Nejen v jarním rozpuku panuje na zahradě paní Heleny Pelánkové čilý ruch. Veselý dětský smích provázený ptačími trylky, vůní a barvami květin vlévají energii i do těch nejvzdálenějších koutů a vytvářejí snový ráj, kde je radost žít, ať vám je, kolik chce.

Když zavítáte do poklidných ulic ve stráni na pravém břehu Berounky v Dobřichovicích, jako byste se ocitli v jiném světě, jehož dlouhou historii lze vyčíst z tváří zdejších rezidencí. Ke všem přiléhá zahrada, ale ne každá se může pochlubit tak bohatou sbírkou rostlin, jaká je k vidění u domu s věží z roku 1905. Za kovanými vrátky s hráškově zeleným nátěrem se jako na rozbouřeném moři přelévají ve vlnách stovky svěžích odstínů dřevin, které v doprovodu kvetoucích trvalek a cibulovin lákavě volají k návštěvě.

V duchu místa

Nádherný secesní dům pluje v oceánu zeleně jako vlajková loď. Různorodé dřeviny jej decentně doplňují a malým raubířům poskytují senzační prostor ke hře na schovávanou.V secesní vile s prvky lidové architektury žije paní Helena s rodinou již třicet tři let a nové příběhy zde rozepisují její vnoučata Ingrid a Richard. Kromě útulných pokojíčků se děti mohou dosyta vydovádět na čtyři a půl tisících metrech čtverečních zahrady, která dům obklopuje ze všech stran. Kdysi nebyla ani tak rodinnou oázou, jako spíš reprezentativním doplňkem sídla, stroze členěným na okrasnou část v parkovém stylu a ovocný sad.

„Podařilo se mi z něj zachránit třešeň, hrušeň a jabloň,“ vyjmenovává paní Helena, „sice už dávno nenosí úrodu, ale líbí se mi jejich habitus, člověk z nich stále cítí sílu a houževnatost.“

Dalším nepřehlédnutelným odkazem někdejších vlastníků jsou stromy formující zelenou klenbu při hranicích se sousedními parcelami a s ulicí. Jilmy, jasany, lípy, javory, vláčné břízy, jimž teprve nedávno v korunách zasvítily jemné lístky, rozpažují větve do šířky kolem osmi metrů a často s více než dvojnásobnou výškou kmenů prozrazují skutečné stáří romantické zahrady.

Konifery oddělující zatravněnou plochu od terasy před domem oproti nim působí jako skupinka zelených trpaslíků. „Někdy trvá déle, než rostliny zakoření a začnou růst, protože je tady těžká, jílovitá půda,“ vysvětluje paní Helena, o jejíž trpělivosti vypovídá stále se rozšiřující botanický repertoár.

Každý nákup si však pečlivě rozmýšlí, aby co nejméně utrpěla atmosféra místa, kterou z velké části diktuje kromě architektury domu také původní vegetace a nedaleký les. Díky tomu si mladé katalpy, magnolie či málo vídaný liliovník tulipánokvětý dobře rozumí nejen s obrovitými kolegy, ale i s prastarými keři šeříků a zlatic, v nichž přespávají ježci.

Na místech, kde je zem zhusta prošpikovaná kořeny, přebývají dřeviny v nádobách. Například převislé jerlíny, z nichž vzniklo malebné loubí tvořící spojku mezi vrátky a domovními dveřmi, vypadají přes omezený prostor k růstu velmi spokojeně.

Malá Ingrid zjišťuje, co nového na záhonech s jarničkami za poslední týden vykvetlo. Přestože nejraději trhá kytičky z trávníku, na krásu tulipánů a pomněnek se nemůže vynadívat.

Sběratelská vášeň pro škornice

Pod kalinou vrásčitolistou kvetou fialové azalky usazené na podušce z břečťanu. Kamenné schůdky zapuštěné do svahu zkracují cestu na perfektně udržovaný trávník.Rozkošatělé koruny listnáčů vrhají do zahrady grošovaný stín. Ten je tím pravým požehnáním pro pomněnky, pomněnkovce, lásku vyznávající srdcovky, čemeřice, petrklíče nebo třeba pryšce s plicníky a sasankami, které ve vlhku a bez úpalu zaplavují záhony tisíci něžnými kvítky v pastelových odstínech, až srdce usedá. „Rostliny v zastíněných partiích nemusíte zalévat. Hlína, do níž žížaly vtahují opadané listí, po dešti výborně drží vlhkost,“ prozrazuje zkušená zahrádkářka.

Při důkladnějším průzkumu není těžké uhodnout, jaká rostlina je Helenčině srdci nejbližší. Takřka všude se na drátkovitých stoncích pohupují bílé, žluté, růžové i vícebarevné květy škornic (Epimedium) se srdcovitě tvarovanými listy. Blízké příbuzné dřišťálů excelují v odolnosti, jak potvrzuje paní Helena: „Nevadí jim mráz ani občasné sucho, když přerostou, jednoduše je ostříhám, skromné jsou i na živiny. Vlastně nehnojím skoro nic, buď se s tím rostliny vyrovnají po svém, nebo uvolní místo jiným. Třeba pivoňkám či růžím. Miluji růže od Davida Austina, božsky voní. Nemají sice příliš silné výhony a za květu přepadávají, ale to já vítám, protože keře nevypadají tak škrobeně a přirozeněji zapadají do okolí.“

Po královnách květin se o slovo přihlásí hortenzie, z nichž má radost Magdalénka, dcera paní Heleny a maminka dvojčat Ingrid a Richarda, která z opulentních květenství, ostatně jako ze všeho, co tu roste, vytváří překrásné květinové vazby. To malou Ingrid nejvíc těší zářivá sluníčka pampelišek.

Hrát si a poznávat

Paní Helena nejraději odpočívá tam, kam zrovna míří sluneční paprsky, proto je tu míst k sezení hned několik. Kolem masivního stolu v závětří u domu se pohodlně vejde celá rodina.„Babííí, podívej, motýl!“ raduje se holčička z okřídleného návštěvníka. „Na, tu máš na čajíček,“ natahuje dlaň sežmoulaných bylinek, zatímco její bráška Richard brázdí s autíčky pěšiny mezi záhony. Do toho tu volně pobíhají psí miláčci a halasí černí kosi. „S dětmi získává zahrada úplně jiný rozměr, mění se v pohádkový svět plný dobrodružství a fantazie. Proto se vyhýbám striktnímu omezování, naopak prostor přizpůsobuji jejich hrám a zájmům.“ S vnoučaty tráví paní Helena moře času, nejraději tam, kde zrovna svítí sluníčko.

Ne vždycky to ale bývala idylka jako dnes. „Spoustu energie jsem obětovala úpornému boji s bršlicí. Bujela všude, zvlášť na skalce. V době advokátní praxe mi pletí pomáhalo čistit hlavu, teď si s dětmi raději hrajeme na schovávanou, a nad ostatky roztroušeného kamení, kde nad plevelem nakonec zvítězil břečťan, jen mávám rukou. Vlastně se mi nové tajuplné zátiší, v němž příroda čaruje podle libosti, zamlouvá víc.“

Skvělou službu břečťan prokazuje na příkrém svahu za domem, který majitelka kvůli snazší údržbě rozčlenila pomocí kamenných zídek do teras. Jeho spletité výhony doplněné listy bergenií ozeleňují záhony, jak je rok dlouhý, navíc skýtají přístřeší slepýšům, kteří se tu neslyšně plazí v hojném počtu. Ať se podíváte kamkoli, tam je živo a veselo. „Přesně takhle jsem si to vždycky přála,“ dodává spokojeně paní Helena.

Text: Adéla Taitlová, Foto: Archiv

logo MessengerPoslat Messengerem