevuje různou absorpcí vlhkosti a různým stupněm degradace materiálu.

Ing. Aleš Herold

Ing. Aleš HeroldNarodil se a vystudoval gymnázium v Havlíčkově Brodě, v letech 1988–1995 studoval Fakultu stavební ČVUT Praha, obor rekonstrukce a modernizace staveb.

Od roku 2003 působí jako autorizovaný inženýr v oboru pozemních staveb a člen České komory autorizovaných inženýrů a techniků.

Které materiály považujete za vhodné při rekonstrukci takových domů používat? Dozdívat plnými cihlami, používat dutinové tvárnice, betonové tvárnice, litý beton?

Lze volit více přístupů, záleží na celkovém záměru. Z estetického hlediska u přiznaných konstrukcí je samozřejmě ideální použít materiál identický nebo co nejbližší původnímu. Zabýval jsem se například rekonstrukcí Baťových objektů ve Zlíně a hledali jsme cihelny, které vyrábějí stejné režné cihly, jaké jsou na těchto fasádách. Budete-li zdivo následně zateplovat, můžete použít na dozdívky plné pálené cihly, betonové cihly i jiné materiály. Pokud ale do kamenného zdiva vezdíte tepelněizolační tvarovky, technicky velký přínos nezískáte, naopak výsledná konstrukce bude více nehomogenní, a pokud celý plášť nezateplíte, mohou vzniknout problémy s nesourodostí konstrukce, o nichž jsme již hovořili.

Co bývá při rekonstrukcích takových domů největším problémem? A jak takovéto objekty zateplovat? 

Pokud jde o obálku domu, je to jednoznačně neustálý boj s vlhkostí, to je pro projektanta největší úkol. Způsobů, jak se jí zbavit, je celá řada, záleží na tom, co je stavebník ochoten investovat a realizovat. Zcela zásadní je určitá hranice vlhkosti, nad kterou se nedoporučuje realizovat kontaktní zateplení fasády. Odborníci se shodují zhruba na hodnotě 6–8 % hmotnostní vlhkosti. Pod tuto hranici lze použít kontaktní zateplení, ale určitě je vždy vhodné zvážit odvětrávaný plášť. U historických objektů, kde je z hlediska ochrany památek či z hlediska estetického žádoucí zachovat původní tvář a fasádu nezateplovat (zejména nejvýznamnější fasádu do ulice), jsou vhodné tepelněizolační omítky.

Lze-li dům zateplit, jednoznačně se doporučují izolace prodyšné, jako jsou kamenné vlny a skelná vlákna, nebo dvouplášťové odvětrávané skladby. Výrobci nabízejí ucelené systémy, kde všechny složky vzájemně korespondují (izolace, lepidla, omítky…) a umožňují volný průchod vodních par – tzv. difuzi. Je ideální, když jednotlivé složky obvodového pláště vykazují směrem od interiéru k exteriéru nižší a nižší faktor difuzního odporu. Někdy to nelze zcela dodržet u lepidel, stěrek, ale jedná se jen o tenké vrstvy.

Někteří stavebníci nechávají fasády starých stavení neomítnuté, aby vynikla struktura kamene či cihel. Vytvářejí tím iluzi staveb z Provence či z Itálie. Hodí se takové řešení do našich klimatických podmínek s velkými rozdíly teplot, vlhkosti vzduchu? 

Odpověď opět není zcela jednoznačná. Omítnutím zdiva se zvýší jeho životnost. To je základní funkce omítky. Naši předkové počítali s tím, že omítka bude časem degradovat, zejména na soklu domu, a bude muset být nahrazena, ale bude ochraňovat samotné zdivo. Při odpařování vlhkosti z fasády se na vnějším povrchu vytvářejí krystaly solí, které vznikají fyzikálně chemickými procesy, a tyto krystaly poškozují omítku, u neomítnuté stavby pak samotné zdivo.

Můžete nás seznámit s vašimi zkušenostmi s rekonstrukcemi historických objektů? 

Řešení vždy záleží na rozhodnutí investora, zda zachovat duch domu a dát přednost historickému hledisku (u památkově chráněných objektů bývá řešení předurčené rozhodnutím památkářů), nebo ne. Jako příklad bych uvedl rekonstrukci historického mlýna, kde se architekt i majitel rozhodli obvodové zdivo nezateplit a ponechat autentický vzhled. Tepelné ztráty jsme snížili použitím oken s izolačními trojskly, výrazným zateplením střechy s nadkrokevní izolací, odizolováním podlah s provětrávacím systémem (plastové větrací tvarovky uložené přímo na podkladní kamenivo odvádějí vlhkost a izolují spodní stavbu).

Tepelné čerpadlo s výkonem cca 14 kW stačí na komfortní vytápění tohoto poměrně velkého objektu. Průkaz energetické náročnosti budovy takové řešení zatím ještě umožňuje a v případě vážných důvodů lze řešit rekonstrukci takovéhoto objektu i bez zateplení fasády.

Původní stav téhož historického mlýna ze smíšeného zdiva před zahájením rekonstrukce.

Jak se díváte na vnitřní zateplení?

Vnitřní zateplení se používá v některých zemích, například ve Francii, kde je součástí uceleného stavebního systému. Realizace vnitřního zateplování v našich klimatických podmínkách zakládá řadu problémů, zejména náročné řešení tepelných mostů u vodorovných konstrukcí – parapetů, stropů, podlah atd., kde se musí tepelná izolace „zatahovat“ ve vodorovném směru do interiéru o desítky centimetrů. Záleží i na kvalitním provedení všech detailů, zejména parozábran. Jde o náročné řešení vhodné tam, kde je třeba zachovat vzhled fasády apod., nicméně obecně ho v našich podmínkách doporučit nelze.

Setkala jsem se s názorem jednoho architekta, že nejlepší izolace je větrání… Souhlasil byste?

Určitě souhlasím. Vlhkost je uvězněna v porézní struktuře zdiva, a pokud okolní prostředí brání jejímu odpařování, pak dochází ke kapilárnímu vzlínání směrem vzhůru a problém se více a více šíří do fasády. Proto je vhodné jak kontinuální odvětrávání, tak sanační omítky, jejichž složení a struktura napomáhají odvádění vlhkosti ze zdiva ven.

Již ve středověku naši předkové dobře věděli, jak je odvětrávání důležité. U některých historických staveb se dochovaly větrací kanály vedoucí v úrovni základů.

Co se týče vzdušné vlhkosti v interiéru, jednoduše lze stanovit, že pokud je vnitřní teplota 22 °C a vlhkost vzduchu 40 %, což je standardní obytné prostředí, je rosný bod na vnitřním líci stěny 8 °C. Při zvýšení teploty na 24 °C a vlhkosti na 90 %, což odpovídá koupelně při sprchování, se rosný bod posune na 22 °C. Za takovéto situace vzdušná vlhkost kondenzuje na všech površích (všichni známe orosené zrcadlo). Na tomto příkladu je vidět, jak důležité je, aby vlhkost mohla z interiéru volně odcházet a byl zajištěn přívod suššího vzduchu.

Má smysl v takovýchto domech navrhovat například okna s izolačními trojskly, rekuperaci a další dokonalé (a drahé) moderní technologie? 

Použití izolačních trojskel bych se určitě nebránil. Pokud jsou pro náš záměr moderní rámy příliš masivní, je možné kombinovat dvojsklo a další okenní křídlo s jednoduchým zasklením (ve špaletovém okně). Drahým, složitým a sofistikovaným technologiím, jako je rekuperace apod., se zatím ještě můžeme vyhnout, po roce 2020 to u novostaveb již prakticky možné nebude, i když zatím se to nebude týkat rekonstrukcí staveb. Odborníci ale zastávají rozmanité názory. Osobně se kloním spíše ke zdravému selskému rozumu. O technologie je nutno se bedlivě starat, jinak se funkčnost ztrácí, instalace se zanášejí nečistotami a při nedostatečné údržbě ve výsledku vzniká horší prostředí, než jsme očekávali.

Vyplatí se i ve starých kamenných domech instalovat úsporné vytápění, např. podlahové vytápění či jiné alternativní zdroje energie? Lze u takovýchto staveb dosáhnout nízkoenergetických parametrů? 

Určitě ano, zejména v zateplených objektech. Při rekonstrukcích k zásahům do podlah tak jako tak dochází, takže instalaci podlahového vytápění považuji za výhodnou. Dokonce si myslím, že ve starých domech s kamenným nebo smíšeným zdivem a vhodným zateplením vzniká mnohem příznivější vnitřní mikroklima než v nových domech, kde často chybí akumulační hmota.

Z předchozího příkladu vyplývá, že dokonce i při nezateplené fasádě lze dosáhnout nízkoenergetických parametrů. Řešení je zcela individuální, ale cestu, jak celkovou tepelnou ztrátu výrazně snížit, lze vždy najít.

Zdravé vnitřní klima je dnes často skloňovanou otázkou. Mohl byste srovnat staré rekonstruované domy a dnešní novostavby z tohoto hlediska? 

Kámen a plná cihla mají velmi významnou schopnost akumulovat teplo, to znamená, že udržují uvnitř stabilní teplotu, i když v exteriéru teplota výrazně kolísá. Nejvýrazněji se to projevuje v létě, kdy ve dne teploty dosahují tropických hodnot, ale ve starých domech je stále příjemně. Dalším důležitým faktorem je vlhkost vzduchu. Optimální hodnota se pohybuje kolem 50 %. Významnou funkci v historických domech mají z tohoto hlediska staré omítky, které dokáží rovnoměrně nasávat a zase uvolňovat vlhkost ze vzduchu a udržovat přirozené vyvážené hodnoty. Tuto schopnost dnešní tenkovrstvé omítky nebo sádrokartonové desky nemají.

Realizace stavebních úprav řadového domu ve středních Čechách, pohled z ulice.

Jaké chyby podle vás stavebníci při rekonstrukcích historických objektů nejčastěji dělají? 

Opět jsme u vlhkosti. Pokud nemají dostatečně zkušeného projektanta, obvykle podceňují sanaci objektu a to se následně projeví v degradaci konstrukcí atd. Velmi často se například vyměňují podlahové konstrukce, stačí zainvestovat něco navíc a vytvořit provětrávaný systém, který účinně odstraní jak problém vlhkosti, tak i radonu. Dalšími opatřeními jsou úpravy parteru – spádování terénu a zpevněných ploch směrem od fasády na pozemek, správný odvod dešťové vody ze střechy tak, aby se nedostávala k patě objektu, správně provedené drenáže atd.

Slovníček pojmů

Součinitel tepelné vodivosti lambda – zjednodušeně řečeno vyjadřuje schopnost materiálu vést teplo, resp. udává množství tepla, které za 1 s ­projde stanovenou jednotkou plochy daného materiálu. Kámen má zhruba 2x vyšší hodnotu než např. beton, 3x vyšší hodnotu než plná cihla a asi 100x vyšší než např. minerální vata.

Faktor difuzního odporu μ – bezrozměrná veličina vyjadřuje, kolikrát lépe propouští vodní páru nehybná vrstva vzduchu, než stejná tloušťka daného materiálu. Čím vyšší číslo, tím je materiál méně prodyšný. Minerální vlna má faktor difuzního odporu rovnocenný vzduchové vrstvě, u polystyrenu je tato hodnota 30 až 40krát vyšší. Pokud se stěna skládá z více vrstev, jednotlivé hodnoty se sčítají.

Teplota rosného bodu – je teplota, při níž je vzduch maximálně nasycen vodními parami a při jejím poklesu dochází ke srážení (kondenzaci). Čím je páry více, tím je teplota rosného bodu vyšší.

Text: Jitka Pálková, Foto: Filip Šlapal a archiv autorů rekonstrukcí

logo MessengerPoslat Messengerem