Co se stane, když strčím prst do té trubky? Nekousne mě to? Běžné dotazy návštěvníků výstav masožravých rostlin představuje kurátorka pražské botanické zahrady Romana Rybková. Nabízí rady ohledně pěstování a popisuje fascinující jev, kdy rostlina tráví živočišné bílkoviny.

Nejodolnější druh špirlice nachová (Sarracenia purpurea) v přírodě roste až v Kanadě.Masožravé rostliny jsou skupinou, která je zahalena mýty a falešnými představami nejen o jejich biologii, ale také o pěstování. Většina lidí se obává, že jde o skupinu pěstitelsky obtížnou, ale jsou i tací, kteří předpokládají jejich snadné zvládnutí a poté narazí. Pravda je nejspíš někde uprostřed, záleží na dodržování základních pravidel kultivace a volbě vhodných druhů.

Proč vlastně vznikly?

Masožravost je reakcí rostlin na život v prostředí chudém na živiny, jako jsou rašeliniště, písčité půdy, případně i skalní stanoviště. Živiny získané z ulovené kořisti jsou pro ně něčím navíc, co jim dává konkurenční výhodu oproti jiným rostlinám. Většina masožravých rostlin tedy v kultuře žádné krmení nepotřebuje a vystačí si s tím, co získá pomocí kořenů, případně co si uloví sama z kolem poletujícího hmyzu.

Více článků z rubriky ZAHRADA najdete na www.dumabyt.cz.

Jak masožravé rostliny pěstovat?

Špirlice kvetou na jaře, podle druhu žlutými nebo červenými květy.Ideální je mít na zahradě nějaký mokřad či rašeliniště, dobře se dá použít i okraj přírodně laděného rybníčku. Hodí se i pěkné nádoby, obecně čím větší, tím lepší pro stabilnější vlhkost. Jako substrát použijeme směs rašeliny a písku v poměru zhruba 2–3 : 1. Rašelina musí být čistá, kyselá, nedohnojená. Použití špatné rašeliny je spolehlivou cestou k neúspěchu.

Je nutné masožravky pravidelně zalévat?

Ano, téměř všechny masožravé rostliny vyžadují velmi vlhké, mokřadní nebo vodní prostředí. Jedním z hlavních problémů pěstování bývá kvalita vody. Masožravé rostliny přijímají vodu a živiny z chudé půdy s nízkým obsahem solí, proto je nutné zalévat měkkou vodou. Málokdo má štěstí a měkká voda mu teče z vodovodu, většinou je třeba zajistit vodu dešťovou či destilovanou. Pokud si nejste jistí, nemusíte dělat složité rozbory, o tvrdosti vody vás přesvědčí vodní kámen ve varné konvici nebo povlak solí na substrátu v květináčích. Důležitý je také dostatek světla, požadavek opět vychází z chudých stanovišť – kde je málo živin, tam toho moc nevyroste, a pokud ano, nebývá to statné.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz.

Které jsou vhodné na zahradu?

Špirlice žlutá (Sarracenia flava) v rašeliništi roste celoročně.Většina masožravých rostlin, které lze pěstovat na zahradě přes léto, ale i celoročně, pochází ze Severní Ameriky, především z USA. Největší a nejnápadnější jsou zástupci rodu špirlice (Sarracenia). Pouhých osm druhů zaujme barevně i tvarově. Obecně je lze popsat jako statné lapací trubice s víčkem. Víčko se ovšem nezaklapává, jak si leckdo myslí, ale slouží k ochraně nitra pasti před deštěm.

Všechny špirlice také pěkně kvetou, na drátovitých stvolech vyrůstají jednotlivé květy s deštníčkovitou čnělkou a velkými korunními lístky v barvě žluté nebo červené. Květy některých druhů výrazně voní, zejména u druhu S. flava. Jednotlivé druhy jsou různě zimovzdorné, nejodolnějším druhem je S. purpurea, která je v přírodě rozšířena od Floridy po Kanadu. Trvale v našich zahradách vydrží i S. flava nebo S. leucophylla, lze je volně vysadit do rašeliniště a tam celoročně ponechat. Ostatní druhy mohou vymrznout, proto se do jezírek a rašelinišť zapouští i s nádobou a na zimu se uklidí.

Vhodným substrátem pro špirlice je směs čisté neupravené rašeliny a bílého písku. Všechny druhy vyžadují trvale vysokou vlhkost, tedy kořeny ve vodě, v zimě stačí vlhké bahno. Umístění by mělo být co nejvíce na slunci. Zimují při nízkých teplotách, ideálně v rozmezí 5 až 10 °C, ale snesou i nulu. Před zimou rostliny zbavte všech uschlých pastí, snížíte riziko plísní. S. psittacina má ráda teplejší a vlhčí stanoviště, pochází z Floridy. V jarních měsících je u všech druhů možné opatrné přihnojení na list. Špirlice množíme dělením větvících se oddenků nebo výsevem semen. 

Dotazy na téma ZAHRADA vám zodpovíme v PORADNĚ ZDE.

Umí mucholapka chytat mouchy?

Muchoplapka podivná láká děti i dospělé schopností aktivně zaklapnout pasti. Tato vlastnost většinou bývá obdivována až do úplného vyčerpání a následného úhynu ubohé mucholapky.Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná (Dionaea muscipula). Jméno vystihuje jedinečný způsob lapání kořisti – aktivně loví rychlým sklapnutím obou polovin listu. Hmyz, který se dotkne některého ze šesti citlivých chlupů, vyvolá podnět k sevření pasti. Sklapnutí trvá asi půl sekundy. Polapí-li kořist, zůstává sevřený několik dní a trávicí žlázky živiny postupně vstřebají. Pokud list sklapne naprázdno, během dvou dnů se zase pomalu otevře. Zvlášť pro děti je sklapávání listů neodolatelnou zábavou, rostlinu však brzy vysílí a zničí – po dvou až čtyřech sklapnutích odumírá.

O kondici rostliny vypovídá i rychlost sevření listů; pokud mucholapka velmi líně a neochotně zavírá pasti, je něco v nepořádku. Správný způsob pěstování vychází z přírodních podmínek jejich domoviny. Důležitý je především dostatek světla. V létě jim prospěje umístění venku na slunci a čerstvém vzduchu, anebo na jižně orientovaném okně. Pod květináč umístíme misku s nízkou, ale stálou hladinou vody, kořeny nesmí v žádném případě vyschnout.  Přezimují v co nejsvětlejším a chladném prostoru s teplotami 10 až 15 °C, nevadí však poklesy pod nulu. V tom případě může mucholapka „zatáhnout“ do půdy, takže než se rozhodnete prázdný květináč vyhodit, prozkoumejte, jestli náhodou rostlina pouze nespí. Přesazujeme na jaře, do směsi rašeliny a hrubého písku.

Pro náročné

Specialitou pro ty, kdo mají rádi velké výzvy, může být darlingtonie kalifornská (Darlingtonia californica). Její pasti ve tvaru vztyčených kobřích hlaviček patří k tomu nejpozoruhodnějšímu z rostlinného světa. Je však pěstitelsky obtížnější, v Kalifornii a Oregonu totiž roste na prameništích a podél potoků, takže jí nedělá dobře přehřátí kořenů, ke kterému u nás může v létě dojít. Není vhodná pro začátečníky.

Rostou nějaké v přírodě i u nás?

Velké množství kříženců vzniká jak v přírodě, tak i pod nenechavýma rukama všetečných pěstitelů, kteří chtějí mít něco zvláštního. Povedené hybridy bývají velmi hezké barevně, zajímavé tvarově a často jsou odolnější než původní druhy.Nejznámější masožravé rostliny se jmenují rosnatky (Drosera) a lze se s nimi, i když vzácně, setkat i v české přírodě. Menší hmyz lapají pomocí žláznatých chlupů zvaných tentakule, jejichž povrch je pokryt silně lepivým slizem. Ten vytváří dojem rosy, což napovídá jméno nejen v češtině, ale ve většině jazyků. Nejrozšířenějším druhem v kultuře je rosnatka kapská (Drosera capensis). Její dlouhé listy se kolem větší kořisti umějí stáčet. Vytrvalost posilují silné kořeny, ze kterých obráží i po zaschnutí nadzemní části.

Vysazené rostliny mucholapky podivné. Mucholapka podivná patří k mnoha okrasným rostlinám, kterých je mnohem více ve sklenících a pěstírnách než v přírodě.Z růžicovitých rosnatek je velmi odolná Drosera spatulata s velkým areálem od Nového Zélandu po Japonsko, často se pěstují také jihoafrické růžicovité rosnatky. Z amerických druhů lze doporučit D. filiformis, kterou je možné pěstovat trvale venku v polštáři mechu u břehu zahradního jezírka. Rosnatky jsou obecně náročné na světlo, v bytech vyžadují světlou polohu. Voda by měla trvale stát v misce, rostlinám prospívá i rosení. Běžnějším druhům vyhovují pokojové teploty, v zimě mírné přichlazení na 10 až 15 °C. Přesazování provádíme na jaře až v létě, ale jen pokud se zhoršil substrát nebo jsou rostliny příliš nahuštěné. Některé druhy se silnými kořeny lze pomocí oddělených kořenů množit.

text a foto: Romana Rybková