V ekozahradě vytváříme ekosystém, který je malou napodobeninou „velkého světa“. Všechno, co potřebujeme pochopit k tomu, aby fungovala ekozahrada, je přesně to, co potřebujeme aplikovat v krajině, aby fungoval svět. Například povodně, aktuální téma, by při hospodaření s krajinou přirozeným způsobem vůbec nemusely být problémem.

Kapacita pro zachycení nadbytečné vody mohou být nádrže nebo plochy, kam se může rozlít, ale může to být i nasákavá půda. Příroda na tom pracuje celé věky, všechny výchylky od harmonie umí regulovat svými vynálezy. Jedním z těch geniálních byly meandry řek a mokřady. Když je řeka dlouhá a klikatá, pobere mnohem více vody. Díky mokřadům a lužním lesům, které ji obklopují, se má kam rozlít a nic se neděje, řeší se to samo už za první „zákrutou“. Voda se vsákne do krajiny, vypaří se, něco zůstane v tůňkách a rybníčcích, aby žáby měly kde skotačit, a je klid.

Ale je to teď jinak

Poctivý les slouží lépe než přehrada. Vodu pohltí jako houba do své humózní půdy a tlejícícho dřeva. V období sucha tuto vláhu pouští do bystřinek a potoků.Bohužel člověk dostal jiný nápad. Oficiální statistiky tvrdí, že v roce 1918 byla regulována třetina říčních toků, nyní jich je více než 90 procent. Za sto let ubylo podél řek 80 procent malých rybníků a jezírek. V roce 1918 bylo na území Česka 17 přehrad, nyní jich je kolem 180. Napřimováním říčních koryt se dohromady české řeky zkrátily o třetinu. Především ty lukrativní a velké, vedoucí do měst. Voda se rovným korytem valí obrovskou rychlostí, a šup, už je na náměstí nebo v restauraci. A jako by to nestačilo, člověk zlikvidoval i druhou zásobárnu na přebytečnou vodu, a tou je půda.

Humózní půda funguje jako houba. Když je jí hodně, nasákne obrovské množství vody, nikdy u ní nehrozí přemokření nebo sucho. Takovou půdu vytvořily listnaté stromy v dávných pralesích po celém světě. A stále by tvořily a tvoří. Problém je v tom, že člověk již několik generací pěstuje na místě listnatých a smíšených pralesů smrkové a borovicové monokultury, které úrodný humus vyrobit neumí, a ten původní humus už jehličnany spolkly pro vlastní růst. Voda, která do nich spadne, se tam nezadrží, ale rychle opouští místo pomocí rozbouřených potoků a řek. Hory a kopce mají velkou plochu, dříve z nich teklo mnohem více mírnějších potoků a bystřin celý rok, jak voda postupně prosakovala půdou. Haldy tlejícího dřeva v prastarých lesích také držely hodně vody. Stihlo se to tam zpracovat a filtrovat.

Nyní z lesů tečou v krátkém intervalu přívaly, které trhají hráze. Ale ani to nestačí. Další půda mimo současné lesy je vybetonovaná, zastavěná, vyasfaltovaná, z parkovišť a dálnic a střech to též teče do kanálů a do řek... Ještě že máme pole... Zase špatná zpráva. Zemědělství též zničilo humózní půdu, stejně jako lesnictví. Polní půda není nasákavá, žížaly a půdní mikroorganismy, které by dělaly chodbičky pro vsak vody, jsou vyhubené využíváním chemických látek, humus je nahrazen umělým hnojivem.

Nižší vrstva podorniční půdy, pod dosahem radlice traktoru, je nepropustná, připomíná beton. Místo půdy vzniká spečená deska o velikosti milionů hektarů. To už je pořádný vodní šplouch, když na to prší a špatně se nám to vsakuje. Lidská civilizace udělala zatím všechno důležité špatně. Postele budou lidem plavat po parkovištích, dokud každému nedojde, jak je potřeba o Zemi pečovat, a že to nelze nechat „na těch druhých“.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz.

Jak opravit ekosystém

Vědci a politici už uznali všechny výše uvedené chyby, ale tváří se, že se s tím nedá nic moc dělat. Za obrovské peníze se sice některé vyvolené řeky a potoky vrací do původních koryt a meandrů, to je dobře, ale to už nestačí. Udělat razantní změny v zemědělství a lesnictví nejde, dokud civilizace, jak ji známe, nezanikne, protože je to velký byznys. Takže je to na nás. Je potřeba, aby se lidé rozhodli, že chtějí žít ve světě, který je harmonický a dává smysl. Ekozahrada nebo rodový statek (rodinná ekozahradní farma) je modelový příklad fungujícího ekosystémku, který lze vytvořit na jakémkoliv kusu půdy. Budováním úrodné vrstvy půdy, chytáním veškeré vody na pozemku a pestrou výsadbou rostlin vytváříme nejlepší protipovodňové opatření.

Raději v místě, které není v záplavové oblasti, takové by bylo lépe přeměnit v lužní les. Jedna zahrada nebo pár hektarů pole asi povodně nezastaví, ale tisíce a miliony už mají velkou šanci. Na rodových statcích si lidé mohou pěstovat většinu potravin a také veškeré dřevo. Pro ně už nemusí existovat další smrkové monokultury a chemická pole. Půda zabraná něčím takovým tedy může vysvobodit nejméně stejně velký kus ničené krajiny. Tato „nevyužívaná“ krajina, vrácená svému původnímu účelu (prales, mokřad...), začne též eliminovat nadbytečnou vodu.

No, a některé části Prahy by též zasloužily konvertovat zpět na lužní lesy. Když miliony lidí pochopí principy permakultury a ekozahradničení, nebo jakkoliv tomu budeme říkat, změní se zákonitě i hospodaření s veškerou krajinou. Je to cesta, která není zajímavá pro komerční a mocenské struktury naší společnosti, ale je zajímavá pro přežití normálních lidí. Nemusí to trvat celé generace. Z praxe na našich hektarech, bývalých spečených polích, mohu zodpovědně říci, že už po sedmi letech přírodního hospodaření je rozdíl naprosto zásadní.

Za živým plotem na sousedním družstevním poli po zimě voda stojí ve velikých kalužích, nebo se valí ve vymletých brázdách ze svahů, zatímco u nás půda dýchá, otevírá se jaru, je tmavší, živá a spokojeně si pomlaskává. Vsáknutá voda také doplňuje hladiny podzemních vod, které čerpáním ubyly. Takto se mohou postupně obnovovat zaniklé prameny a studánky. Celý svět se změní velmi rychle, když se postaráme o sebe a svou vlastní rodinu tím nejpřirozenějším způsobem – životem v souladu se svým kusem země.

Jak zahradničit s velkou vodou

Jsou místa, kam pravidelně potopa přichází, a není radno čekat, až se to změní. Může jít o podmáčené louky nebo mokřady, které byly v minulém století meliorované (vysušené). Voda si pamatuje, kde dříve tekla, a ráda se vrací. Když už tam někdo zahradu nebo pole má, nebo dokonce dům, měl by zvážit, zda tam chce i nadále žít nebo hospodařit. Místa s dostatkem vody mohou mít skvělé využití, musíme však napodobit přírodu.

Velká voda neškodí mokřadům ani lužním lesům. Stromy jako vrby a olše přežívají, produkují haldy palivového dřeva, vrbové proutí lze i komerčně využívat na výrobu zajímavých předmětů. Vhodnými terénními úpravami a výsadbami stromů lze dosáhnout zbrzdění přívalových vod a zachycení naplavovaného dřeva v určitých místech. Funkční stavby jako kůlny a skleníky lze stavět na přirozených nebo uměle navršených náspech a kopcích. Z domácích zvířat jsou na záplavy nejlépe připraveny kachny, které v blízkosti vod využijeme i k likvidaci slimáků, vhodné je např. plemeno indičtí běžci.

Vlhké louky, mokřady, lužní lesy... všude tam to přebytečné dešťové vodě po záplavách sluší více než v ulicích nebo obývacích pokojích. Voda v přirozeném ekosystému vytváří hojnost a krásu.Chov ryb v rybníčcích je vhodný jen v místech, kde záplavová voda stoupá pomalu, ne tam, kde se valí a odnese ryby i s hrází. Vlhké a podmáčené pozemky všeho druhu nebo hodně jílovité, kde špatně rostou ovocné stromy a keře, lze snadno změnit na úplný ráj pomocí bagru. Vyhloubené jámy se samy změní v jezírka, není třeba utrácet za fólii. Z vykopané zeminy lze navršit valy, vysoké nejméně 60 cm, široké aspoň metr, dlouhé nejméně tři metry, ideálně vetší, v nichž mohou kořeny dřevin šťastně žít bez uhnívání. Boky valů se osází trvalkami a menšími keříky, přístupové cestičky a malé paloučky se kosí. Tak mohou vzniknout na „špatných“ pozemcích nádherné zahrady a sady kombinované s vodními hladinami, které jinde tak snadno nevytvoříte.

A mimochodem, abych téma pojal ze všech stran, orobinec (ty rákosovité doutníky u rybníků) má jedlé hlízy a mladé klasy chutnají jako kukuřice. Výnosy hlíz se mohou vyrovnat bramborům. Pravda je, že se hůře sklízí, ale na zaplavovaném vlhkém pozemku je to určitě lepší plodina než brambory a políčko orobince funguje pro krajinu regulačně jako mokřad. Jedlých bahenních a vlhkomilných rostlin pro mokré pozemky je více. 

Stabilní rozmanitý systém si poradí

Výkyvy počasí budou zřejmě stále častější a nikdo neví, co nás vlastně čeká. Nejnáchylnější ke kolapsu jsou jednoleté monokultury, plochy složené z jedné plodiny. Jejich přežití závisí na spoustě faktorů a intenzivní péči. Stačí, aby párkrát nevyjely traktory, přišla nějaká kalamitka nebo zemědělci nedostali dotace, a celé národy začnou mřít hlady. Druhově rozmanité společenstvo v ekozahradě a na rodovém statku, stejně jako v divoké přírodě, obsahuje spousty jedlých druhů a užitečných vztahů.

Čím více těch vztahů je, tím je vše soběstačnější a stabilnější. Možná selže jeden rok jedna rostlina nebo tři, ale padesát dalších jedlých druhů zaplodí v pohodě. Nesázejme vše na jednu kartu, v rozmanitosti je obrovská síla. Není k tomu ani potřeba ropa, dotace nebo veškerý volný čas. V případě zásadních změn klimatu, ať už je působí člověk nebo planeta, se každý pestrý ekosystém sám přeuspořádá. Některé druhy to zvládnou, nové přijdou, nepřizpůsobivé odejdou. Je to šok, jako každá velká životní změna, a čím méně je systém nebo člověk závislý na neudržitelných faktorech, tím spíše přežije.

text a foto: Jaroslav Svoboda